Death by Ren: Pop pro Tarantina a chytrá nostalgie

Když se o nové písničce nové kapely baví Boris Carloff s Janem P. Muchowem, padají jména jako Madonna a Cocteau Twins. Nové pražské kapele Death by Ren se podařilo přijít s osvěžujícím zvukem, který čerpá z lásky k syntezátorům, subtilní kytary i vokálu zahaleného tajemstvím. A nejlepší na tom je, že největší nostalgickou vypalovačku letošního léta napsala parta muzikantů, kterým se na začátku rodného čísla blýská devítka. Možná proto to trefili tak autenticky. Death by Ren nám představil Nick Szabó.

Název vaší kapely odkazuje k filmu Kill Bill a zvukově evokuje osmdesátá léta. Co všechno vás ovlivnilo?

Už když jsme se dali v roce 2017 s Lukášem dohromady, tak se nám strašně líbila elektronika, která ale v našich předchozích kapelách nikdy nebyla přítomná. Chtěli jsme udělat takovou fúzi, elektrická kytara, do toho synťáky, elektronický beaty, samply, a vzniklo tohle. Se zvukem jsme chtěli trošku experimentovat a ze začátku jsme samozřejmě ani moc nevěděli co děláme. Bylo to pro nás něco nového. Spojit elektroniku s živými nástroji nás strašně bavilo a baví nás to doteď.

A prozradíš nám nějaké konkrétní inspirační zdroje, aby si posluchači udělali obrázek?

V našem playlistu bys našel třeba Kanye Westa nebo Tyler, the Creator, ale pak si pustíš Hopeless a je to něco úplně jinýho. Spíš jak Tears for Fears. Taky máme rádi Nine Inch Nails, takže se na desce objeví i elektronický beaty. Inspirujou nás různý žánry, může to být klidně hip hop nebo trapová hudba, odkud bereme inspiraci pro beat nebo basový synťáky a zkoušíme s tím něco udělat. Skoro každá písnička je taky trochu jiná. Hopeless je takový osmdesátkový, druhej singl bude mnohem temnější. A v tom duchu se nese i celá ta deska.

A když se vrátíme k názvu kapely?

K tomu nás ispiroval druhej singl. Napsal jsem beat, při kterým jsem si představoval O-Ren Ishii a Crazy 88 z Kill Billa ve slow motionu, vlastně to bylo takový akční. Jinak jsem na názvy kapel dost levej (smích).

Všichni už jste zkušení hudebníci, kteří prošli řadou hudebních projektů. Kde kromě Death by Ren na vás ještě můžeme narazit?

Kytarista Lukáš Klavrza hrál třeba v kapele Mayen a momentálně hraje i v Léto s Monikou. Lucka Hamzová zpívá v kapele Noisetrap a taky hraje jazz. Já jsem participoval v hodně projektech spíš v roli studiového hráče, ale s žádnou kapelou jsem vlastně nikdy nevydržel.

Jakým způsobem deska a písně na ní vznikaly? Můžeš nám trochu přiblížit váš kreativní proces?

Vzali jsme to trochu z druhého konce, zkoušku jako takovou jsme vlastně nikdy neměli. Nechtěli jsme si sednout a jamovat. Většinou vždycky někdo přijde s nápadem a když se nám to líbí, tak se mu začneme věnovat. Všechno nahráváme ve třech u mě doma a když byly demáče z devadesáti procent hotový, tak jsme je vzali k Borisovi (producent Boris Carloff, pozn. red.) a tam se znova nahrály ty party, který jsme chtěli nahrát ve studiu, jako kytary, živý bicí, zpěv a tak.

Takže skládání si dělíte na třetiny?

Záleží na písničce. Někdy Lukáš napíše celou kostru a do toho já udělám třeba jenom bicí nebo nějaký programování. Lukáš neumí na bicí, já neumím na kytaru, takže vždycky je to rozdělený takhle. Ale co se týče třeba samplů, basy nebo synťáků, tak to děláme všichni. Vždycky někdo přijde s nějakým nápadem a pak se to doplňuje. 

Texty a vokál má na starosti Lucka?

Texty píše z devadesáti procent Lucka a když se třeba na něčem zasekne, tak si na to sedneme spolu. Melodický linky si taky píše sama. Většinou máme už základ a když se k tomu Lucka vyjádří vokálně, hned vidíme, jestli to dává smysl nebo ne a pak se pokračuje.

Jelikož děláme rozhovor pro Frontman.cz, kde všichni milujeme hudební nástroje a vychytávky, můžeš nám říct, jakej máš oblíbenej gear a co jste při nahrávání používali?

Jsme ujetý na synťáky, takže s tím hodně experimentujeme. Máme Roland Gaia, Lukáš má Moog Sub Phatty, já mám Moog Mother 32, předtím jsem měl i DFAM. Jedna písnička je vlastně skoro celá napsaná jenom na  Mother a DFAM. Do toho se přidává kytara. Co se týče bicích, tak ty buď programuju nebo party nahraju přes elektronické bicí.

Čistej zvuk bicích vlastně osobně nemám vůbec rád a strašně rád ho prasím, aby to bylo nějak zajímavý. Když třeba nevíme jak dál nebo potřebujeme motivaci, tak zkoušíme třeba elektronický bicí zapojit do pedalbordu a čekáme, jakej zvuk z toho vyleze. 

Boris má taky skvělej gear a když jsme ve studiu uviděli jeho Minimoog Voyager, tak jsem řekl, že prostě neodjedu, než na něj něco nahrajeme. Zvuk Voyageru prostě na desce nesměl chybět (smích)!

A ve které skladbě se na něj můžeme těšit?

Je na druhém singlu Fragments.

Už máte na první singl Hopeless nějaké ohlasy?

Lidem se to líbí, zatím jsou ohlasy pozitivní. Ale víš jak to je. Že je to blbý, ti nikdo neřekne, maximálně ti hodí dislike na Youtube. Boris to ale poslal pár lidem z branže a tam jsou ohlasy fajn. Líbilo se to třeba i Janu P. Muchowovi, akorát Borisovi radil, ať dá na kytaru víc flangeru (smích). Hodně slýcháme, že je to něčím nový a nostalgický zároveň a že tu něco takovýho dlouho nebylo. To nás hrozně těší. Hlavně proto, že jsme rozhodně neměli v plánu vyplňovat nějakej prázdnej prostor. Takhle to neděláme. Na začátku jsme úplně náhodou našli arpeggiator sound, na ten jsme napsali kytaru a bicí a tak to všechno vzniklo.

Plánujete převést album i do koncertní podoby?

Určitě. Napřed chceme ale po prázdninách vydat druhý singl a potom i celé EP, které je nahrané a je na něm pět věcí. Do té doby máme v plánu zkoušet. Všichni máme naštěstí dost zkušeností, takže věřím, že to bude v pohodě. Chceme i nadále hrát jen ve třech, takže to musíme nějak šikovně vymyslet.