Přejít k hlavnímu obsahu
20 minutes - Rozeznat Simonu od Denisy a naopak, není snadné.
20 minutes - Rozeznat Simonu od Denisy a naopak, není snadné.
Antonín Kocábek -

Denisa a Simona Katzerovy: Někdo má Twin Peaks, my Beyoncé!

Není výjimkou, že někteří muzikanti neberou backvokalisty jako sobě rovné. Alespoň do momentu, kdy je při nahrávání napadnou vícehlasy a zjistí se, že nikdo z kapely jich jaksi (navzdory jinak skvělým instrumentálním výkonům) není schopný. Správně – dnešní příspěvek do série SIDEMAN bude dvojitý, a přesněji by měla být řeč o sidewomen. Dvojčata Denisa a Simona Katzerovy totiž mají nejen vlastní kapelu, ale navzdory svému věku už stačily získat nemálo zkušeností v pozici doprovodných vokalistek.

Určitě nejčastější otázka, kterou dostáváte: která je starší a o kolik?

Simona: My strašně rády necháváme lidi vždycky hádat, kdo je starší. Většinou to ale tipnou špatně. Denisa prý vypadá zodpovědněji, a tak by taky měla být starší. Pravdou ale je, že jsem starší já. No a o kolik? Legenda říká, že jsme od sebe dvacet minut!

Denisa: To je opravdu velice častá otázka. Simona je starší o tři minuty – promiň, že jsem to prozradila... Ale zajímavé je, že když řeknem lidem, ať si tipnou, tak většinou opravdu řeknou, že jsem starší já.

Jaká hudba u vás doma hrála, když jste byly malé?

S: Co si pamatuju, hrávalo u nás nejčastěji Country radio nebo City. Určitě nás to hodně ovlivnilo ve vnímání hudby – jak v pozitivním, tak v negativním směru. Zatímco rodiče jiných muzikantů doma poslouchali Pink Floydy nebo Queeny, u nás se v tom útlém věku jely dost český věci. Dneska jsem zrovna vzpomínala, jak jsem už od malička tvrdila, že je to strašná muzika, a moje starší sestry se mi smály, že se mi to začne líbit až budu větší. Nezačalo.

D: Vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Hodně u nás hrálo české country, které měla ráda máma. Jejím oblíbencem byl taky George Michael, a když jsme jezdili všichni na chatu, pamatuju si z auta často Cranberries, Alanis Morissette a různé devadesátkové kapely. To bylo ale spíš trendem doby, než vkusem rodičů, což se ale zase nejspíš podepsalo na našem vkusu. Alanis milujeme. Jinak táta měl kazety s rockery – ZZ TOP, Simon and Garfunkel, a dodnes strašně ujíždí na Ozzy Osbournovi. Tenhle mix všeho my teď máme v krvi.

Cítíte to jako výhodu nebo to spíš pomohlo jistotě, čemu se vyhnout?

S: Myslím, že je v naší hudbě už nastálo to radio. Kamarádi se nám smějou, že známe každou popovou písničku. Neříkám, že se mi líbí všechno, co tam hrajou, ale líbí se mi, že jsou ty písničky přístupný všem. Není na tom nic, co by lidi nepochopili.

D: Asi to vnímám spíš jako výhodu. Nejsme kvůli tomu teď úzce zaměřené jen na jeden styl, ale mixujeme je dohromady. Všechno je to pop, ale smíchaný s dalšími žánry. Myslím, že jsme si z toho vzaly, co jsme chtěly. Například mamka poslouchala český country, který se nám tolik nelíbí, ale byl to můstek k tomu, abychom potom samy objevily americký country, který zbožňujeme. A i díky tomu máme pár písniček, které jsou tak laděné.

Kdy jste začaly zpívat nejen doma?

S: V roce 2006, když nám bylo deset, vydala Rihanna singl Unfaithful, a já bych řekla, že to pro nás bylo dost osudový. Na škole jsme totiž měly pravidelná pololetní vystoupení, a tam s touhle písničkou o rok později vystupovala jedna starší spolužačka, ke který jsme tehdy vzhlížely. Kombinace tý holky a písničky byl právě ten moment, kdy jsem si řekla, že budu zpěvačka. Při vystoupení ji navíc doprovázel náš nejlepší kamarád Kristian, a od té doby jsme s ním začaly zpívat v jídelně, kde byl na podiu klavír, snad každé odpoledne. Vlastní kapelu jsme ale založily ‘až’ tři roky po tom.

