David Koller: V rock'n'rollu nemusí bejt všechno přesný, jde o ten pocit

Jak pracuje se svým hlasem a proč za dobrý základ pro muzikanta považuje piano? Z jakého důvodu David Koller hudbu nejraději poslouchá na 86 až 88 decibelů a v čem ho posunul Ivan Král? „Vlastně hraju jednoduše, a když zavřu pusu, tak můžu udělat break. Dohromady zpívat a hrát breaky, to moc nejde. Ale rytmus, to může tělo hrát samo a vy se soustředíte na zpěv,“ říká jeden z našich předních muzikantů, který jako bubeník vždycky záviděl kytaristům, že při tom hulej. Na bicí nejvíc cvičil kolem dvacítky, po třech letech bubnování musel začínat úplně odznova, aktuálně se vydal cestou singlů a za sebou má první ročník Kollerfestu.

Davide, v přípravě na koncerty prý používáte při práci s hlasivkami kryokomoru. Kde jste se o něčem podobném doslechl? Doporučil byste tuto metodu i dalším zpěvákům?

Je to hrozně zajímavý. Doporučili mi ji mi na ORL v Praze na Národní třídě. Když hrajeme s Kollerbandem nebo Lucií, jsou to často dvouhodinový koncerty, což je dost velkej zápřah pro hlasivky. Já jsem začal zpívat naplno až ve třiceti letech s Lucií. Předloni jsme s Kollerbandem odehráli asi 130 koncertů a k tomu nějakých 15 s Lucií, do toho zkoušky a natáčení… Opravdu už jsem měl s hlasem problém.

Když nadmíru namáháte hlas, tak se v těch svalech roztáhnou žíly a cévy a z toho se následně udělají hematomy – na hlasivkách se vám ze zpívání tvoří modřiny. Je to stejný jako u sportovců, když jsou přetěžovaní. Všechno pak prosákne a je to celkově složitější. Můžou se z toho vytvořit uzlíky. V kryokomoře, v minus sto dvaceti stupních tělo dostane takovej šok, že si myslí, že umíráte. Ono už to nestudí, jen to jako tak trochu pálí. A cévy se vám stáhnou do těch původních řečišť.

Tak mě tam poslali, že tam chodí i lidi od naproti z Národního divadla. Opravdu tam chodí i operní zpěváci a zpěvačky, ale taky sportovci a lidi, co jsou v rehabilitaci. Já jsem měl po nehodě na motorce motorkářskej loket. Vypadalo to spíš jako velkej tenisák (smích). A i když to bylo hodně starý zranění, tak mi to splasklo. Přitom je to nehoda, která se mi stala někdy před 25 lety. Fakt to zabralo.

V roce 2019 jsme s Kollerbandem hráli fakt hodně. Na začátku toho roku jsme měli za sebou osm koncertů během devíti dnů, pak jsme jeli na další malou šňůrku a furt to fungovalo. Takže můžu doporučit.

Poslech je důležitou součástí práce každého hudebníka. Ušní receptory v průběhu let odcházejí a jde o buňky, které se neobnovují. V nedávném rozhovoru pro Český rozhlas jste na toto téma hovořil. Jak pracujete s tím, abyste si udržel sluch v dobré kondici?

Jednou jsem měl bolesti hlavy a ukázalo se, že je to z nadměrnýho hluku – že jsem si pouštěl ve studiu hudbu moc nahlas. Na to si musí člověk dávat pozor. Zajímavej poznatek mi řekl jeden kamarád. Byl u zvukaře, světovýho master inženýra, kterej celej život poslouchá hudbu na 86 až 88 decibelů. Povídal, že vejšky moc neslyší, tak se do nich moc nepouští. Ty zkrátka odcházejí nejdřív.

Když člověk poslouchá hudbu na vyšší hlasitost, tak se stejně stáhne zvukovod a vy neslyšíte reálnej zvuk. Ucho se zavře a funguje to celé jako limiter. Aby to bylo průchozí, je ideální těch 86 až 88 decibelů. To mi připadá rozumný. Od tý doby si to taky pouštím na tuhle hlasitost. Někdy, když si třeba dám jeden konkrétní zvuk, tak si to pustím na velký bedny. Všechno poslouchám hodně detailně. Jde o jednotlivý zvuky. Mám to tak proto, abych věděl, co dělám. Můžu to přichystat a navázat k tomu, co tam je následně. Při tý hlasitosti můžu zjistit, že mě ten zvuk někde bolí a můžu to zkorigovat ekvalizerem nebo limiterem tak, aby ty nahrávky nebolely.

Sluch si taky na radu lékařů v Motole chráním tak, že navštěvuju místa, kde je ticho. Například můj druhej domov, město Mikulov. Další možností je, když jde člověk lesem. V něm může bejt nějakejch 55 až 60 decibelů z toho, jak to v něm šumí. Určitě je to taky lepší v noci, když si člověk může zavřít okna a je izolovanej.

Zmiňoval jste, že vaši čtyři synové potřebovali jako základ v dětském věku hraní na piano. V čem je právě tento hudební nástroj důležitý pro další hudební rozvoj?

Piano má všechny základní atributy. Tak zaprvé není monofonní. Já sám jsem začínal jako čtyřletej na housle. Tam ale akordy neuděláte. Člověk se potřebuje dostat do harmonie a piano je melodický a rytmický na obě ruce. Takže to je dobrej základ pro muzikanta.

Ve hře na bicí vás zásadně hudebně posunul Miroslav Kympl, který mimochodem učil i vašeho syna Adama. Vy už jste na bicí hrál léta předtím. V čem byl pro vás jeho učitelský přístup tak zásadní, že z vás dokázal „dostat to nejlepší“?

Já jsem předtím chodil k jinýmu učiteli, a tam jsem během tří let (což je neobvyklý) udělal celý dva bubenický cykly. Potom jsem začal chodit na na klasickou kytaru. Potkal jsem tam škole pana učitele Mirka Kympla. On věděl, že jsem hrál na bubny, tak říkal: „Hele, zahraj mi tady z Tuzara.“ To je asi jedna z úplně nejtěžších škol na malej buben. „Zahraj tajdle sedmičku, číslo sedm.“ No tak jsem mu to zahrál a on říká: „Hele, Franto, zahraj to tady Davidovi, jak se to má hrát.“ A Franta to tam vystřihl a Kympl mi pak říká: „Hraješ úplně z p*dele. To nejsou trioly, co hraješ. Ale jestli chceš, tak tě vezmu znova.“ A začal jsem znovu chodit do lidušky na bicí. Po třech letech hraní na bubny jsem šel znovu do 1. ročníku. Došlo mi, že mám opravdu nějaké špatné návyky. Bylo mi zrovna sedmnáct a bylo mi jasné, že když teď nezačnu něco pořádně dělat, tak se to prostě potom už nenaučím.

Svého času jste údajně na bubny trénoval až sedm hodin denně. Provázela vás tato přísnost a náročnost sám na sebe i v dalších hudebních letech?

Já jsem vlastně nejvíc cvičil, než jsem začal profesionálně hrát – mezi 17 a 22. Pak jsem nastoupil do první kapely k Luboši Pospíšilovi. Tam se tenkrát hrálo třeba pětadvacetkrát za měsíc a to vám už moc energie nezbyde. Na druhou stranu se zase učíte hrát s kapelou a je to něco jinýho. Normální bylo, že jsem cvičil třeba tři, tři a půl hodiny. Pak jsem zjistil, že je lepší, když budu hrát dvakrát tolik a dvoufázově. Vstával jsem v půl pátý a šel do zkušebny, kterou jsem měl u mámy ve škole na Invalidovně. Pak jsem šel do školy, později do práce, a když jsem dopracoval, jel jsem zase do jiný zkušebny v Tursku. Cvičil jsem celý odpoledne až do noci do posledního autobusu, kterej mě hodil na Florenc. Tohle vysoký tempo jsem vydržel sice jen asi tři čtvrtě roku, nicméně dalo mi to takovou tu jistotu, ránu a všechno. Pak už to zase byly ty tři hodiny (smích).

Co byste poradil lidem, kteří chtějí k bubnování zpívat? Co mají dělat? Existují na to nějaká cvičení? Existují nějaké vlivy, které sledujete?

Ono to napoprvé nejde nikdy. Ta hlava si to musí celé uvědomit a nemyslet na ty bubny. Vlastně hraju jednoduše, a když zavřu pusu, tak můžu udělat break. Dohromady zpívat a hrát breaky, to moc nejde. Ale rytmus, to může tělo hrát samo a vy se soustředíte na zpěv.

Když za mnou poprvé přišli kluci z Lucie, abych s nima hrál, tak jsem myslel, že chtějí, abych tam jenom bubnoval. Když řekli, abych i zpíval, tak jsem jim tvrdil, že to nejde. To prostě nelze ani fyzicky. Odzpívat a odbubnovat celej koncert je strašný. Pomáhal jsem si, něco hrál computer, něco jsem hrál ve stoje na elektrický bubny. Měl jsem k dispozici octapad, všechno jsem si to vyráběl sám… Ale jde to jenom do určitý míry. Není možný hrát a zpívat dvě hodiny. Člověk si to musí nějak dávkovat. Potom je dobrý mít v kapele někoho, kdo taky zpívá a táhne to s váma. Jo – a nedá se při tom kouřit (smích). To jsem vždycky záviděl těm kytaristům, jak přitom hulej.

Třeba Keith Richards?

Keith Richards a Kodym (smích).

Ivanu Královi vyšlo nedávno posmrtné album, jak na něj vzpomínáte?

To je smutný, no. Já jsem Ivana poznal někdy před deskou Černý kočky, mokrý žáby, což byl nějakej rok 1994. Seznámil mě s ním Ivo Pospíšil, basák z Garáže, co prodával skvělý cédéčka v Radosti. Jednou mně volal, že tady má kámoše z Ameriky, Ivana Krále. Že je tady jenom na skok a že by měl zájem o produkování desky Lucie. My jsme tehdy byli s Lucií po rozpadu kapely a v tý době jsme to nějak dávali znova dohromady. Ivan nastolil dost vysoký tempo, a protože tenkrát ještě nefungoval internet, posílali jsme mu nahrávky na kazetách poštou přes oceán. On vždycky odepsal: je to dobrý, posílejte další. Tenkrát jsme udělali materiálu na dvě desky. Vybrali jsme na Černý kočky mokrý žáby jen ty nejvýraznější a dodělaný věci a ty ostatní jsme pak vydávali ještě na dalších dvou deskách. Jeden z hlavních Ivanových přínosů byl ten, že to nechal s chybama. Na tý desce je dost jakoby chyb, respektive věcí, který bychom normálně leštili či předělávali, mazali, ale on to nechal bejt a řekl, že se jde dál, že to má třeba náboj nebo wibe, že to je prostě živá muzika a že to je rock'n'roll! Tam nemusí bejt všechno přesný. Prostě že jde o ten pocit – a měl pravdu. To jsme se od něj myslím naučili.

Jedním z aktuálních témat, které trápí vás a možná i současný svět je digitalizace. Zpíváte o tom v písni „My se vám ozveme“. Zpívá o tom například i Daniel Landa (Ukolébavka). Obáváte se tohoto fenoménu kvůli omezení lidské svobody? Nebo, řekněme, potlačení lidské kreativity a nahrazení strojem?

Myslím, že vývoj v tom smyslu, že bude něco nahrazeno strojem, se zastavit nedá. Mám pocit, že kdyby dneska žil Mozart, taky by dělal muziku v computeru. Pochopitelně, je trochu otrava, že člověk bude celej život čumět do obrazovky. Ještě jsem neslyšel stroj udělat takovou muziku, aby se to dalo vážně poslouchat, ale myslím, že se to blíží a že se to nedá zastavit. Osobně mám rád, když je tam občas něco živýho, kromě zpěvu.

I když, dneska může zpívat i koza (smích). Jo, dneska perfektně naladíte i kozu a může to bejt hit, takže všechny ty autotunes, to může bejt zábavný chvíli poslouchat. Někdy si z toho producenti dělají legraci, to mě celkem i baví, a fakt záleží na tom, jak se to použije nebo zneužije. Písnička je buďto dobrá, nebo to není písnička. Skladba je buď dobrá, nebo to není skladba. A tak to pořád bude. V Japonsku teď například frčí ty umělý ženy, lidi s nima opravdu žijou. Tak to nevím. Asi i pánové jsou umělí (smích). To vypadá jako hezkej zánik lidstva, tohle všechno. I když na druhý straně jsou stamilióny lidí, který nemají co jíst. Ty na tom nakonec možná budou líp.

Ale co se týče toho, co mi vadí na tom sledování… Pamatuju si, když přicházely mobily, tak jsem si tenkrát, na začátku 90. let, četl smlouvy s operátorem, o co tam vlastně jde. A tam je, že o vás čtyři roky budou schovávat data. To mi nepřijde moc bezpečný, protože jakmile se do toho nabourá jakejkoliv nedemokratickej subjekt (a když se podíváte kolik kauz každý týden vyleze na povrch), tak si o vás teoreticky zjistí úplně všechno. Kde jste, kam chodíte, komu jste kdy co psal, komu jste kdy volal.

A když se podíváte do Číny, že mají face recognition na každým rohu... A když jste nespolehlivej, tak si od vás vezmou DNA, a až budou potřebovat pro někoho něco, tak si od vás vezmou játra nebo srdce nebo plíce. Orwell hadr. Je to teda extrémně krutej režim. Možná ještě v Severní Koreji to bude horší. A Rusko je taky brutus. Jsem moc rád, že žiju v Evropě.

Před měsícem vyšel váš nový singl Vězeňkyně. Text vytvořil Jáchym Topol, kterého vy sám považujete za jednoho z nejlepších prozaiků a básníků v téhle zemi (Planeta bez paměti; Pouta). Hudbu jste pak složil vy. Jaká to byla práce na takovém tématu?

Když na tom pracuju, nechci si moc do detailů připouštět významy těch textů. Nechci se utápět v nějakým nihilismu. Skutečnost, že někdo někoho zmlátí… Mám takovej pocit, že si lidi myslej, že to není tak hrozný, když se mezi sebou nejbližší lidi ponižujou a bijou. Systém by nad tím ale neměl zavírat oči. Je to vidět u soudů. Paní má modrej obličej a pán i policie dělá, že se vlastně nic moc nestalo? Nevím, jak se na to kdo kouká, ale pro mě to tou fackou končí. Jakmile se někdo někoho dotkne, nemá žádný právo v tom vztahu dál setrvávat. Je to zkrátka přes čáru. Lidi jsou teď víc frustrovaný a já v tom žiju taky, já to chápu. Taky jsem občas zažíval stavy, který nejsou příjemný.

Co vy a elektronika v hudbě? Vytváříte si vlastní samply? Ve Vězenkyni je zvuk místy dost nepříjemný – to byl záměr?

My jsme se teď hodně obklopili analogovejma syntetizátorama a zároveň pochopitelně samplujem. Třeba ty bubny, co tam jsou, jsou hraný živě, přes mikrofony přetrigrovaný do sampleru a dál upravovaný v počítačovým bubenickým programu Drummer3. Fantastickej sampler. Je to občas hudební koláž. A jestli jsou ty zvuky příjemný nebo nepříjemný? Chtěli jsme ten závěr vygradovat. Když jsem to vytvářel, tak jsem si říkal, že to bude dobrý na koncertech, že si pořádně zahrajeme.

Proč jste se vydal cestou vydávání singlů místo desek? Co ještě můžeme očekávat od projektu QR kód?

Říkal jsem si, že je teď dost Kollera. A protože máme připravený tři písničky s Jasnou pákou, s perfektníma textama od Petra Váši, tak bych se chvíli věnoval tomu. Další skladby máme připravený s naší kapelou. Děláme další skladby tímto způsobem, máme 4 studia v kapele a další zvukaře a producenty okolo sebe a dohromady to má svůj zvuk.

Co se týče vydávání jednotlivých tracků, tak mně přišlo líto, že když například uděláte album, je to rok práce, možná víc. A za 14 dnů už je stará? Že je tolik muziky. Tak jsem si říkal, že na tohleto fakt kašlu. Hezky jednu po druhý.

V době, kdy nebyly žádný záznamový materiály, záznamový možnosti, než přišel první Edisonův váleček, tak si lidi předávali písničky verbálně. Zpívali si a naučili to někoho vedle sebe, v divadle, na opeře, v šantánu. A byla to spíš jenom jedna písnička, nebylo jich asi víc. To přišlo až s technologiemi. Nejdřív se objevil šelak, kam se toho vešlo max. 20 minut. Pak přišlo LP, vinyl – 45 minut, nebo 35, když chcete, aby to hrálo pěkně. Potom CD – 74 minut. To už nevíte, co tam nahrávat. A vlastně mám pocit, že lidi už celý cédéčka moc neposlouchají. Možná skalní fanoušci. Já osobně na to nemám čas, kromě poslouchání v autě, protože denně vychází na celým světě dvanáct super desek nebo super alb. Není prostor to poslouchat. Já si z toho vyberu jenom to, co mi kamarádi doporučej, občas prolítnu v Billboardu statistiky, něco z nezávislejch rádií…

Takže jsem si říkal, že teď kašlu na alba. Koncept byl ten QR kód. Ten můj ksicht, co vymyslel David Černý. Je mi celkově líto toho času, co nad tím vším člověk stráví. S Lucií jsme třeba dělali skoro rok, zkoušeli docela pilně, řekl bych, potom jsme byli sedm měsíců ve studiu SONO, kde jsem myslel, že spáchám z toho prosezenýho času sebevraždu (smích). A pak je to za 14 dnů starý? No promiň.

Musím se samozřejmě zeptat také na Lucii. Nedávno jsem dělal rozhovor s Peterem Freestonem, komorníkem Freddieho Mercuryho. O Queen se vědělo, že podstatou jejich skvělé hudby byl konflikt, díky kterému ze sebe jednotliví členové dokázali „vymačkat“ to nejlepší. Fungovalo to u vás v kapele podobně?

My se vždycky strašně hádali s Michalem Dvořákem. A za 5 minut, co to vybouchlo, tak to zase zhaslo. No a s Robertem jsme byli takoví dva kohouti na jednom smetišti. Ale myslím, že to plyne z těch dlouhotrvajících vztahů. Ten, kdo s někým žil 18 let, ví, co to je. Vy o tom druhým člověku víte úplně všechno. On o vás taky. A teďka všechny ty mejdany, co jsme zažili. My jsme začali v roce 1987 zkoušet a od 1988 jsme hráli. To byl dlouhej mejdan. Znenadání přišla revoluce a ten mejdan trval další 2 roky. To by se prostě nedalo přežít, kdyby si to člověk s tím druhým všechno nevyříkal. Pak jsme hráli 200x za rok, takže ponorka byla úplně normální věc. A myslím si, že dneska kupodivu máme (nevím, jestli to je už tím věkem) docela klidný pravidelný schůzky dvakrát týdně. Každej tam občas říká to samý dokola a je jasný, že to nebude nikdy jiný.

Jak se s odstupem času díváte na Evolucii? A je v plánu nějaká nová deska?

Na Evolucii se dívám docela často, protože teď jsme několik skladeb udělali znova pro symfonický album. Respektive pro symfonickou šňůru, kterou chystáme. A je to docela zábavný, protože to dostalo úplně jinej ráz. A to ne proto, že by to bylo concerto grosso. To jsem jednou jel s Kollerbandem a s orchestrem Petra Kofroně, kdy to byl opravdickej hudební souboj. Agon Orchestra nám to občas jakoby kazil, v některých skladbách se prostě vyžívala ta druhá kapela v tom, že to hraje proti nám. To bylo hrozně zajímavý. To, co děláme teď, je vlastně klasika – aranžmá podporuje písničku – ale stejně tam pak přijdou nečekaný věci. Teď to máme na stole a doděláváme to. Všechno mícháme a znova nahráváme. A bude to zase něco úplně jinýho.

Vy se často vyjadřujete k současné politice. Váš antikomunistický postoj je známý. Tak se musím zeptat, co říkáte na současnou situaci?

No právě, já bych to ani nekomentoval. Komentoval jsem to tak dlouho, až mi začali kamarádi a známí nadávat (smích). Proč se furt tak navážím do Rusů. Ale já se nenavážím do Rusů, já je mám proboha rád. Já nemám rád komunisty, protože to je zvrhlá ideologie. Myslí si, že si i dnes může všechno dovolit. Pořád snad žijeme v demokratický zemi, což doufám stále NAŠTĚSTÍ jsme. Je dobrý vědět, že ten zločinec, a komunisti jsou zločinci, je vždycky jen o krok před váma. Takže on udělá skutek, a vy ho musíte chytnout. Zajímavý je jak se teď všichni odkopali, kdo je kým drženej za koule, kdo je placenej Rusákama, kdo inklinuje k nedemokratickýmu systému, protože je čistej idiot. Co to je ta Benešová? Kolik má drzosti? Co ještě protistátního musí udělat Zeman, aby ho vyhodili na hnůj?

Vnímáte to tak, že říjnové parlamentní volby rozhodnou o tom, jestli, řekněme, definitivně skončí postkomunistická éra v naší zemi?

Budeme se modlit. A každej by pro to mohl něco udělat. Ve mně vždycky bouchnou před volbama saze a vždycky snad něco dělám. Videoklip, koncert na Staromáku s kapelama… A vždycky to stojí nějaký peníze. Pak nakonec zase zjistíte, že Rusáci vrazí prachy do Okamury nebo já nevím do koho, zaplatí někomu a on tam napíše ty hesla, co lidi chtějí slyšet, a lidi, co nemaj mozek, řeknou, že on to myslí dobře. Anebo že co je psáno, to je dáno.

Právě proběhnul první ročník Kollerfestu. Můžete nám o něm říct víc?

Kollerfest je takový trademark. Mám spoustu známejch kapel, který mám rád. Lidi, se kterýma jsem spolupracoval nebo který obdivuju kvůli jejich naturelu hudebnímu a textařskýmu. Tak jsem si říkal, když celej život jezdím po nejrůznějších festivalech, že si udělám svůj. Z umělců, kteří se mi líbí. Z kapel a umělců, se kterýma bych chtěl strávit super večer. A do toho ještě vrazit skvělýho DJ a dobrý spíkry. Prostě si dělám fesťák...