David Solař: Vyrábět dobrá dema je absolutní nutnost

Co mají společného seriály Vyprávěj, První republika, Znamení koně či Mazalové, film Fair Play, pohádky Přání k mání, Kozí příběh a nové album zpěvačky Dashy? Autorem hudby je pokaždé David Solař. Mediálně nenápadný skladatel, klavírista a producent začínal svou kariéru koncem devadesátých let jako autor popových písní. Dnes skládá scénickou, populární i reklamní hudbu. Učí na Pražské konzervatoři, a k tomu všemu se stíhá věnovat rodině.

Jste z muzikantské rodiny?

Jsem z půlky z muzikantské rodiny. Táta hraje na baskytaru, od mládí žije život klasického barového muzikanta na cestách. Ale předtím nikde žádná hudba nebyla. No ale tím, že se táta hudbou živil od mého narození, tak mi ostatní říkali: „Tvůj táta je muzikant, tak ty budeš taky“.

Na co hrajete? Studoval jste hudbu?

Od první třídy jsem chodil do hudebky na klavír a ve správném věku 14 let jsem s kamarádem založil první kapelu (úsměv). Pak jsem chodil na gymnázium, absolvoval jsem i druhý cyklus klavíru, a jelikož mě hudba nepustila, spíš mě bavila víc a víc, tak jsem po gymplu zkusil přijímačky na konzervatoř. Původně jsem plánoval, že půjdu studovat klavír. Krátce před termíny podávání přihlášek jsem se ale dozvěděl, že v Praze je na konzervatoři oddělení populární hudby a oddělení populární skladby, což mě nadchlo. Klasická hudba mě bavila, ale nikdy jsem neměl tendenci skládat vážnou hudbu, byl jsem hodně odchovaný tím, co právě poslouchal a hrál táta. Takže jsem si podal přihlášku jak na klavír, tak na tu populární skladbu. Na skladbu jsem se dostal, a protože to pro mě bylo přednější, nastoupil jsem tam.

A co ta kapela?

Ještě, než jsem nastoupil na konzervatoř, tak jsme s tím kamarádem získali smlouvu na nahrání desky. To byl rok 1997, kdy ještě naplno fungoval nahrávací průmysl. Nám bylo 16, 17, měli jsme vlastní písničky a kamaráda, který velice dobře zpíval.

Jak jste tu smlouvu získali?

Natočili jsme demosnímky a objížděli vydavatelské firmy v Praze. A jedna firma se nám po čase ozvala a hned za námi přijel producent se smlouvami. Řekl, že musíme ty smlouvy ihned podepsat, že odjede buďto s podepsanou smlouvou, anebo navždy, protože to strašně spěchá kvůli nahrávání, které bude za 14 dní. Byli jsme nezletilí, tak to za nás podepsali rodiče, a my pak opravdu jeli do studia nahrát ty naše písničky. Majitel onoho studia měl v té době strašně moc práce a hledal někoho na výpomoc. Já jsem tím byl nadšený, takže takhle jsem zabředl do nahrávacího průmyslu.

Jak to dopadlo?

Ta naše deska se dotočila, ale nikdy nevyšla. Pár exemplářů mezi kamarády stále existuje a já se děsím toho, kdy na mě vyskočí z YouTube. Je to pop poplatný tehdejší době, tomu, co tenkrát běželo v rádiích a v pořadech v televizi. No ale jelikož nahrávací průmysl běžel na plné obrátky a ve studiu bylo pořád velké množství práce, tak jsem současně s povinnostmi na konzervatoři dělal nonstop obrovská kvanta muziky různých kvalit a žánrů – country, rock, taneční hudbu, scénické věci, karaoke a podkresové věci… Zároveň s tou populární skladbou jsem poznával spoustu hudby jako takové, takže mi šlo ruku v ruce vzdělání s praxí a tímto způsobem jsem jel 10 let.

Děláte i filmovou hudbu. Ta se nějak přidala postupně časem?

Přesně tak. A vlastně to úzce souvisí s krizí nahrávacího průmyslu, protože kdyby pořád fungoval stejně, tak bych měl asi neustále tolik práce, že bych nestíhal dělat nic jiného než psát písničky a aranžovat desky. No ale protože práce na CD stále nenápadně ubývalo, tak jsem se s radostí začal věnovat scénické hudbě. Měl jsem zase trochu štěstí, které ale jde ruku v ruce s tím, že člověk dělá a zkouší nové věci, ze kterých se občas něco povede. Tak se mi ještě před tím, než mi bylo třicet, povedlo udělat orchestrální hudbu k filmu Kozí příběh (2007). Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, jestli jsem schopen sám zvládnout takhle velký a náročný projekt, ale svým způsobem mě to naučilo, že se nemám vůbec ničeho bát. Že když si na to člověk sedne, a věnuje tomu dostatek času, že zvládne všechno. Na Kozím příběhu jsme s tvůrcem Honzou Tománkem pracovali asi tři roky. Film se stal divácky úspěšným a já jsem na základě toho dostal další příležitosti v audiovizuální oblasti. Ale na druhou stranu jsem rozdělal spoustu jiných věcí, u kterých se výsledek nikdy nedostavil. Třeba i muzikál. Takže je to o tom dělat, dělat, dělat a ono něco vyjde. Dalším mým štěstím bylo promo – CD, které se velikou náhodou dostalo k rukám Rudy Merknera, který v té době spolu s Dramedy productions dokončoval úvodní díly seriálu Vyprávěj, o kterém nikdo v té době netušil, že bude mít více než 130 dílů, a že se stane tak populárním. S lidmi od tohoto seriálu spolupracuji až do dneška. A to už je taky deset let nazpět. K tomu všemu se přidávají a nabalují další lidé, další příležitosti, takže stále je co dělat.

Co bude teď nového?

Dokončil jsem hudbu k pohádce Přání k mání, která běží od 7.12. v kinech. Byla to pro mě veliká příležitost, ve filmu je 70 minut symfonické hudby. Psát hudbu tohoto typu, to je pro mě asi největší profesní radost.

Máte nějakou konkrétní hudební inspiraci?

Konkrétní stálou inspiraci ne, musel bych to rozdělit na písničky, filmy, seriály… a i tam je každý projekt unikátní.

Zůstaňme teď tedy u hudby pro kina a televize.

U každého projektu záleží na tom, jak silnou má prvotní představu režisér nebo producent. Já mám pak větší či menší volnost v tom, co můžu a nemůžu udělat. Strašně také záleží na tom, co si lze finančně dovolit – jestli můžu použít živé muzikanty nebo jestli má být všechno na synťáky. Zásadní inspirací samozřejmě je příběh a způsob filmové řeči.

Filmová a televizní hudba mají s popem společné to, že se nejprve vyrábějí dema, ze kterých se poté vybírá ta nejvhodnější hudba, je to tak?

Ano, vyrábět dema je dnes absolutní nutnost. A to dema, která od začátku znějí pokud možno co nejvíc jako finální snímek. Někdy lidé od filmu chtějí dopředu slyšet a schválit každou notu. Jindy je to ale jen tak, že společně uděláme pouze počáteční výběr témat, popř. zvuků, jakýsi hudební jazyk. Ta dema a ukázky ale dělám vlastně rád, protože chci ostatním ukázat, jak to nakonec bude znít. Abych třeba neudělal 60 minut hudby, která by se nakonec tvůrcům vůbec nelíbila.

Takže se vyberou části filmu a k nim se zkouší přikládat tato témata a zvuky?

Ne, ne. Když ten film ještě není ve finální podobě, není finálně sestříhaný a třeba ještě ani není vybraný skladatel, tak můžu dostat fragmenty, na které vyrobím těch pár témat. Je pak jasné, jaký by to mělo mít zvuk, jaká by byla melodika – některý režisér miluje melodie, některý je nesnáší. Někdo má rád moderní hudbu, někdo ji nesnáší. Nebo elektronické nástroje, akustické nástroje. Někdo nesnáší trubku, tak tam nesmí být trubka. Blbý je, když někdo nesnáší housle. Bez smyčců se mi scénická hudba píše velice špatně. (smích)

Takže výrobu těch ukázek, demosnímků, preferuji i já. Abychom si ukázali cestu. A potom to většinou bývá tak, že když už mám tyto fragmenty hotové na synťáky a všichni jsou spokojeni, tak mě filmaři nechají pracovat dál samostatně. Potom si jen pustíme výsledek s hudbou a oni si řeknou: tohle jo, tohle ne, tady uprav konec, tohle zkrať, a tak dále. A tím, že je to demo předpřipravené jen na synťáky, tak vše relativně snadno upravím. Což se hodí zejména ve chvíli, když se jedná o orchestrální natáčení, protože tam se točí poměrně velké peníze. Většinou v řádech statisíců. Takže kdyby mě nechali jen tak tvořit bez toho, aby dopředu slyšeli, co se bude natáčet, a pak se jim to nelíbilo, mohlo by to znamenat, že jsme zbytečně protočili třeba 300 tisíc. Takže i já jsem klidnější, když si pustíme demo a řekneme si: Ano, teď se nám to líbí – to natočíme – s živým orchestrem to bude ještě mnohem lepší.

Takže ta dema vyloženě musí hrát velice podobně konečnému výsledku?

Určitě je to lepší. Čím blíž je to výsledku, tím je větší pravděpodobnost, že se to filmařům bude líbit. Pokud bych pouštěl něco, co zní blbě, tak ani nebudou vědět proč, ale nebude se jim to líbit. Nejsou to lidi, kteří by hudbu nějak analyzovali, prostě řeknou: líbí, nebo nelíbí. Funguje, nefunguje. Kdybych jim přinesl něco, co je zvukově ošklivé, ale hudebně geniální, tak mi řeknou: nelíbí.

Na čem ty dema vyrábíte? Můžu si je vyrobit v podobné kvalitě i já sám doma?

Záleží na tom, jaký je to styl. Jak to má celkově znít. Každopádně dnes je technologie tak daleko, že pokud chce člověk udělat slušně znějící demo, tak potřebuje počítač řekněme třeba tak za 20 tisíc. S co největší operační pamětí a rychlým harddiskem. Reproduktory tak za 5 až 10 tisíc. DAW software, ať už Cubase, Logic, ProTools, cokoliv... řekněme 10 tisíc. Zvuková karta za 3 tisíce, klávesy 5 tisíc, a potom virtuální zvukové banky. Tam už hodně záleží na tom, co to má být. Pokud to má být elektronika, tak je i spousta freewarových věcí. Pokud orchestr, tak když člověk nakoupí banky za 20 tisíc, má už slušný základ. Pokud by chtěl mít opravdu kvalitní orchestrální demosnímky, tak to nejlepší na trhu v současné době je v řádech desetitisíců, nicméně třeba za 10 tisíc se dnes dají koupit výtahy orchestrálních nástrojů, na kterých se dá udělat takové demo, že ho producenti vezmou.

Dá se vystačit si se sluchátky a nekupovat bedny?

Nedoporučuji. To člověk spíš přijde o sluch, protože těch hodin, které je na tom potřeba strávit, je tolik, že vám sluchátka rychle opotřebují sluch, víc vás to unaví, může přijít bolest hlavy, mozek začne filtrovat frekvence… je rozhodně lepší investovat do reproduktorů než dlouhodobě trávit čas se sluchátky.

Pojďme se vrátit k tomu popu: se kterými interprety jste spolupracoval? Mohl byste se nám s něčím pochlubit?

Vzhledem k tomu, že jsme v Čechách, a náš rybníček je opravdu malý, tak si troufám říct, že si nevybavuji žádného známého interpreta populární hudby, se kterým bych nespolupracoval. U kterého bych se alespoň nemihnul jako hráč, aranžér nebo jako člověk ze studia. Co mě pochopitelně nejvíce bavilo, byly věci, kde jsem měl nějaký větší autorský podíl. Mám pocit, že se docela povedla poměrně velkoryse natočená deska Vítej lásko s Martou Kubišovou, s texty Jana Schneidera. Myslím, že ten projekt měl i vyšší smysl než jen natočit deset písniček.
A nedávno proběhl křest nového CD Dashy, kde jsem z 80 % zastoupen autorsky a producentsky. Dasha je pro mě ideální interpret, protože ať zpívá cokoliv, zní to skvěle. A mohli jsme si dovolit dát tam jen ty věci, které se líbily nám oběma, takový druh popu, jaký bychom si sami rádi poslechli.

Může se vám někdo ozvat s tím, že by chtěl nějakou píseň, a vy mu složíte něco na míru?

To samozřejmě lze, ale je se mnou problém časový a upřímně řečeno: musí mě to bavit. Není to pro mě takové živobytí, abych musel brát všechno. Živobytí je u mě spíš v té scénické a reklamní hudbě, o které jsme ještě nemluvili. Čili: popmusic mě dnes neživí, i vzhledem k tomu, že nahrávací průmysl už ani téměř neexistuje. Umělci si sami platí nahrávání a všechno ostatní a ani nemají, kde novou hudbu v té obrovské záplavě efektivně prezentovat. Takže když chce někdo písničku, tak mě to musí nadchnout, protože to je něco, co dělám pro radost. Musím cítit, že to má smysl. Interpret pro mě musí být zajímavý, musí z něj něco sálat. Líbí se mi, když ví, proč to chce dělat. Ideální je, když třeba přijde se svým materiálem, a já mu můžu pomoct, poradit. Ale jsem opravdu nekompromisní: musí mě to bavit, protože to dělat nemusím.

Musí mít zajímavé texty?

To ne. Někdo může být zajímavý zpěvák, nebo plánovat zajímavé turné s kapelou. Když budu cítit, že tomu můžu pomoct, tak uděláme klidně demo bez textu a potom budeme přemýšlet co s tím. Tam už je pak hrozně moc variant. Rozhodně jsou ale texty v populární hudbě další téma na delší povídání. Třeba jen to, zda zpívat v češtině nebo v angličtině.

Z čeho máte v poslední době největší radost?

Pokud mluvíme o profesní stránce, tak momentálně asi z té dokončené pohádky. Myslím, že všichni, co jsme na tom postprodukčně pracovali, jsme víceméně spokojeni nejen s výsledkem práce vlastní, ale i s výsledkem celkovým.
Ale velice spokojený jsem i s deskou Dashy, abych nebyl nespravedlivý vůči vlastní práci. Ale tu desku jsme dělali dva roky, takže radost z ní není tak nárazová, tak intenzivní.

Jak fungujete v té oblasti komerční-reklamní hudby, o které jste před chvílí mluvil?

Já v ní funguji exkluzivně dobrými vztahy s jednou poměrně velkou reklamní agenturou. Opět je to přátelství, které trvá už strašně dlouho. Zakladatel téhle reklamní agentury bydlel na koleji s mým spolužákem z gymplu. Ještě v dřevních dobách, kdy měli pár zaměstnanců, jsem pro ně dělal první jingle. Ta firma se potom rozrostla do rozměrů padesáti, šedesáti zaměstnanců. Dělají komerční vzkazy a reklamy všeho druhu. Tam mám hlavní působnost, dělám pro ně tak dvě, tři reklamy do měsíce. A tím, že v tom dělám, tak se sem tam ozve někdo další z branže.

V téhle oblasti je to klasická reklamní práce. Přichází konkrétní zadání, které se dlouho cizeluje, vyjadřuje se k němu mnoho lidí. Hudba varíruje od dechovky po metal, od dětí, přes ženy v domácnosti až po důchodce, od letu motýla po těžkou kavalerii, zpívaná loga nezpívatelných názvů firem až po loga vyjadřující ve dvou tónech klavíru staletou tradici. Někdy chtějí napodobit konkurenci, nebo se vůči ní ostře vymezit… Co klient, to jiné zadání.

Je nějaký obecný mustr na to, jak má znít reklamní hudba, nebo je to pokaždé jiné?

Pokaždé jiné. Záleží na rozpočtu, na produktech… kdyby u reklamy na prací prášek zněla hollywoodská hudba, tak to nebude fungovat. Existují zaběhané modely. Věci, které dlouhodobě fungují. Reklamky mají vyzkoušené (opravdu to někdy třeba zkusí), že kdyby se je pokusily porušit, tak jsou zákazníci zmatení a nevědí, na čem jsou. Všechno jede ve svých kolejích a já nehodlám hodnotit, jestli je to dobře nebo špatně, prostě to akceptuji.

