Přejít k hlavnímu obsahu
Banner
Banner
Jan Hamerský - St, 02.10.2019 - 08:00

David Butula: Dunaj vědomí je dokument o neuchopitelné a zneklidňující hudbě

Setkání s legendární brněnskou kapelou Dunaj dost možná hodně lidem změnilo život. S určitostí ale můžu potvrdit, že s režisérem a producentem Davidem Butulou jsme se (málem doslova) srazili v malé broumovské čajovně Hvězda a Tygr. Právě tam do svého celovečerního dokumentu Dunaj vědomí natáčel Vladimíra Václavka v jeho tehdy domovském prostředí. V rozhovoru, který jsme vedli o pár měsíců později, jsme probrali okolnosti i pozadí vzniku filmu, který Butula poprvé představí veřejnosti už za čtyři týdny v Jihlavě. Brněnská premiéra se chystá 30. října v kině Scala, odložená pražská premiéra proběhne v Kině Pilotů 15. ledna 2020Dále film bude promítán 16. ledna v ostravském Kině ART a 17. ledna v Olomouci ve 3. patře Uměleckého centra UPOLu.

Pracoval jste v muzeu, restauroval nábytek, stál za barem, prodával trojrozměrné reklamní předměty, dva roky koordinoval Jazz Goes to Town a byl veřejně činný v Žít Brno. Jak se přihodilo, že jste zakotvil zrovna u filmu?

Kromě tohohle výčtu jsem mnoho let pracoval v České televizi Brno, jako vedoucí produkce. Produkoval jsem převážně dokumentární filmy, měl možnost dostat se do kontaktu s předními českými tvůrci a po tak čtyřech, pěti letech mě to inspirovalo začít sám točit. Přihlásil jsem se na Univerzitu Tomáše Bati, na které jsem potom při zaměstnání a dvou dětech absolvoval bakalářský obor multimédia a design – audiovize. Ale to hlavní byl proces, ať už v televizi, nebo při natáčení vlastních filmů. Část z nich jsem zveřejnil na youtubu v záložce Kolektiv v pohybu Filmy. Je tam i dokument Hlasy těla, na kterém jsem poprvé spolupracoval s Vladimírem Václavkem. Předznamenal vlastně Dunaj vědomí.

Je Dunaj vědomí narážka na techniku, kdy spisovatel popisuje vnitřní monolog postavy?

Může to souviset. Pro mě je vědomí odrazem mentálního stavu Vladimíra Václavka, který kromě toho, že je vynikajícím hudebníkem, je také šaman. Vladimírovo šamanské vědomí má ve filmu docela důležitou rovinu, která jím prostupuje. „Šaman všedního dne“ celým filmem provází.

A nebyl až moc esoterický?

Myslím, že spousta lidí s tím bude mít obtíž, jenže mezi esoterikou typu tantra pánevního dna, kterou vídáváme na facebooku, a tím, co dělá on, je poměrně velký rozdíl. Kdybych to netematizoval, Vladimír by ani neměl potřebu zveřejňovat, že je šamanem, ale je to neoddělitelné. Pokud vnímá tento svět pouze jako jeden z možných a takhle nahlíží na všechno, co dělá, nemůžeme vyprávět o něm a Dunaji, aniž bychom tohle vynechali.

Když jsem se to dozvěděl před natáčením Hlasů těla, přišlo mi to jako něco hodně podivného. Postupně jsem to ale přijal a začal respektovat. Šamanské sezení s ním mě sice nezasáhlo, neměl jsem transcendentální zážitek, ale byl jsem svědkem toho, že ho lidé reálně prožili. Moje žena taky.

Loni jsme se minuli ve Václavkově broumovské čajovně Hvězda a Tygr. Mimo jiné tam měl vystavenou jednu ze dvou sošek Ceny Anděl. Jak jste se tam se štábem cítili?

Chtěli jsme ukázat Vladimíra v přirozeném prostředí. Ne jako muzikanta, ale člověka, který v zapadlém koutě Česka provozuje takovou věc. Přestože do toho šel poctivě, narazil na všemožné limity. Od čajovny teď upouští a bude se opět stěhovat. Broumov je pro něho uzavřená kapitola. Mimochodem, ten film je mimo jiné o neustále se uzavírajících kruzích, které se zdánlivě točí dokola, ale pak se něco stane, vychýlí je to a dostanou jinou rotaci. Je myslím důležitý zachytit ten moment.

Vysvětlil vám, proč ji opustil?

Denní provoz je pro něj omezující. Předtím si užíval uměleckého života a tady se dostal do zcela praktických otázek typu zásobování, úklid a obsluhování lidí. Navíc to ještě nebylo, jak si představoval, což souvisí s možnostmi místa. Okruh lidí, kteří mohli čajovnu podporovat, je hodně malý. Natáčeli jsme tam koncert Ivy Bittové (20. července 2018). To mi zas přijde skvělé, že umělkyně světového formátu vystoupí pro třicet lidí namačkaných v takhle malém prostoru. Jenže Vladimír něco dělá a v momentě, kdy ho to přestane naplňovat – jak říká: „Přestane to mít Ducha“ – prostě to ukončí a jde se věnovat něčemu jinému.

Zmiňoval jste se, že pro vás je kapela Dunaj osobně důležitá. Byl Dunaj důvod, proč jste začal hrát v Chorchestru a Bubbletones?

Asi někde v podvědomí ano, i když jsem dělal úplně jinou hudbu. Když jsme se s Vladimírem potkali osobně, pochopili jsme, že máme něco společného, kvůli čemu spolu máme komunikovat. Jako měl Vladimír za úkol vyzkoušet si čajovnu, já dostal úkol natočit film o Dunaji. Nevím, jestli bude úspěšný, zasáhne širší než fanouškovskou skupinu, nebo naopak bude vadit, že se může zdát příliš esoterický. Lenka Zogatová (1956-2014, herečka, dramaturgyně a ikona brněnské kulturní scény, pozn. red.) se dlouho snažila v ČT tenhle námět udat a pomyslně mi ho předala, když umírala. Podle mě byl Dunaj jednou z nejoriginálnějších československých kapel. Myslím, že nemá pozornost, jakou by si zasloužila. Ustála dlouhé zatěžkávací období a spousta skladeb je naprosto aktuálních. Proto by se lidé měli o Dunaji dozvědět.

A potom je dokument také o něčem, co je v hudbě neuchopitelné a zneklidňující. Hrozně těžko se popisuje, proč je to zajímavé. Potkal jsem hodně lidí, kterým setkání s Dunajem změnilo život a ve filmu se snažím dostat ke zdrojům, ze kterých to vyvěrá. Kvůli tomu jsem měl pocit, že je důležité, aby se na to lidé podívali současným pohledem, i v dnešní době, která je úplně jinde.

Vy ale natáčíte dokument pro Gnomon Production a ne Českou televizi. Proč?

Jsem bývalý insider. Co jsem chtěl, v České televizi bohužel není možné. Je to do určité míry velkovýroba. Není tam prostor pro zrání. Na velký dokument dostanete patnáct natáčecích dní, a když si to dobře domluvíte, nevím, tak dvacet dní střihu. Samozřejmě to jde, ale pak vznikne televizní dokument a my chtěli celovečerní dokumentární film. To vyžaduje mnohem hlubší ponor a větší svobodu.

Každopádně Česká televize je koproducentem filmu a dokument se bude na ČT Art zřejmě vysílat jako tématický večer. Společně se záznamem koncertu z brněnské Flédy. Byl jsem ČT osloven, abych vzhledem k ponoru do tématu zrežíroval i klasický záznam na přenosový vůz. Koncert proběhl v lednu 2019, těsně poté, co se kapela dala znovu dohromady.

