David Liam Nachlinger: Rakušané poslouchají anglicky zpívané písně víc než Češi

Ve Vídni žiješ pátým rokem, jak vypadal tvůj začátek v Rakousku?

Dostudoval jsem, přestěhoval se a našel si běžnou práci v kanceláři. Nechtěl jsem hned nastoupit do kreativního prostředí. Navíc při stěhování z Německa jsem přemýšlel, jestli Vídeň, nebo Praha. Nakonec jsem dal přednost Rakousku. Po roce jsem viděl nabídku do rádia s tím, že dotyčný musí umět česky. Zaujalo mě to, říkal jsem si, že je to divné, ve Vídni v rádiu mluvit česky, ale zkusil jsem to. Samozřejmě jsem musel projít konkurzem, a oni mě vzali. Do Penny rádia. 

To byla tvá první zkušenost v rádiu?

Přesně tak. Měl jsem zkušenost z MTV, z Primy Cool z Úplně debilních zpráv, ale to jsem spíše dělal šaška, což mě bavilo. Nicméně vzhledem k minimálním znalostem práce v rádiu mi nabídli dvě možnosti. Buď se budu zaučovat dlouho, skoro zadarmo a postupně mi budou přidávat práci, nebo mě vezmou a budu se to muset doučit v řádu dnů, ale nastoupím už na pozici moderátora. 

A tak sis vybral možnost číslo dvě?

Správně.

Co je cílem supermarketového rádia, jako má třeba zmíněné Penny?

Je to o marketingu, ale zároveň tam jde o navození dobré atmosféry pro nakupující. Naším úkolem tedy bylo mluvit o akčním produktu, ale ne cíleně, že je sleva, ale oklikou. Máme v akci mlíko? „Ty jo, dal bych si kávu, s mlékem, to dodá na lahodnosti. Nebo cereálie s mlékem jsem dlouho neměl.“ Takto jsme poukazovali, že je něco třeba o 30 % levnější. Chtěli jsme zákazníky inspirovat. 

Takže když jsou v akci brambory, mluvili jste třeba o zapečených bramborách?

Přesně tak, s brokolicí a nivou, ať to má pořádné české grády. (smích) Jednoduše jsme zákazníky informovali a zároveň jim poskytli inspiraci.

Zpět k samotnému rádiu – jaká je skladba vysílání? Existuje něco jako pořady?

Já jsem vysílal od pěti do devíti v rámci ranní show. Součástí toho je vysílání do sedmé hodiny ranní pro zaměstnance, kteří chystají obchod na otevření. Je to uvolněnější, pracovníci si mohou posílat vzkazy, přát k narozeninám. Někdy jsme zapojili informaci věnovanou jen nějakému regionu. Dělali jsme pro zaměstnance i soutěže. Zkrátka jsme se je snažili uvolnit a nastartovat jim den.

Co se stalo, když začali chodit zákazníci?

V ten moment jsme trochu změnili strukturu a začaly se promovat produkty, které nám centrála zadala. To bylo živě. Od devíti do patnácti bylo vše předtočené a hrála hudba. A poté v čase 15:00–18:00 se jelo odpolední vysílání, to bylo zase živě. Následovala předtočená část a v devět večer byla repríza ranní show pro zaměstnance, kteří šli na odpolední. Pak už jen hudba.

Co bylo konkrétně obsahem živého vysílání? Šlo jen o produkty a hudbu?

Ne, řešili jsme i televizní pořady, novinky, měli jsme zpravodajství. Některé produkty byly promovány jen ráno, některé zase odpoledne. Zkrátka mělo to být pestré, uvolněné, inspirující.

Zaujalo mě zpravodajství v obchodním rádiu. Co jste vysílali?

Na to jsem si dlouho zvykal, protože to byl můj prvotní úkol při nástupu. Chystat a hlásit zprávy, a k tomu být side kick moderátor. A když řeknu, že zprávy mohly být jen pozitivní, tak tím myslím, že byly opravdu jen pozitivní. Hodně.

Prakticky?

Na začátku nejdůležitější zpráva. Občas se mohlo hlásit i něco negativního, třeba v době koronaviru. Následovala regionální informace, třeba jen z jižních Čech, že se otevřelo nějaké muzeum. To mohlo sloužit i jako tip na výlet. A také jsme se dívali na kulturu. Třeba teď jsem si všiml, že Marek Ztracený má někde čtyři nominace, tak o tom bychom informovali. Součástí byly i dvě sportovní novinky a na závěr nějaká vtipná zpráva na odlehčení. Všeobjímající rámec zněl, aby to bylo co nejvíc z Česka. Vycházelo to i ze sloganu: „Hrajeme hezky česky.“

Měli jste nějaké hranice?

Někteří kolegové spíše informovali a říkali odlehčené vtipy. Já s kolegyní Markétou jsme se pohybovali velice často v šedé zóně „bacha, toto je už velmi hraniční“. Drželi jsme se ale krátkých forem, dvě věty a jdeme dál. Hlavní moderátor se od toho odpíchl a šel na počasí.

Studio sídlí ve Vídni. Z jedné budovy se přitom vysílá i do dalších zemí Evropy. Existuje mezi jednotlivými národními redakcemi nějaká spolupráce?

Těch studií je celkem dvanáct, z toho vysílacích je devět, zbylá jsou nahrávací. Spolupracovat jsme mohli, třeba s Italy v týdnech, kdy byly v akci italské produkty. Požádali jsme je, ať nám něco namluví, a my to pak překládali do češtiny.

Ty umíš italsky?

Ne, vymýšleli jsme si úplně naslepo. (smích) Často jsem překládal třeba rumunštinu. Ze strany vedení to bylo povolené a my to poměrně často využívali.

Vysílá se stejný obsah do všech zemí, nebo se vysílací schéma mění?

Každý to má jinak, včetně času vysílání. Češi jsou jediní, kteří vysílají už od 5:30, zbytek chodí na 6:00 nebo na 7:00. Ze stejného studia, tedy budovy, ale vysílá i Billa, protože oba supermarkety patří pod značku Rewe Group. Měli jsme toho dost společného, ale i tak se našly nějaké rozdíly. Třeba Billa rádio mělo zprávy několikrát do hodiny. Jen Rakousko vysílalo zároveň pro oba obchody.

Jak to bylo s hudební stránkou? Říkáš, že jste museli hrát „hezky česky“ a být pozitivní – byla taková i hudba?

Docela ano. Ve vysílání pro zaměstnance jsme si mohli pouštět, co jsme chtěli, případně nám posílali prosby sami zaměstnanci. Takže se jel i rock, metal a podobně. Jako rádio jsme měli největší hudební knihovnu, takovou nemají ani klasická komerční rádia v Česku.

Proč tomu tak je?

Ostatní rádia hrají pomocí rotace. Mají omezený počet písní, které opakují a postupně pomalu obměňují. My museli být připravení vysílat téměř cokoliv. A do toho se ještě navíc počítají i národní písně ostatních Penny zemí. I žánrově to bylo pestré – od šedesátých let po současnost, od popu po „tvrďárnu“. Proto ta bohatost knihovny.

A jaké bylo po hudební stránce vysílání pro zákazníky? Smutná hudba zakázána?

U zákazníků se šlo víc do mainstreamu, včetně pomalých a smutných písní. 

Takže třeba Adele v Penny hrát může?

Ano, protože ji všichni znají a člověk při nakupování zpomalí.

Jak zpomalí?

Hodně lidí si to neuvědomuje, ale díky hudbě zrychlí nebo zpomalí svou činnost, včetně nakupování. Dokonce se mohlo i stát, že nějaká píseň je rychlá, energická, taneční, ale má moc vysoké BPM, a proto se nehrála. Zákazníky by zrychlila. Takto zůstali s Adele v obchodě třeba o pět, deset minut déle, než kdybychom hráli AC/DC.

Kdo hudbu vybíral?

Základní sada byla připravená hudební produkcí, ale po nějakém čase jsme do toho zasahovali i my moderátoři. Věděli jsme, co je možné a co potřebujeme.

Jak velkou část vysílání Penny rádia hudba zabírá?

Paradoxně menší než u komerčních rádií. Tam si dovolí pustit čtyři písně za sebou a až pak promluví, u nás byl často v ranní show téměř po každé písni nějaký mluvený vstup.

Kolik bylo ve vysílání české hudby?

I vzhledem ke sloganu jsme se snažili minimálně o poměr 50:50, ale spíš to bylo víc ve prospěch českých interpretů – pokud se bavíme o interním vysílání. U vysílání pro zákazníky to bylo tak dvě zahraniční písně ku jedné české.

To není moc „hrajeme hezky česky“.

Holt se musí čeští interpret víc snažit a přicházet s českými písněmi, aby mělo Penny Live co hrát. Ale zase jsme měli kousky, které jinde pravděpodobně neuslyšíš. Třeba Taši delé od Zuzany Navarové jsem poprvé slyšel až v Penny rádiu.

Dělali jste i rozhovory s hudebníky?

Jo, živé i předtočené. Orientovali jsme se podle časových možností a preferencí samotných hostů. Pokud to bylo předtočené, přibližovali jsme to co nejvíce živému vysílání. Popravdě ale těch předtočených rozhovorů moc nebylo.

S kým jste mluvili?

S Davidem Gránským, Terezou Maškovou, Michalem Davidem, Annou K a dalšími. Nejvíc jich bývalo před Vánoci, kdy se to trochu spojovalo s vysíláním pro zaměstnance jako určitá „odměna“ a radost z práce.

Z tvé vlastní zkušenosti – jaký je rakouský rádiový trh?

Poměrně pestrý. Máme určitá rádia, která jsou synonymem pro české verze. Třeba Kronehit, to je rakouská obdoba Evropy 2. Nebo FM4, mé nejoblíbenější, kde mluví napůl německy a napůl anglicky a hrají víc undergroundovou hudbu. 

Co Rakušané rádi poslouchají?

Myslím, že dost vedou anglicky zpívané písně a hity. A opomenout nelze ani jejich folklór, třeba z Tyrolska, kde je to na pomezí šlágru a popu. To vlastně pozoruji i u Němců – dost seniorů se nebojí experimentovat a poslouchá víc anglické songy. Naopak Češi jsou víc hrdí na vlastní českou tvorbu. 

Kdy začala tvá kulturní kariéra?

Odmala jsem žil v Německu. Jako malý jsem jezdil na letní hereckou školu do Čech, kterou pořádala agentura A – Casting. Tam se projevila má láska k herectví. První zkušenost s televizí jsem měl na české MTV coby nejmladší moderátor. Pamatuji si, že první rozhovor byl s Albertem Černým z tehdejších Charlie Straight. To mi bylo asi třináct let. Psali o tom dokonce i v Bravíčku. (smích)

Měl jsem ale dost nabídek i do filmu, čekalo mě hraní v Kameňáku 4. Tehdy to bylo koncipováno jako seriál, ne jako film. Německá škola ale neměla pochopení pro mou případnou absenci, takže jsem to musel odříct a místo vzal David Gránský. Stejně dopadla nabídka na muzikál Andílci za školou s hudbou Michala Davida.

Mrzelo tě to někdy?

Docela jo, protože jsem takto odřekl mnoho tehdejších příležitostí. Snažím se to proto teď dohnat.