Rozhodně nejsem ten, kdo by se v reklamní branži stavěl na zadní, a trval na tom, že to bude dělat jinak, než se po něm chce. V tomto případě jsem jen kolečko v soukolí, které se snaží odvádět práci podle zadání, i když každou reklamu chci udělat nejlíp, jak umím.

Vy se živíte jen hudbou, kterým těm zmíněným oblastem věnujete kolik času?

Nejen hudbou, ještě učením na Pražské konzervatoři. (smích) A ještě dost času věnuji malé dceři. A manželce! (smích)
Manželka mě naštěstí velmi podporuje tím, že mi někdy nechá na práci víc času a já se jí to potom snažím vrátit, když té práce nemám tolik.
Nejvíc času mi zabere scénická hudba. Řekněme tak 50 %. 30 % populární hudba, 10 % reklama a 10 % učení.

Existuje něco, co víte teď, a chtěl byste to vědět o 20 let dřív?

Vědět asi ne, všechno je přirozený vývoj. Možná bych byl radši, kdybych měl dřív větší možnosti pracovat ve studiu s živými muzikanty. Jsem trošku přesycený elektronikou, na které jsem začínal. Mám teď mnohem raději akustické nástroje, protože mi dělají zvukově dobře. Ale nechci zas říkat, že elektroniku nemám rád, jen ta akustická hudba je pro mě příjemnější.

Co vás ještě čeká?

Budu aranžovat novou desku Štefana Margity, velmi hezkou keltskou desku Lenky Filipové, přijde 3. řada První republiky, mám rozdělaný dokument pro českou televizi, pro Playtvák TV Single Mana… a protože jsem měl teď posledních 5 měsíců opravdu hodně náročných, tak budu rád, pokud se mi podaří trochu si i odpočinout.

Jak rád odpočíváte?

Moc rád si čtu. Dřív jsem hodně četl, hlavně beletrii. A četl jsem večer, protože jsem nemohl usnout. Dnes se doplazím do postele, padnu a spím. Ale pokaždé když si otevřu nějakou knížku a začnu číst, tak si uvědomím, jak moc mě čtení baví. Hodně rádi se taky s manželkou koukáme na moderní seriály.

České nebo zahraniční?

Přiznám se, že spíše zahraniční. Obdivuji jejich řemeslnou úroveň. U těch českých bohužel až příliš často vidím, jak bojují s nedostatkem času a peněz. Není to tak, že bych českými seriály opovrhoval, ale je na nich vidět ten kompromis. Čest výjimkám.

Měl byste na závěr nějakou dobrou radu pro mladé nebo začínající muzikanty?

Na závěr se vždycky dává rada „Buďte sami sebou“ a tak dál (smích). Je to pravda, nicméně: konzumujte co nejvíc hudby, snažte se najít na každém žánru to, proč se líbí tolika lidem. Všechny žánry mají nějaký smysl, a pokud chce být člověk profesionální muzikant, tak dnes není jednoduché vystačit s jedním žánrem a dále je potřeba být zběhlý v technologii, v práci s počítačem. Takže rozšiřovat si obzory. A hlavně skutečně dělat prakticky. Nikdo se nic nenaučí tak, že si jen přečte, jak se to má dělat, nebo že přijde do školy a nechá si to vysvětlit. Je potřeba si k tomu sednout, věnovat se tomu delší dobu, a tím získat nějakou řemeslnou jistotu. Nikdy ji sice nikdo nezíská dokonale, ale to, co dělá, bude pořád lepší a lepší. A pak se po letech praxe dostane na úroveň, kdy si řekne, že už nemá strach, že to nezvládne. Práce s hudbou je hezká v tom, že člověk nikdy není na konci. Nikdy si nemůže říct „teď už to umím“. Pořád je co zlepšovat a pořád je spousta toho, co se dá objevovat, učit a z čeho může mít člověk radost.