Točili jsme střídavě dva roky. Stříháme od 10. července. Teď jsme dvouhodinovou verzi posílali do Ji.hlavy a do 25. září bychom měli dělat finální hodinu a půl, možná snad méně. Zároveň jsme dvakrát žádali o grant Státního fondu kinematografie a dvakrát nám ho bohužel nepřidělili. Naštěstí jsme si vypomohli jinými granty, například Jihomoravským filmovým fondem, a třeba i soukromými dárci. To nám umožnilo ho vůbec udělat. Česká televize jako koproducent nám žádné peníze nedala, jen půjčila techniku, poskytla archivy a vysílací prostor. Na druhou stranu, každou grantovou komisi zajímá, jestli máte zajištěnou distribuci.

Jedna z podsložek vašeho rozpočtu byla i kampaň na HitHitu. Chtěli jste neexistující kapele splnit sen plout po Dunaji. Všichni, Václavek, Koudelka, Ostřanský, Fajt a textař Karel David přitom hudbu berou velmi osobně a vážně. Vy jste tam asistovali s kamerou. Nerušili jste je?

Zpočátku určitě, ale točili jsme už před plavbou. Natáčením někoho vzniká Stockholmský syndrom. Zpočátku točení člověka strašně otravuje. Pak si naráz zvykne, začne mu připadat jako přirozené, a tehdy teprve je dobré točit. K tomu se těžko dostanete u televizního dokumentu. Mimochodem, jestliže si můžu za něco přisuzovat zásluhy, je to především fakt, že kapela díky mnou iniciované plavbě po řece Dunaj začala znovu hrát. Jsem tedy vlastně takový „kmotr“. (smích)

Vy jste dokumentarista a zároveň jste byl aktivní hudebník. Jak tyhle dvě roviny ovlivňovaly váš filmový jazyk?

Všichni jsme zažili ponorku při cestování s kapelou, rozpady i vrcholy na koncertě. To hudební v tom se mi snadněji dělá, protože jsem tohle všechno prožil, shodou okolností taky na konci 90. let. Podle mě není moc lidí, kteří točí o kapele, a sami žádnou neměli.

Co jste si vy osobně odnesl z natáčení?

Těžko to teď uzavírat, protože to ještě neskončilo. Doufám, že to budu říkat, i když to bude hotové: „I když člověk neví přesně, proč by tu věc měl udělat, a nemá dobré podmínky, přesto má smysl poslouchat intuici, jít za tím a dotáhnout to.“ Mockrát jsem byl na pokraji sil, měl moc propadů a pochybností i sám o sobě. Běžné stavy, když se člověk snaží něco vytvořit, ale pořád je dobré vrátit se na začátek. Jako ve vztahu: prožijete tři úžasný měsíce a pak už jen dřinu. Intuice musí tu věc držet a být tam, jinak to stojí za hovno. Jestli ten film bude pro ostatní těžko přijatelný, budu se s tím muset vyrovnat. Ale budu sám na sebe hrdý, že jsem ho udělal nejlíp, jak to šlo.

Ještě ke crowdfundingu. Jako jeden z benefitů jste nabízeli vlastnoručně vyráběný efekt Josefa Ostřanského. Pochlubil se specifikacemi?

Nepochlubil. Ačkoliv je Pepa vystudovaný inženýr ekonom, věřil jsem, že ten overdrive booster s jednou simulací určitě má zmáknutý (smích), ale oni nejsou typičtí muzikanti, schopní se dlouho bavit o aparátech, značkách a nastaveních. Vůbec to neřeší, protože to pro ně není téma. Prostě hrají.

Před několika měsíci zemřel Romek Hanzlík, který hodně promlouval do sjednocování se Dunaje. Jak se tohle promítlo do natáčení, pokud vůbec?

Bohužel na Romka a spoustu dalších důležitých postav se tam prostě nedostane. Je to velká škoda. Měl vymyšlenou reedici desek Dunaje, taky řešil novou, která se teď snad nahrává a velmi nám fandil a rozuměl. Sám produkoval dokument o Filipu Topolovi Takovej barevnej vocas letící komety a o Už jsme doma. Ale pořád musíme šedesát, včetně archivů tak sedmdesát hodin materiálu vměstnat do hodiny a půl.

Tagy Dunaj; David Butula Dunaj vědomí Josef Ostřanský Vladimír Václavek Pavel Koudelka
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY