Přejít k hlavnímu obsahu
Banner
Banner
David Pomahač | Foto: Klára Vaculíková
David Pomahač | Foto: Klára Vaculíková
Jan Hamerský - Út, 10.03.2020 - 15:00

David Pomahač: Život prostě je patetický

Spoluhráčka Marie Kieslowski mu oznámila, že čeká druhé dítě a končí. Deska, kterou připravoval s Martinem Tvrdým, naopak je před dokončením a tak to ještě chvíli zůstane. Proto teď ve zralém věku debutoval, i když po sólové desce zrovna netoužil. Patos podle něj do písničky patří. Jak se ale pozná písničkář, který nehraje jenom na city? A v čem tkví kouzlo Slow Sessions? Odpovídal David Pomahač.

Je Pomahač vaše příjmení nebo životní úděl?

(smích) Příjmení. Nepřemejšlel jsem nad tím, jestli je to můj úděl.

Už nějaký čas děláváte Slow Sessions ve veganské kavárně na pražských Vinohradech. Jak jako promotér vnímáte, že to bývá často nezávislá kultura, kdo z dané lokality udělá terč její přeměny na předražený lunapark pro turisty?

Nevím, jestli jsme součástí tohohle problému. Už jsme s kavárnou do takový lokality přišli, a to, co tam děláme, nás ovlivňuje. Nájem je drahej a Slow Sessions nejsou rentabilní. Děláme je, protože nám přijdou zajímavý – bohužel ne tak často a s takovým rozpočtem, jaký bychom chtěli. Tím pádem děláme pouze s lidma, který známe, opravdu je tam chceme a jsou ochotný jít do toho s tím, že za to nebudou mít žádnej honorář. Všechno – natáčení, kameramana, střihače a výslednej mix – platíme jen ze vstupnýho, není možný je platit z jiných peněz. Pokud nepřijde dost lidí na to, aby zbylo i na něco pro kapelu, je to její riziko. Od nás dostane záznam na úrovni.

Co tedy ty kapely motivuje?

Já si myslím, že prostor. Je to hodně malý sklep. Taky tyhle sessions u nás nikdo nedělá s publikem. Kontakt s ním je velmi intimní. Možná je motivuje i to, že se s většinou z nich znám, věřej, že je to dobrej projekt a že ten večer bude příjemně strávenej.

Podle čeho si vlastně vybíráte, koho oslovíte?

Nemáme žádnej velkej koncept. Spíš oslovujeme lidi kolem sebe a zkoušíme je přesvědčit, což se samozřejmě nedaří ze sta procent.

A jak objevujete nová jména?

Zatím jsme tam žádná neměli. Opravdu sázíme na lidi a projekty, které známe nebo máme rádi.

Debutoval jste ve zralém věku. Předtím jste byl šedou eminencí jiných kapel jako Houpací koně a Kieslowski. Proč jste najednou změnil přístup?

(smích) Nevím, co si přesně představit pod pojmem „šedá eminence“. V Houpacích koních jsem hrál na basu, a to byl můj úkol. A Kieslowski byl můj společnej projekt s Marií, se kterou nám ladí hlasy tak, že nás to samotný vždycky překvapovalo, a pro kterej jsem psal písničky i v ženským rodě.

Nikdy jsem neprahnul po sólový desce. Mě baví spolupráce. To je proč to dělám, i když jsem výhradní autor. Nechtěl jsem zůstat stát. S Marií jsme se loni dohodli, že nebudeme pokračovat. Původně jsme se dohodli, že bude mít pauzu, aby se v klidu mohla starat o druhý dítě, které se loni narodilo a já mohl dodělat projekt s Martinem Tvrdým, na kterým jsem pracoval. Ve chvíli, kdy se nám nedařilo ho dokončovat, se Marie rozhodla, že už nebude pokračovat, řekl jsem si, že zkusím desku natočit sám. Musel jsem se k tomu chvilku odhodlávat, ale pak jsem si řekl, že není čas na falešná hrdinství.

Plánovali jste vydat desku, měl jste něco pro ni připravené, padlo to a nakonec jste se rozhodl ji vydat na vlastní pěst?

Nepracuju tímhle způsobem. Neskládám do šuplíku. Nemám nic připravenýho do chvíle, než se rozhodnu, co budu točit. Teprve potom začínám něco dělat. S Marií jsme po vydání poslední desky dva, tři roky velmi intenzivně koncertovali. Neměli jsme absolutně žádný čas na jakoukoliv tvorbu. Mezitím Marie měla první dítě a velmi brzy jsme i s ním začali koncertovat, ale bylo to čím dál náročnější. Pak jsme se začali bavit, že bychom začali dělat novou desku, ale v roce, kdy to mělo být, Marie řekla, že je podruhý těhotná. OK, odložíme to ještě, ty se budeš teď starat o rodinu a já o desku, co s Martinem děláme už dva roky. Když mi loni na jaře řekla naplno, že nechce pokračovat, měl jsem ten projekt pořád rozdělanej. Mluvil jsem (o sólové desce) s Tomášem Havlenem a začali jsme řešit kontury toho, jak by to mělo vypadat.

