David Gilmour nahrál brilantní bluesovou desku

Proč David Gilmour svá poslední tři řadová alba včetně tohoto nevydal pod hlavičkou Pink Floyd? Složitá odpověď. Koncertní megalomenenský cirkus okolo Pink Floyd se Davidovi zamlouval možná jen částečně, odpovědí na mamutí turné plné světelných show byl hned jeho první sólový (a nedoceněný) kytarový debut, na němž zpěvák a kytarista poprvé veřejnosti ukázal, že bez jeho poetické kytarové hry by hudba Pink Floyd byla neskutečně ochuzena.

O to víc možná byly (a stále jsou) plné absurdní umělecké zášti Watersovy panovačné útoky, v nichž jak zaseklá gramofonová deska dokola opakuje, že bez jeho nápadů by Pink Floyd úspěch nikdy nezažili. Ne, Gilmour se svými spoluhráči už bez Waterse na deskách A Momentary Lapse of Reason nebo The Divison Bell dokázali, že Bůh Waters není jedinečný, ba že oproti jeho sólové kariéře, která zahrnuje vlastně jen čtyři plnohodnotné studiové desky během čtyřiceti let, je jejich odkaz nakonec hlubší, než Roger tvrdí. A na Luck and Strange je tento odkaz navíc krásně slyšet.

V plejádě rockových kytaristů je Davidovo blues poznatelné na míle daleko. Spolu s texty jeho manželky Polly Samson je hudba nasycená křehkostí, meditativními linkami, ale i grandiózními sóly. Luck and Strange je počin, jehož opakovaným poslechem lze dosáhnout požehnaného stavu poslechové nirvány.

Jako každá Gilmourova deska, i tato začíná instrumentálním intrem Black Cat. Zachmuřeně neklidné kytarové sólo s klavírním doprovodem otevírá půdu pro titulní Luck and Strange, bluesovou epopej, v níž hrají ještě klávesy Ricka Wrighta z roku 2007, natočené před jeho smrtí a originálně zachycené na bonusovém tracku Barn Jam. Volná improvizace ve 3/4 metru je nostalgickou jízdou, sněním o poválečném uspořádání světa a zlověstnou temnotu, kterou ale lze překonat.

Akustická The Piper's Call s hravými perkusemi a vibrafonem je naopak svižná balada. Trhané kytarové riffy s pompézním groove nabídne rocková Dark and Velvet Nights, snivou náladu naopak Sings, v níž naplno vyznívá Gilmourův vokál. V coververzi Between Two Points od dua The Montgofier Brothers stojí překvapivě za mikrofonem dvaadvacetiletá Gilmorouva dcera Romana, kontrastní Davidův hlas tu ale citelně chybí.

Nopak v bonusové skladbě Yes, I Have Ghosts, vydané dlouho před Luck and Strange, je mezi dcerou a otcem cítit to správné vokální napětí. Finále desky Scattered je opět emocionálním rozloučením s mládím, umíráním světla, s pompézním kytarovým sólem i melodramatickým klavírním vrcholem.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Od začátku až do konce je album Luck and Strange prodchnuto Gilmourovým typickým kytarovým stylem, který vyniká jemností, ale i hloubkou. David vytváří světy prostřednictvím hudby, která je jak melancholická, tak povznášející. I když se zdá, že hlavními prvky jsou introspektivní a jemné melodie, nechybí zde ani dynamické momenty, které přinášejí potřebnou kontrastní energii. Na tomto albu můžeme najít různé vlivy od bluesových pasáží, přes rockové riffy až po náladové ambientní skladby, což ukazuje šíři Gilmourova hudebního zájmu.

Po textové stránce vykazuje Luck and Strange obrovskou vyzrálost. Gilmour se zabývá tématy osudu, štěstí a nečekaných zvratů v životě. Tyto motivy jsou v textech zpracovány s jemností a osobní hloubkou, která posluchače přinutí přemýšlet. V kombinaci s Gilmourovým charakteristickým, klidným a vřelým hlasem, jsou texty stejně sugestivní, jako hudba samotná.

Jednou z hlavních sil alba je jeho soudržnost. I když se skladby od sebe hudebně odlišují, celý projekt působí jednotně. Toto svědčí o tom, že Gilmour přesně věděl, co chce albem sdělit, a vytvořil ucelený hudební zážitek, který posluchače přirozeně vede z jedné písně do druhé. Není zde cítit žádná snaha o překonání předchozích úspěchů, ale spíše touha po autenticitě a umělecké svobodě.

David Gilmour – Luck and Strange

Sony Music, 00:61:00

rock/blues

90 %