D: Zpívání nejdřív chytlo mě, asi v deseti. Na konci školního roku se na závěrečným představení sešla celá škola, což bylo asi osm set lidí – a to bylo naše první vystoupení před lidma. Nejdřív jsme tam teda od pátý třídy vystupovaly jako mažoretky, což jsme odkoukaly od naší nevlastní sestry. Pak nás to ale omrzelo a chtěly jsme lidem zpívat. Já jsem v sedmé třídě začala psát svoje písničky a to se vedoucímu učiteli líbilo, tak nás pak začal dávat na každý vystoupení.

Chodily jste pak k někomu na zpěv? A měly jste vůbec potřebu ho studovat?

S: Když nám bylo šestnáct, našly jsme si první učitelku. Pomohlo nám to objevit i technickou stránku zpěvu. Pak jsme v sedmnácti narazily na Emu Brabcovou, která nám otevřela dveře do klubové scény a strašně nám zas pomohla s tou pocitovou stránkou. Já jsem pak chodila chvíli k Sise Feherové. Jednou jsem byla na jejím koncertě, docela náhodou, a říkala jsem si, že není možný, aby byla místní. A když jsem zjistila, že je, tak jsem za ní hned šla, že chci, aby mě učila. Ona je mega bohém, takže ty hodiny probíhaly dost často v nějakém jazzovém klubu nebo u ní doma se skleničkou vína. Moc mě to s ní bavilo. Pak jsme chodily rok k šansonové zpěvačce Zdence Trvalcové, která nás naučila hodně o interpretaci písniček. No a poslední rok chodím sama k operní pěvkyni Ludmile Vavrečkové. To je neuvěřitelná dáma, stará škola, ale má spoustu energie aby vám vynadala hláškou, že zas zpíváte “nosem jak Jirka Korn.” – Mám pocit, že teprve až teď se dostávám do toho pěveckýho světa pořádně, techniku ještě po těch pěti letech neovládám tak, jak bych chtěla, takže se rozhodně plánuju ještě pár let učit!

D: Já na zpěv chodím už od patnácti. Nejdřív to bylo do Domu dětí a mládeže u nás v Modřanech. Asi mě to trochu nakoplo a popostrčilo v tom, že bych se tomu chtěla věnovat, ale hlasově mě to nijak neposunulo. Sranda byla, že mi paní učitelka řekla, že můj typ hlasu je spíš Whitney Houston než zpěvačka z Roxette. Trochu měla asi pravdu, ale když jsem to řekla tátovi, který byl k mojí zálibě zpěvu ze začátku skeptický, řekl, že tam mám přestat chodit, že tomu paní učitelka zjevně nerozumí (smích). Pak jsem měla další tři soukromé učitelky zpěvu, z toho dvě považuji opravdu za důležité: Ema Brabcová, zpěvačka z Luno a Khoiby a Zdenka Trvalcová z Voilá. Obě dvě mě posunuly o dost dál, a já jsem jim za to vděčná. Studovat zpěv je můj cíl od základní školy, ale sebrala jsem odvahu až teprve minulý rok, kdy jsem si přijímačky vyzkoušela a zjistila jsem, že budu muset zapracovat na znalostech z hudební teorie a pak by to mohlo vyjít. Takže příští rok.


Ve sboru jste nikdy nezpívaly?

D: Nikdy a ta představa mě vůbec neláká.

S: Sbor? Co to je?

Jak jste na tom s trémou?

S: No, mám ji občasně. Na většině koncertů se mi naštěstí už vyhýbá, ale teď nedávno se mi vrátila a bylo to fakt blbý, třásly se mi nohy, ruce i hlas. Bylo to podle mě i tím, že jsme hrály akci brzy ráno, a já na to psychicky nebyla připravená, a taky tím, že jsme hrály jen tři písničky. Když se rozehraje hodinový koncert, tak už si člověk rychle zvykne.

D: Trému mám podle druhu akce. Když je velká, kde je hodně lidí, a je pro nás nějak důležité, aby to dopadlo dobře, tak se tréma dostaví. Potom když se koncert rozehraje, tak většinou opadne, jak řekla Sisi.