A jak vám tedy je v roli toho, kdo by měl být hlavní tahoun a tvůrčí mozek projektu?

To jsem pořád. To se vůbec nezměnilo. To jsem byl i v Kieslowski. Uvažoval jsem, jestli ten sólovej projekt mám nějak nazvat, ale pak jsem si řekl, že to nebudu řešit. To, co chci říct, stejně říkám sám za sebe.

Mnozí sólisté si doplňují playlist z repertoáru svých známějších kmenových kapel, často proto, že nemají dost vlastního materiálu, nebo se tak rozhodnou s ohledem na obecenstvo, kde by přeci jen rádo slyšelo aspoň něco, co zná. Jak je to ve vašem vztahu ke Kieslowski?

Teďka stavím repertoár na sólový desce a skladbách Tvrdý/Pomahač, ale mám i písničky od Kieslowski. Budu je hrát dál, pokud to čas a program dovolí, ale nestojí to na tom. Primárně budu hrát sólovku plus věci s Martinem.

Koliduje projekt Tvrdý/Pomahač jen na sladění dvou diářů nebo ještě něčem?

Nejvíc na tomhle. Martin je velmi vytíženej divadlem. Trošku hrají roli i onemocnění, která se vlekla. Střídavě jsme odpadávali on i já. Teď to visí jen na tom se sejít. Písničky jsou hotový a nazpívaný. Jde jen o to je dokončit, udělat pořádně mix a master. Je to spolupráce a album, na kterým mi hodně záleží a jsem přesvědčenej, že se fakt povedlo. Rád bych, aby se podařilo dokončit letos.

Písnička podle vás musí být patetická a dostatečně obecná, aby měla šanci někoho oslovit, jenže to v popu dělá každý druhý. Jak se tedy poznají ti poctivější skladatelé?

Jeminkote, to já nevím. Řekl jsem to v reakci na „tlak“, kterej trochu vnímám; na to, aby písničky nebyly tak smutný, že by se člověk do toho neměl tak pokládat, že jsou v životě i hezký věci atp. Setkávám se s tím, že bych měl mít nadhled a ideálně si z toho dělat legraci. Já si to nemyslím. Zpívám o tom, co mě tíží a s čím si asi jinak nevím rady nebo jak to říct. Když říkám něco intimního, svěřuju se, život prostě je patetickej a ty pocity ještě víc. Písnička podle mě žije teprve tehdy, když se s ní někdo identifikuje, a to nemyslím autora, ale posluchače. Neznám odpověď na to, proč se s ní někdo identifikuje.

Přesto, ,vnímáte nějaký rozdíl mezi tím, jak tvoří na jedné straně Martin Tvrdý, Marie Kieslowski a Jirka Imlauf a na té druhé Xavier Baumaxa?

Jirka má charakteristickej rukopis a přístup už od 90. let. Je tradiční, protože Houpací koně mají tradiční obsazení kytara-basa-bicí. Taky to vždycky byla kapela, která to hrnula pořád dopředu. Jakmile se dokončila nová deska, už se starší písničky nehrály. Xavi je velmi svéráznej člověk. Má velmi specifickej pohled na to, co chce říkat, což nemusí spoustě lidem konvenovat. Mně je nejbližší Martin. Pracuje dost introvertně.

Jak se vlastně stalo, že vám Xavier Baumaxa hodil laso a vy jste se nechal chytit?

Znali jsme se dlouho. Nevím, jestli si na to umím přesně vzpomenout. Jsem z Mostu, on z Litvínova. Měl jsem kapelu, on taky, různě jsme se potkávali. Pak jsme se poznali blíž, začali spolu trávit čas a najednou to byl spontánní, trošku delší večírek.

Při přípravě tohoto rozhovoru jsem vycházel z podcastu GoOut.cz Release Party, kde jste si povídal s Dominikem Zezulou z post-hudby. Odboural jste ho předem připravenou zmínkou, že jste se inspiroval jeho prací. Je vůbec možné si oponovat v rámci miniaturní tuzemské undergroundové scény a dobrých vztahů?

Myslím, že ano. I bez toho, že bychom se uráželi. DIY scéna má velkou sílu v tom, že se ty lidi navzájem respektujou a sledujou. Všichni se známe a když ne, tak aspoň každého práci. S post-hudbou nemáme proč si oponovat. Obdivuju, co dělaj, i Dominika a Tomáše (Havlena). Jsou skvělí. Deska, kterou loni udělali, je aspoň z mýho pohledu jedna z nejlepších.

Poznámka: David Pomahač debutové album pokřtí 11. března 2020 v Café V lese, s kapacitou do 99 lidí. Další živá provedení desky se chystají na pátek 13. března v českobudějovickém klubu Velbloud, Žižkovskou Noc (27. března) a festival Colour of Meeting v Poličce (24. července).

Tagy David Pomahač Tvrdý/Pomahač; Martin Hůla; Martin Tvrdý; Bonus; David Pomahač; Kieslowski; Bez konce Xavier Baumaxa Houpací koně Kieslowski SLOW Café
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY