Der Šenster Gob: Naše cesta časem a prostorem

Sedíme s Janem, Matějem, Martinem a Leou u piva v Čítárně Unijazz, kultovním to prostoru kulturní Prahy, který nedávno vstal z mrtvých a kde jsme zrovna světu představili nové album společného projektu kapely Der Šenster Gob a Ley Kalisch jménem Shtetl Neshume, které bylo dokonce následně v několika žebříčcích zmíněno jako jedna z hudebních událostí roku.

Narvaný klub a představení, během kterého jsme nejen zahráli celý obsah alba sestávající jak ze starých klezmerů promíchaných se stoletými jidiš písněmi, tak i ze zcela soudobých rapových textů švýcarsko-americké židovské popstar. Představení, během kterého jsme rukama zvukaře Ládi, který zajistil zaznamenání tohoto kulturního pokladu, polili album pro štěstí valečským pivem a připili mu, to už každý svýma rukama i ústy, kořalkou od strýce z Méry v Transylvánii, kde se hraje na třístrunné violy, jezdí potahem a bydlí v malovaných chalupách.

Jak daleko je tento současný úspěch (rozuměj ovšem úspěch milého měřítka, nikoli potřeba cestovat na koncerty Boeingem 747 a hrát jen koloseech) od prvních batolecích krůčků kapely Der Šenster Gob, od prvních kilometrů našich cest, které nás nakonec (i když ještě zdaleka není konec) zavedly během třinácti let do dvaceti šesti států na dvou kontinentech, kde jsme odehráli na 600 koncertů a bezpočet pouličních vystoupení.

Kdo z nás by tehdy na podzim 2011, když jsme ještě ani nevěděli, že klarinet přefukuje do duodecimy, čekal, že v roce 2024 budeme střídat světoznámé festivaly v Kalotaszegu, Švýcarsku, na Slovensku a kdovíkde jinde a mezitím ještě obšťastňovat chasy na svatbách. Jak tak sedíme zasněně a radostně nad tím pivem v Unijazzu, říkám si v duchu, víte, to bylo tak:

Veselost u piva

Seděli jsme s Jiřím u piva v K4, studentském klubu v Celetné, kde jsme se při studiu hudební vědy často kulturně a společensky činili, a říkali jsme si, že by se nám líbilo hrát klezmer. Ne, že bychom nějak valně věděli, co to přesně je, ale ta představa veselých svatebních melodií tak trochu východně exotického zvuku, harmonika, klarinet, basa, to nám konvenovalo stejně jako idea hraní na ulici a cestování někam dál než z Prahy 6 na Prahu 1. Kdo by si pomyslel, že už den po první zkoušce bude první veřejné vystoupení!

S kontrabasistou Janem jsme se náhodou seznámili na výletě, v K4 jsme si jiného večera „zaprdlali“ pár melodií, co Jiří našel někde ve starém zpěvníku, a den na to jsme se jali obveselovat publikum na zbraslavských trzích, chodíce s hudbou tam a onde mezi stánky, aby si pokud možno nikdo nevšimnul, že točíme čtyři písničky pořád dokola.

To bylo na podzim 2012. Přes zimu jsme se naučili ještě pár dalších písniček víceméně totožného charakteru. Hráli jsme rychle, tvářili se napůl nesměle a napůl světácky, skoro jsme nezpívali a repertoir měl asi tak půl hodinky. A takhle jsme pak během jara a léta dvakrát objeli západní Evropu a hráli na ulici, ba i v několika podnicích v Německu, Belgii, Francii a Švýcarsku v sestavě Jiří – příčná flétna (protože ta přefukuje do oktávy), Jan – kontrabas, Vojtěch – akordeon. Kontrabas jsme vozili na střeše favorita ve žluté rakvi a spali ve stanu po lesích a vinicích. Naše štace byly nesmělé, publika nevelká, ale na benzín, chleba, sýr a nápoj jsme si vydělali vždycky. Dokonce i na koláče a sušenky.
 
Já měl pocit, že to už je ono, že už jsme teda ti cestující muzikanti, a tak jsem se na podzim odebral do pustých lesů svého ještě útlejšího mládí a zbudoval tam maringotečku, kterou jsme potom v lednu hodili na záda zbrusu zánovnímu Mercedesu Sprinter a vyrazili zásobeni vypůjčeným drážním uhlím ku Praze, ku Berlínu, ku Kodani a pořád na sever až k polárnímu kruhu do severošvédské Umey na festival. To byla první cesta kapely Der Šenster Gob dřevěným zeleným obytňákem, tentokrát v ad hoc sestavě coby součást celovečerního programu tří kapel složených ze šesti lidí (tolik sedadel měl Sprinter v kabině).

Výměna mečů

Když přišlo léto 2013, u Jiřího převládla tvůrčí vášeň k pivu nad juchavou hudbou a započal svůj přerod v předního českého sládka (díky tomu dnes na svatby můžeme kromě hudby vozit i související řemeslné pivo, což je ostatně dobrá kombinace, žejo). Der Šenster Gob se stal kvartetem s dvěma novými spoluhráči, kontrabas se dostal do rukou svého stavitele Vojtěcha a Jan se chopil kytary. Tak jsme obytňákem projeli Pobaltí a sever Polska a začali pomalu rozdávat vizitky, protože už vznikali lidé, kteří o ně měli zájem. Od podzima 2013 se ustálilo nástrojové obsazení na variantě housle, klarinet, kytara, kontrabas, takže začal vznikat i současný repertoir a skutečně dodnes hrajeme i něco málo z toho, co jsme tehdá načali.

Nejdřív nám šlo prostě o to, aby se nám repertoir líbil, a nic víc jsme neřešili, nevnímajíce se jako nějaké velké hráče světové kulturní scény. Tak jsme třeba přebrali komplet celé medley od Baloga Kálmána, oposlouchali co nejlépe texty a byli jsme šťastní. Postupně jsme jednak začali mít více vlastních nápadů a tvůrčích tuh, jednak jsme začali potkávat v publiku lidi, kteří hovořili jazyky, jimiž my ne, a kteří byli ochotní nám opravit chyby nebo nám rovnou napsat správnou verzi textu.

A tak dnes spíše píšeme vlastní úpravy a mícháme si pokud možno neznámé songy ve výbušné směsi sami, dbajíce i o to, abychom nezpívali nesmysly, ale opravdové texty. Přesto nám ještě sem tam nějaký zkomolený relikt v repertoáru přežívá. Jakmile si toho někdy všimnete, naučte nás, prosím, správný text. A mimochodem, pokud umíte belgickou sinti romštinu nebo někoho takového znáte, ozvěte se nám (na stránce máme kontakt), potřebovali bychom pomoct s pár texty Bambouly Ferreta, autora to u nás neprávem neznámého.

Cesty prostorem i časem

Když se ustálila současná nástrojová sestava a započala se naše současná cesta, každým rokem jsme podnikali několik tuzemských i zahraničních tour, často do Francie, Švýcarska nebo Belgie, občas i někam jinam, třeba do Španělska a Portugalska... Anebo do Turecka a Gruzie, což byla vůbec nejdelší cesta v historii kapely, během které jsme zahráli na turecké svatbě, popili čaj s gruzínskými mnichy a málem se nechali podpálit ožralým řidičem, co se s námi tak chtěl kamarádit, až v borovém lese prorazil benzínovou nádrž. Naštěstí to ale nechytlo a druhý den přišel pro auto s koněm.

Charakter našich vystoupení se postupně měnil ze spontánního hraní na ulici ve spontánní hraní v předem domluvených klubech, a na naší stránce začaly přibývat i budoucí, ne jen minulé koncerty. Začalo také přibývat poptávek po našem hraní v Česku – na svatbách, festivalech, u různorodých příležitostí.

A všechny tyto cesty nám skrze setkávání s lidmi po zrníčkách sypou písničky. Někdo nám něco zazpívá, s jiným si zahrajeme na večírku jeho oblíbenou věc, další nám doporučí album svého nám neznámého oblíbence, přes nějž se zase dostaneme k další kapele, a tak si postupně zvětšujeme obzory – a seznam hudeb k použití a naučení je stále dostatečně dlouhý. Mají ty naše kilometry na cestách, ba i ty probdělé noci a spolykané lihoviny nakonec tedy kulturotvorný účinek a nezahnojujeme si útroby i planetu zbůhdarma, nýbrž dáváme z tohoto podhoubí vyrůstat květinám vonícím po oněch protančených nocích kdesi daleko za horama, aby k nim naše publikum mohlo již bez újmy na vlastním zdraví přičichávat a tuto vzdálenou atmosféru díky nám do útrob nasávat. Tímto vám tedy, přátelé, děkujeme za písničky, co jste nás naučili.

Setkání, splněné sny i přání do budoucna

A tak jdeme světem, nabídky na hraní nám již hojně přicházejí samy (třeba od vás za chvilku), ale přesto se nám hodí kontakty, které jsme za ty roky nasbírali při hraní na ulici i díky doporučení oblažených posluchačů. Čím víc hraní, tím víc hraní, a tak každé vydařené vystoupení zrodí několik kontaktů do budoucna.

A před jedním takovým koncertem, který jsme si domluvili ve Švýcarsku v kavárně, kde tak dobře vaří, že se tam vracíme už přes deset let, jsme potkali úplně náhodou Leu Kalisch, když přijela z Ameriky do rodného Zürichu a šla se projít do centra a my si zase šli z nudy na chvíli zavzpomínat na staré časy a zahrát si na ulici, přičemž obojí se stalo neorganizovaně, leč souběžně a na témže místě. Od té doby se někdy necháme obohatit Leiným hlasem a kompozicemi, které oplátkou obohacujeme svými aranžemi a provedením. Jako například na novém albu a toho večera v Čítárně Unijazz, kde jsme nad pivem tohle vyprávění započali.

Už dva roky máme v kapele dokonce dvě dřevěná obytná auta a k nim stylovou pojízdnou hospůdku našeho Pivovaru Valeč. Náš sen mít celý pojízdný festival tak jako šikulové ze švýcarské divadelní kavárny Roulotte, u nichž jsme letos hráli, se tak pomalu přibližuje. Jak po technické stránce, tak i po stránce obsahu, neboť každý z nás má více kapel a 7. a 8. března 2025 chystáme ve Vile Štvanice v Praze malý festival, kde minimálně šest kapel, které aspoň někdy jezdívají zeleným dřevěným karavanem, vystoupí.

Sledujte nás na naší cestě. Doufám, že nám mládí vydrží až do stáří.