Není těžké zjistit, že jste se dost věnovaly buskingu a to i v zahraničí. Pořád ještě na ulici hráváte?

S: Hráváme, ale méně. V Praze už skoro vůbec, kvůli nové vyhlášce, která je naprosto nesmyslná. Nebaví nás si hlídat, jestli je zrovna sudá nebo lichá hodina. Busking pro nás byl vždycky spontánní. Mnohem častěji hrajeme na ulici v Berlíně, když máme čas a je hezky. Podmínky jsou tam víceméně stejné, jako bývaly v Praze.

D: Na busking jsme se vrhly hned, jak ho povolili v Praze, to nám bylo jenom patnáct. Řekla bych, že nás ta ulice trochu připravila na některý věci, které nás pak potkaly. Pro nás je to, jak už říkala Simona, spontánní aktivita. Jdeme po ulici s kytarou a řekneme si: „Tady se nám to líbí, je tu zrovna hodně lidí a hezká atmosféra“, rozbalíme futrál a začneme hrát. Ne, že budeme přemýšlet, jestli jsme na levým nebo pravým břehu Vltavy.

Zkoušely jste si tím i vydělávat? Pokud vím, na ulici jste zpívaly i v Anglii.

D: Ano, hrály jsme i v Anglii. Necelý týden v Brightonu a pak jsme byly na skok v Londýně, kde jsme hrály jen jednou. Ono to překvapivě vyšlo všude docela stejně jako v Praze. V Praze hází nejvíc turisté, a ti jsou i v Anglii a Německu a skóre se tak nějak vyrovná. Myslím si, že kdyby někdo měl busking jako normální práci, a chodil hrát pět dní v týdnu, tak se tím dá uživit.

S: Jo, taky si myslím, že by to normálně šlo, ale byla by to docela náročné – úspešný busking závisí na počasí, na vašem zdraví, na ostatních lidech… A hrát šest nebo osm hodin každý den je pro mě docela nepředstavitelné. Nicméně jsou například mimové, kteří takhle chodí každý den. Jo a Jakub Ondra. Mimové a Jakub Ondra. (smích) Ten chodí hrát snad skoro každý den a zahraje nám taky jako host na křtu. Ostatně byl to on, kdo nás inspiroval k tomu, abychom před šesti lety začaly hrát na ulici.

Spousta buskerů asi tajně doufá, že je náhodou uslyší “ten správný člověk”. Naskytla se vám kvůli tomu nějaká příležitost?

D: Tomu se musím smát. My tvrdíme, že tady v Česku se to neděje a takoví lidi nejsou. Takže se na to nespoléháme. V zahraničí to je asi trochu jiný, ale nikdy se nám to nestalo. Máme jednoho dobrého kamaráda, který vystudoval konzervatoř, byl v Superstar a je moc talentovaný, ale strašně dlouho se mu nedařilo tu svou “kariéru” rozhoupat. Vždycky, když jsme se viděli, tak se nás ptal co má dělat, že prý nám to hrozně jde. Jednou se nás i zeptal, jestli nás někdo objevil, že jsme toho teď udělaly spoustu a je o nás slyšet. Nikdo nás ale neobjevil. Prostě průběžně už od čtrnácti pracujeme samy na sobě, abychom nemusely na nikoho podobného čekat.

S: Já si náhodou myslím, že nás objevila spousta správných lidí. Točily jsme rozhovory třeba do kanadské nebo turecké televize, dostaly jsme nabídku na focení, což byl tehdy náš první photoshoot, a na ulici jsme poznaly i naše spřízněný dvojčecí hudebnice TBee Girls. Já jsem nadšená. To, jestli profesně porosteme je jen na nás. Proto jsou některé kapely tak úspěšné – nehledaj nikoho, kdo by je vedl za ručičku. Je to dřina, ale dělají si to všechno samy a ono se to pak vrací.


Od začátku máte vlastní kapelu, ale později jste se začaly stále častěji objevovat i jako něčí vokalistky. Jak k tomu došlo?

D: Vše se odehrálo kvůli Šmitymu a Emě z Luno. Chystali tenkrát svůj akustický koncert a jednou na hodině zpěvu se nás Ema zeptala, jestli bychom jí nechtěly dělat backvokalistky. Když to řekla, nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Tenkrát nám bylo sedmnáct a takhle velkou příležitost jsme ještě nikdy neměly. Navíc to bylo v Akropoli, se známou skvělou kapelou, a se spoustou hostů. Za pár dnů jsem se dozvěděla, kdo jsou ti hosti, a pak jsem až do koncertu nemohla v klidu spát (smích). K hostování určitě přistupujeme jinak než k vlastnímu projektu. Řekla bych, že se snažíme víc zkoušet doma, abychom jim to nezkazily. Naopak když dojde na naší kapelu a zkoušky ve dvou doma, tak to trochu flákáme.

S: Ema nám otevřela dveře ke strašně moc příležitostem. Většina těch hostovaček začala právě v období s Luno. Najednou se nám ozývala spousta kapel, abychom jim dělaly ‘křoví’. A to nás baví stále. Ten přístup je jiný v tom, že se nemusíme starat o všechny ty organizační věci, které děláme v 20 Minutes. Teď třeba budeme mít křest nového singlu, a je s tím práce jak na kostele. To aby si člověk vzal volno a dělal to na plný úvazek. Všechny ty maily a domlouvání… Na videu k singlu I Don’t Mind se podílelo patnáct lidí. To je jak malý podnik. A každý vyžaduje jiný přístup… Takový události mi pak připomínají, jak moc jsem vděčná, že jsme na to dvě.

Oblíbené slovo “křoví” docela vystihuje to, jak jsou backvokalisti obecně podceňováni. Přitom vícezpěvy rozhodně nejsou snadná kategorie. Setkaly jste se i s opačným přístupem, kdy z jednání frontmana bylo jasné, že vás považuje za důležité a bere vás stejně jako každého jiného člena kapely?

S: To víš že jo, třeba právě ta Ema. Ale ona to tak podle mě má nastavené přirozeně u každého člověka, není to jen v kapele. Ema je dobrosrdečná, to se ví! Ale musím tyhle kredity připsat i Adrianovi a Mandrage, obě dvě kapely se o nás vždycky moc hezky staraly. Uvnitř kapely to ani není znát, že jsme křoví. Kde je to znát hodně, je při zvukovce. S Deni nesnášíme zvukovky. Docela dost zvukařů nás na podiu přehlíží a nazvučí nás tak aby se neřeklo. Jenomže když se jede víc hlasů, musíme se fakt slyšet. Bohužel nefungujeme jako klávesy, kdy se zmáčknou a ony hrají. Když zpíváš falešně, můžeš to velmi rychle napravit, použít jiný rejstřík, vzít to třeba do hruďáku, aby ten tón byl pevnější. Ale nic z toho neuděláš, když se neslyšíš. A dost často jsme ještě vzadu u bicích. Sad story, no.

Řešíte nebo konzultujete s někým technickou stránku věci? Znám zpěváky, kteří si po negativní zkušenosti se zvukařem vozí svůj vlastní mikrofon; co se odposlechu týče se zas stále častěji začínají prosazovat “in-eary”...

S: Svého zvukaře nemáme, občas se poradíme se Šmitym, kterýmu v tomhle ohledu 100% věřím. Co se týče in-earů už jsme to taky probíraly a určitě si myslím, že by to bylo řešení, ale chceme investovat teď spíš do svých singlů, klipů, případně pak do dalšího EPčka. Vzhledem k tomu, že obě ještě studujeme, nás náklady na aktuální klip docela vysály, a to bylo ‘jen’ dvacet tisíc. Ale nás to baví a za ojetý auto bysme to ani náhodou nevyměnily. (smích)

D: Negativní zkušenosti jsou hlavně, když zpíváme backvokály, tam je to fakt hodně těžký nás nazvučit tak, aby to bylo pro nás akorát. Ale třeba když hrajeme jen ve dvou s kytarou (což jsme teď hrály hodně), tak je to úplně v pohodě nazvučený za chviličku.

Přemýšlíte o efektování hlasu? I u zpěvu se poslední dobou začínaj prosazovat loopery, někteří vokalisté používají různé hally či delaye…

S: No, nejsme úplně technické typy a už jenom takový looper nám dá pořádně zabrat, ale líbí se mi třeba vocodery od Rolanda, dělaj takový roztomilý blbůstky, tak doufám, že se k tomu někdy v budoucnu dostanu.

D: Já poslední dobou hodně přemýšlím právě nad looperem jak pro hlas, tak i pro kytaru. Chtělo by to nějaké ozvláštnění, hlavně když hrajeme jen jako duo.

Když jsem viděl 20 Minutes poprvé, tak jste byli ještě regulérní čtyřčlenná, genderově vyvážená (hehe) kapela. Pak jste ale osaměly, a EP nahrávaly s hosty. Širší stabilní sestavu už neplánujete?

S: 20 Minutes vznikli jako kapela, kde jsme všichni na začátku měli stejné slovo, my s Deni jsme nehrály na to, že jsme dvojčata, i oblékaly jsme se naopak hodně odlišně. Ale během našeho šestiletého působení se v kapele vyměnilo přes deset lidí, a už nebylo možné, abychom dělaly, že jsme jen jedna polovina kapely. Staly jsme se samy sobě frontmankami protože jsme v ten projekt věřily a nechtěly jsme to opustit. V tu dobu jsme byly vyčerpané ze zkoušení se stále novými lidmi, a tak jsme si řekly, že si dáme pauzu a pojedeme jen ve dvou. Paradoxně se nám v to období začalo dařit nejvíc.

D: Přesně tak. První sestava s klukama se “rozpadla”, když jsme měly maturovat a jet tříměsíční turné s Mandrage. Takže jsme si řekly, že nebudeme k sobě nikoho hledat, protože jsme ani neplánovaly moc hrát. Nakonec jsme stejně hrály docela dost, a díky tomu jsme zjistily, že to jde i ve dvou. Teď jsme po dlouhém hledání daly dohromady kapelu, která vypadá docela stabilně, takže určitě chceme primárně hrát s ní, ale zároveň můžeme využít duo na menší akce.

Zmíněné kapely Luno i Mandrage jsou posluchači vnímány jako dva úplně jiné světy. Řešíte žánry? Troufly byste si, kdyby vás oslovila se spoluprácí třeba metalová nebo naopak swingová kapela?

S: Mě ta rozličnost právě strašně baví. Když jsme se potkaly s Emou úplně poprvé v kavárně Standard, tak řekla: “hudba je jen jedna”. To si budu pamatovat vždycky. A tak to prostě je. Třeba i co se týče coverů, to je taky žánr sám o sobě a na coververze my nedáme dopustit. Měly jsme období, kdy jsme hrály skoro jen je, protože nás strašně bavilo objevovat, co se vlastně skrývá v těch masou oblíbených písničkách. Některý lidi nechápali, jak můžeme jet s takhle komerční kapelou, ale pro nás to bylo v něčem jiném. Chtěly jsme dělat muziku intenzivně a u Mandrage jsme věděly, že to mají stejně. Oni jsou ke všemu neskutečně vstřícní, na každém turné si dají záležet na tom, aby se posunuli dopředu. Jejich přístup mě hodně nadchnul.

D: Pro mě ta zkušenost s Mandrage byla taky hodně obohacující. Já nejvíc obdivuju jejich stage prezentaci. Mají to vymyšlené do posledního puntíku. Jinak žánry asi moc neřešíme. Byla by zajímavá nějaká taková mimo žánrová spolupráce. S metalem nevím jak bychom si poradily, ale do swingu bychom šly moc rády.

Když s někým zpíváte, má přesnou představu, kde a jak máte znít? Nebo to naopak konzultuje i s vámi a máte i prostor pro vlastní kreativitu?

D: U Luno jsme měly ty party dané, protože Ema je už měla nahrané na albu. Jinak míváme docela volnou ruku, ale samozřejmě vždycky konzultujeme s příslušnou osobou z kapely. U Luno jsme to dost uvítaly, protože to bylo snad úplně poprvé co jsme se o nějaké dvojhlasy, eventuálně trojhlasy pokoušely. Před tím nám o tom asi někdo řikal a nám se to líbilo, ale samy jsme na to neuměly moc přijít. Teď jsem tím docela posedlá a vymýšlím různé dvojhlasy i do písniček, co slyším v radiu (smích).

S: U Adriana bylo 90% vokálů vymyšlených protože se jel setlist z desky, která byla nahraná už před tím, než jsme přišly. Pro Mandrage jsme si naopak dost těch dvojhlasů vymýšlely samy. Všehovšudy jsme měly před turné asi dvě zkoušky. To byl docela mazec. Pak jsme přijely do Plzně na jednu dělenou zkoušku, kluci některé vokály přidali, některé pozměnili a jelo se!


Hudebně vzdělanější si píšou svoje party do not, ti ostatní, když s někým začínají, mají alespoň různé poznámky s akordy či nákresy vývoje skladeb. Jak to máte vy se zpěvem? Pamatujete si všechno?

S: Když se učím vokály, tak si je musím nahrát, rychle je jinak zapomínám. Vlastně i naše písničky nahráváme. Je to pro mě nejjednodušší. Bohužel totiž patřím do té nevzdělané skupiny muzikantů.

D: Určitě si všechno musíme nahrát, děláme to i na zkoušce s celou kapelou. Popřípadě zapsat nějaký poznámky, u novejch písniček akordy pro kytaru.

Rozezpíváváte se nějak před vystoupením?

S: Jojo, snažíme se rozezpívat před každým koncertem. Máme na mobilu stažená různá cvičení s klavírem a když jsme rozezpívané, tak si jedeme chvíli dvojhlasy, abychom se sladily.


Spousta muzikantů cvičí tak, že hrají třeba se svou oblíbenou kapelou, puštěnou z cédéčka. Jak to mají vokalistky?

S: No úplně stejně přeci! Jak Deni už říkala, zpíváme si s rádiem i když necvičíme.

D: A nebo když si chci hodně zazpívat a procvičit si hlas, tak využívám karaoke na youtube. Vybírám si třeba i hodně těžké písničky, které bych normálně před lidma nezpívala, protože jsou dobré na rozšiřování rozsahu.

Máte tendence odkoukávat, jak funguje zkušenější “konkurence” ?

S: Neustále. Jeden čas jsme koukaly každý den třeba tři hodiny na živáky Beyoncé. Měly jsme husinu a často jsme u toho brečely. Teď to děláme stále, ale vzhledem k tomu, že je Beyoncé teď těhotná, tak nevystupuje. A všechny její živáky z minulosti už jsme viděly. Někdo má zkouknuté veškeré epizody Twin Peaks, my máme Beyoncé (smích).

D: Beyoncé u nás opravdu vede. Nejen, že má skvělou techniku hlasu, ale i celá show je dokonalá. Takže i to se snažíme odkoukat. Zajímá nás jak má sestavený playlist, jaké jsou projekce, aranže, hosté, promo… Ale bych úplně neodbočovala … Ano, koukáme i na vokalisty. Nejvíc teď sleduju zpěváky, kteří zpívají s Adele, Aliciou Keys a Beyoncé. Sleduju jejich party, abych se naučila, jak nejlépe podpořit hlavní zpěv naživo, a taky nás moc baví ty jejich tanečky, takže sem tam pochytím i nějaký pohyb, haha.

Kdo je pro vás nejdůležitější zpětná vazba?

S: Táta chodí na všechny důležitější koncerty. Na křtu klipu 14. června určitě nebude chybět. Jinak ze začátku nám hodně pomáhala naše sestra Alena. Po koncertě za náma vždycky přišla a říkala: “Všimla jsem si, Simonko, že si moc saháš do vlasů, když jsi nervózní. Denisko, ty zase mluv až lidi dotleskají”. (smích) To bylo boží a hodně nám tehdy pomáhala, bylo nám patnáct, a to je skvělý věk, kdy se učit jak se chovat na podiu. Ačkoliv nikdy aktivně hudbu nedělala, byla pro nás takový hudební kouč. Probírala s náma naše cíle, budoucnost nebo významy písniček, abychom je pak správně interpretovaly.

D: Přesně tak, Alena nám na začátku pomáhala hodně. Dala nám i svoje starý osmdesátkový klávesy, abychom mohly cvičit, i když si na ně občas zahrála. Taky u ní a jejího manžela byla stará kytara, kterou mi půjčili a já se na ní učila hrát. Potom se tak nějak vystřídala s další sestrou Renatou (dohromady je nás sedm), která nám sem tam vypomůže s nějakými organizačními věcmi. Pro mě je každopádně strašně důležitá zpětná vazba od sester, táty, mých dvou kamarádek a mýho kluka.

Berete každou nabídku jako výzvu? Nebo už jste i někoho odmítly s tím, že jeho hudba vás neoslovuje?

D: Asi by se dalo říct, že bereme většinu nabídek co nám přijdou, ale taky jsme jich už pár odmítly. Nezávisí to jen na té hudbě, což je samozřejmě hlavní faktor, ale také na tom co to je za lidi, za akci a jestli by nám ta spolupráce něco dala.

Co občasný problém “žena v mužském kolektivu”? Skoro každá zpěvačka se setká s tím, že jí někdo chce “pomoci”, a pak se ukáže, že nikoli v hudbě. Pro festivalové pořadatele je zas automaticky sboristka v prvé řadě přítelkyně někoho z kapely…

D: Jsme hodně opatrné v takových věcech a podle mě už dobře umíme odhadnout situaci. S tím, že se říká, že ženská v kapele je průšvih, můžu na půl souhlasit. Holky snadno naštve kritika a to i ta objektivní, berou ji jako útok na svou osobu, a tak se proti tomu chtějí bránit a vracejí to zpátky. Ale pracovaly jsme i s muzikantkama, které to braly sportovně...

S: Byly jsme víceméně vychovávané mužem, takže nám táta předal i některé své vyloženě mužské vlastnosti a myslím si, že se to v tomhle prostředí strašně hodí. Nejsme naivní a jak řekla Deni, dokážeme odhadnout o jakou pomoc se asi jedná. Nedávno jsem projížděla profily dvou holčičích kapel, a v informacích měly uvedené, že hledají sponzory. Myslím, že se jich muselo ozvat spoustu. Ale já se chci ve třiceti ohlédnout zpět a vědět, že jsem zodpovědná za svůj úspěch sama. Táta nám pořád vtloukal do hlavy, že nesmíme zůstat nikomu dlužné. Toho se držíme.

Máte nějaký sen, komu byste rády dělaly i opravdu jenom to “křoví”?

S: Třeba s J.A.R - ej, to by bylo tanečků! Ale vyloženě sen v tomhle ohledu nemám.

D: Ze zahraničních kapel je toho hodně, z česko-slovenských interpretů třeba Emma Smetana, Celeste Buckingham nebo Jana Kirschner.

Co vás v blízké době čeká?

S: Nejdůležitější je teď křest který proběhe 14.června v Rock Café. Představíme tam klip k singlu I Don’t Mind, což je ‘projekt’ na kterém pracujeme už půl roku. Sice jsme v minulosti vydaly už čtyři singly, ale ani s jedním jsme nebyly stoprocentně spokojené. Minulou zimu jsme si tedy řekly, že se pustíme do nového, na který si necháme dostatečný klid a prostor. Vizuální zpracování jsme vytvořily v Berlíně, kam poslední dobu jezdíme hrát. Už jsme viděly výsledek a je to fantastický, jsme nadšený!

Všech se na závěr ptám, zda sní i o vlastní kapele, kterou vy ale už máte. Takže to vezmu naopak - Rýsuje se nějaká další vokální spolupráce?

S: Rýsuje se nám teď hostovačka na singl, ale s kým to zatím nemůžeme říct.

---

KDE ZPÍVAJÍ:

- 20 Minutes (2010 - )
- Adrian T. Bell and The Sleeper Agents (2015 - )

KDE ZPÍVALY:

- Academix pod vedením Slávka Jandy z Abraxas (2012-2014)
- UGC (2013)
- Luno (2013 - 2015)
- The Drain (2014)
- Adam Vopička (2014)
- Holden Caufield (2014)
- Tomáš Berka (2014)
- Mandrage (2015)

NA CO HRAJÍ:

- mikrofony Sennheiser Evolution E 845-S
- kytara Fender Squier Affinity Telecaster
- Elektroakustická kytara Cort AD 880

VYUČUJÍ NĚKDE:

Zatím se spíš učíme samy, ale rády poradíme základy nebo co sluší konkrétnímu hlasu.

S Adrianem T. Bellem (foto: Musictown) Buskerky Simona a Denisa S Luno a smyčci
Tagy Sideman 20 minutes Denisa Katzerová Simona Katzerová vocal back vocals

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Zkouším muziku poslouchat. Zkouším o muzice psát. Zkouším muziku vyrábět. Zkouším muziku pouštět. Zkouším existovat. Všechno metodou pokus-omyl. Mám rád lidi. Snad mi to ještě chviličku vydrží. (Další o mně TADY.)
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY