Deskazník #10: Noises from the Swamp

Odpovídal: Honza Halfred Kapic, banjista, kytarista, zpěvák a songwriter

1. Kdo přišel s nápadem na desku?

O desce jsme se bavili vlastně od chvíle, kdy jsme zjistili, že jsme napsali tolik písniček, že už si můžeme vybírat, které budeme naživo hrát. Vždycky tam ten cíl debutového alba visel, takže nejde úplně říct, že by s tím přišel jeden člověk. A v neposlední řadě minimálně pro mě bylo velkou motivací, že skoro všechny mladé kapely v našem subžánrovém rybníčku stetsonů v posledních dvou letech svoje první (a bez výjimky moc dobrý) desky vypustily a nebyl důvod zůstávat pozadu.

2. Jak dlouho cesta k desce trvala a co byly největší milníky?

První zásadní etapa bylo ustálení sestavy. To se nám povedlo v roce 2021 a od té doby jsme objížděli všechny akce, kam nás někdo pozval, a zkoušeli trochu rozvířit klidný folkový vody Porty písničkami líznutými okultnem. Z toho málem vzešlo zastupování promotérem, které ale vyšumělo do ztracena.

Než jsme dali dohromady finance a rozhoupali se, kolik a jakých songů na album dát, uplynuly skoro dva roky. Koncem roku 2023 už jsme měli představu, co vydáme, budget už byl dán víceméně dohromady a už jsme byli dost sehraní a vyhraní na to, se na desku vrhnout. Původní plán byl stihnout nahrávky před přihláškami na Blues Aperitiv, což se nepovedlo jen asi o devět měsíců, ale do finále nás tenkrát vzali i se starými nahrávkami, které jsme si natáčeli z velké části svépomocí. Tam jsme se najednou ocitli v úplně jiným muzikantským světě, než jsme kdy předtím byli, a fakt hodně nás celá ta zkušenost nabila. V dubnu 2024 nám bohužel bouchnul termín ve studiu, takže jsme začali hledat, kam jinam a vyšlo nám z toho letní natáčení u Dana Frimla v The Barn.

3. Jak to šlo ve studiu? Podle čeho jste studio vybírali, co vám ta zkušenost dala?

Do studia jsme jeli se vzpomínkami na to, jak jsme při svépomocném nahrávání u mě v práci v dabingovým studiu strávili na dvou písničkách tři dny a jak musíme zamakat, abychom stihli naplánovaných sedm songů za tuším čtyři dny. The Barn jsme na můj návrh sice vybrali jako „poslední záchranu“, ale zároveň to byla sázka na jistotu. U Dana jsem už natáčel desku s Cruadalach (folk metal) a vícero singlů s Five Leaf Clover (celtic/irish folk rock) a věděl jsem, do čeho jdu a že ten proces bude mít přínos pro nás všechny.

Z kapely jsem v tu chvíli za sebou měl plnohodnotné natáčení desky jenom já a cajonista Matěj (Vepřové Komety), takže jsem chtěl, aby to i pro zbytek byl fajn zážitek a zkušenost, která jim bude do budoucna dobrá. To se, myslím, povedlo. A ve výsledku mě dostalo, jak to šlo celé hladce – stihli jsme natočit o jeden song víc, než jsme plánovali, a skončili o den dřív.

Všichni byli nadrcení až na půdu a nezapomenu třeba na natáčení basové linky do Goddamn Train, kde jsem vůbec nevěděl, s čím Ágnes přijde, protože se vrátila po půl roce z Estonska – a ona pak sedla a asi na druhou dobrou mě úplně odstřelila tím, co tam vyšvihla.

4. Kdo a proč by si měl desku poslechnout?

Kdokoli, kdo má rád westernovou estetiku a chce od muziky přímočarost, příběh a melodii, kterou si bude chtít hvízdat v nejmíň vhodný chvíli. Nebudu lhát, sám sebe jsem se na to ptal, když jsme celý tenhle podnik začali, ale pak jsem byl na koncertě The Dead South ve Foru Karlín, kde se na muziku, kterou poslouchal můj táta a děda a kterou hrajou kluci o pár let starší než já, sešlo pár tisíc lidí ze všech věkových kategorií – od teenagerů v cosplay kapelách po zasloužilý posluchače nad šedesát. Dobrá, jednoduchá písnička o (v lepším případě cizím) těžkým životě, nebo o tom, jak si ho zas tolik nebrat, je očividně nadčasová.

5. Byly na cestě k desce nějaké nečekané překážky? Jak jste si s nimi poradili?

První strom nám přes cestu padnul den před původním termínem natáčení loni v dubnu, kdy už jsme měli přestruněno, nástroje zabalené – a najednou zpráva, že zvukařova žena rodí a že se to celé ruší. V tu chvíli jsme všichni měli kalendáře už plné, takže se to celé o pár měsíců posunulo.

No, a druhá dost infarktová část přišla teď na přelomu roku, kdy jsem našel firmu na vylisování alba, která slibovala výrobu do tří dnů. Po skoro dvou týdnech ticha mi do telefonu na dotaz na datum dodání vysvětlili, že oni do budoucna nevidí a jestli já jo, tak dobrý. A to jen aby mi o týden později zavolali, že pán, který to měl vylisovat, je nemocný a že tu zakázku prostě neudělá. Tak jsem objednal vylisování u jiné firmy s tím, že si to vyzvednu (přece nebudu utrácet za kurýra, když je to na Praze 9). No, a protože jsem si nepřečetl adresu pořádně, tak jsem najednou dva dny před křtem musel vlakem do Prahy 9-Běchovic.

6. Udělali byste na desce dneska něco jinak?

Sice jsme v rámci kapely neměli úplnou shodu o finálním mixu a masteru, ale za sebe bych na ní nic neměnil, maximálně bych nahrál ještě dvě další věci, aby to bylo hezkých kulatých deset songů.

7. Čím by vám deska udělala největší radost?

Kdybych slyšel v náhodný hospodě nebo vlastně kdekoli jinde někoho pobrukovat si některou z písniček, které na albu jsou. A kdyby si našla cestu k lidem a oni díky ní k nám.

8. Frontman.cz je hlavně pro muzikanty, takže ano, gear. Jaké vybavení považuješ za nenahraditelné pro zvuk desky?

Máme pár specifických věcí, které si myslím, že tu moc lidí nepoužívá: Prokop hraje na akustiku přes elektromagnetického fishmana do lampového comba a já mám hliníkové plectrum banjo, na které hraju na té desce výhradně trsátkem – a na kterém mám víc delayů a reverbu, než by bylo pro banjo zdravý (což ostatně dělám i naživo). A Matěj má takový swiss-army cajon, na kterém má asi dvacet různých nástavců (včetně takovýho chřestýšovitýho) a podle mě tam k dokonalosti chybí akorát xylofon a činely.

9. Kdybys měl/a představit jeden song z desky, který by to byl a co bys nám o něm řekl/a?

Moje nejoblíbenější písnička (a je to těžký, protože celý to album je pro mě výběr z hroznýšů) je Devil’s Saloon. Napsal ji Prokop a z jeho textů jsem skoro bez výjimky odvařen. Je to lyrický podobenství o tom, že propadnout závislosti je vlastně hrozně jednoduchý a pohodlný, stačí jen si sednout, natáhnout ruku a nechat se. Má, jak zpívají Horkýže „silný refrén jak hovado“, kde hrozně rád naživo zpívám druhý hlas a mimo jiné taky jedno z těch lepších sól na banjo, které jsem napsal.

10. Jaké máte s deskou plány?

Turné se zatím nerýsuje, ale já si s každou nahrávkou dělám kolečko obepisování playlistů, radií a lidí, kterým by to mohlo padnout do oka. CD s sebou budeme mít na všech koncertech, takže si ho budou fanoušci moci koupit i fyzicky – a samozřejmě zálibně pokukujeme po vinylu. Na streamovacích platformách už je, tak si nás pusťte.