Deep Purple na albu coververzí poctivě mapují počátky rock'n'rollu
Jsou kapely, které se nesmazatelně zapsaly do historie. Deep Purple k nim určitě patří. I přes nesčetné personální změny našli svoji rovnováhu, i po několika desetiletích na scéně točí víc desek než Rolling Stones – a baví je to. Není tu řeč o ničem jiném, než o poslední desce Turning to Crime, na níž Purplové vzdali hold svým dixie vzorům převážně ze 60. let.
The Beatles & Led Zeppelin. Rolling Stones & Deep Purple. Nesourodé spojení? Možná. Na jedné straně tu mluvíme o kapelách, které během jedné dekády natočily legendární desky, zároveň některé z nich drží hardrockové otěže stále v rukou a ručník do ringu hodit nehodlají ani v seniorském věku, byť nic nového revolučního neříkají.
Deep Purple určitě patří do druhého tábora. Přesto, když posloucháme jejich první regulérní album coververzí (!), je to noblesní výlet za tím nejlepším, co nám rock a blues během desetiletí daly. Titul Turning to Crime je navíc jistou cynickou fackou nám, kritikům, kteří s despektem poslouchají covery jiných autorů, protože ruku na srdce, natočit skladbu jiného autora a vydělat na ní je ten nejsnadnější (a zároveň umělecky nejmíň kreativní) komerční krok.
Deep Purple toho ale určitě nemají zapotřebí. Za desítky let jejich kariéry je rozhodnutí natočit oblíbené cover songy vnímáno jako zpestření v jejich letité autorské tvorbě. Stejně jako jiné kapely točí Purplové songy v době pandemie „na dálku“, po internetu, výsledek ale není vůbec špatný.
Deep Purple počátky rock'n'rollu mapují velice poctivě. Jen výběr písní, jako Caught In The Act (pro fanoušky Led Zeppelin tu je krásné srovnání s Dazed and Confused) či směs melodií od Freddieho Kinga, Bookera T. & The MG's, Allman Brothers či Spencer Davis Group, je poctou legendy legendám. Kromě úvodní 7 and 7 Is od Arthur Lee's Love, která by mohla být dravější a navozovat více analogový oldschool feeling, se skladby co možná nejvěrněji přibližují originálům.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Co lze ocenit na albu coververzí? V první řadě hráčskou techniku, a tou Deep Purple přímo hýří. Sestava Mark VII je totiž na té nejvyšší muzikantské úrovni ve své historii. Kytarista Steve Morse používá různé hráčské techniky, přesvědčivě mísí dravý styl se svojí vlastní školou, jež inspirovala další fingerpickery či flatpickery. Jeho gymnastické kejkle jsou někdy brány jako rutina, přesto každá jeho zahraná nota nepostrádá magické kouzlo mechanických arpeggií, s nimiž úspěšně konfrontuje klávesového barda Dona Airea, rytmiku Rogera Glovera a Iana Paicea a pochopitelně vokální výkon Iana Gillana. Ten se již dávno nepouští do oktávových heroických výšin jako na začátku 70. let, přesto jeho hlas stále září autentickou aurou Deep Purple.
Deep Purple – Turning To Crime
Edel Music, 50:00
Hard rock
70 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
