Deskazník #8: Diva Baara

Odpovídala Bára Vaculíková, frontmanka, zpěvačka, skladatelka, textařka, manažerka, bookerka, promoterka, fundraiserka, kapelový komik, princezna a mamá v kapele Diva Baara.

1. Kdo přišel s nápadem na desku?

Bylo to moje přání a netrpělivost srdce. Pro novou kapelu je důležité natočit první desku. To jsme udělali. Ale spousta kapel končí právě po ní. Bylo pro mě moc důležité potvrdit moje nové alter ego „Diva Baara“ druhou deskou. Teď mám konečně pocit, že opravdu a nesmazatelně existuju. Píšou o mně na Wikipedii a ve Frontmanu. (smích)

2. Jak dlouho cesta k desce trvala a co byly největší milníky? 

V podstatě trvala celých sedm let. Jen co jsme dotočili první desku, roztočili jsme nový singl Lítáme nad zemí, který zůstal pěkných pár let v šuplíku. Myslela jsem, že druhá deska bude do roka hotová. Ale přišel covid a vynucené zpomalení. A o pozornost si mezitím žárlivě řekly i moje ostatní kapely Yellow Sisters a Mateřská.com. Takže jsem točila, ale jinde. Loni jsem se ale na novou „divobaaří“ desku zacílila a rozjela to naplno.

3. Jak to šlo ve studiu? Podle čeho jste studio vybírali a co vám ta zkušenost dala?

První desku jsem dělala ve spolupráci s producentem Mishanem Pajdiakem, který je zároveň náš bubeník. Byla to jasná a logická volba. Na té druhé se do našeho procesu významně zapojil ještě Petr Zatloukal, takže hodně nadstaveb aranží vzniklo v jeho studiu. Petr je nesmírně praktický, má jednoznačný hudební názor a obrovský vkus. Vybrala jsem si ho právě proto. Moc se mi líbila deska, kterou udělal s Michalem Strnadem a oceňuji i jeho spolupráci na písničkách Báry Polákové. Kromě toho je to milej, veselej kluk a hodně se spolu nasmějeme. Může to vypadat jako vedlejší důvod, ale je to jeden z hlavních.

4. Kdo a proč by si měl desku poslechnout?

Myslím, že se celoživotně trefuji do ženských témat generace, ke které patřím. Mám možná trochu staromilskou duši. Táhne mě to k elektroswingu nebo retro soulu a swingu, jako je třeba Postmodern Jukebox. Ale i k Zuzaně Navarové, Joni Mitchell a dalším něžným písničkářkám. Tipla bych si, že můj posluchač bude žena, ale i muž 35+. Ale nemám na to peoplemetr. (smích) Ráda o svých písničkách říkám, že jsou inspirované muži, ale věnované ženám. Když se do desky zaposloucháte, určitě to tam uslyšíte.

5. Byly na cestě k desce nějaké nečekané překážky? Jak jste si s nimi poradili?

Jsem trochu maximalistka. Žene mě vášeň a jakmile vidím prostor, se kreativně realizovat, jsem k neudržení. Chci vyzkoušet všechno, co tu pro mě je v danou chvíli je. Dlouho jsem lovila hosty, třeba Ondru Rumla nebo Honzu Steinsdörfera, řešila jsem aranže smyčců a dechové sekce s Mírou Houcalem, Richardem Šandou a Emilem Viklickým. Vymýšlela jsem vokály a jinak skladby šperkovala. A pak jsem logicky musela zas ubírat a něco třeba nepoužít. Moc nápadů může být písničce na škodu. Nejtěžší je pro mě říkat lidem, že se mi třeba něco nelíbí a mají to udělat jinak. Naštěstí jsem si nikoho, myslím, nenahněvala. To je trochu zázrak.

6. Udělali byste na desce dneska něco jinak?

Jasně, jen co jsem ji odevzdala a taky po prvních reakcích. Vím o pár slabinách, ale to už je voda pod mostem. Beru si z toho, co je tam pro mě, na příště.

7. Čím by vám deska udělala největší radost?

Samozřejmě, kdyby si ji lidí oblíbili a poslouchali ji. Nedá se moc předat, kolik taková věc jako deska stojí práce, energie, času, nemluvě o financích... To je takové společenské tabu – hudba se přeci dělá pro radost... Kolik ta radost stojí, je trochu neslušné a nepopulární řešit. Mám radost, že mám kolem sebe pár takových lidí, kteří za mnou přišli, položili mi ruku na rameno a řekli: „Zřím tě! Je to dobrý a je v tom kus práce!“

Ale i kdyby to potěšilo jen jednoho člověka, mělo to cenu. Tentokrát jsem měla pocit: dotočím to, vydám a můžu umřít. Jako by se ve mně něco uzavíralo. Zní to pateticky, je to moje třinácté CD a není moc logické ho považovat za poslední. Zvlášť, když už mám další tři rozpracované písničky jako Diva a roztočenou desku s Yellow Sisters. Ale je to tak. Ten pocit trvá. Možná je to proto, že končí CD jako nosič a doba je singlová.

8. Frontman.cz je hlavně pro muzikanty, takže ano, gear. Jaké vybavení považuješ za nenahraditelné pro zvuk desky?

To já nechávám na chytřejších. Na klucích. Hlavně na Míšovi. To není téma pro mě. Mně to Mishan musí vždycky vysvětlovat. Slyším to jen ve srovnání. Že je deska natočená v 96kHz/32bit, že má singl Pod kůží Dolby Atmos zvuk... Poznám, že mám ve studiu fantastickej mikrofon pro můj hlas. To jo. Jmenuje se Bock Audio 251. A stojí jako tři moje desky.

Jinak je pro mě důležitá spíš píseň, nápad. Dobrej nebo špatnej. Pak je ještě nápad „nic moc“ a ten je nejnebezpečnější, protože se může chytnout. Když budu chtít být za blondýnu, řeknu, že mám ráda zvuk ukulele. A hodně lidí se teď bude smát. Protože ukulele zrovna zvukem nevyniká, je to trochu pitomý brnkání. Ale mám ten rozkošnej obyč zvuk ráda. Jako Marilyn. 

9. Kdybys měl/a představit jeden song z desky, který by to byl a co bys nám o něm řekl/a?

Texty jsem si tentokrát psala všechny sama, kromě jedné sloky, kterou pro sebe napsal Michal Prokop. Můj text ho štval, tak si napsal vlastní. Jeho druhej v životě. Jsem tím poctěná. Studovala jsem žurnalistiku, mám tedy k psaní blízko. Ale k hudbě blíž. Text je pro mě loď, která nese melodii. Ta je pro mě na prvním místě. Někdo to má naopak...

Na téhle desce se mě nejvíc niterně dotýká úvaha, co děláme, když spíme. Dopouštím se jí v písni Do snů, v duetu s Michalem Strnadem. Je o tom, že ve dne můžeme patřit nějakému člověku. Ve snu jsme ale volní a můžeme si dělat, co chceme, nebo spíš své sny neovládáme...

10. Jaké máte s deskou plány?

Moje další mise je dostat některé písničky z desky do rádia. Uvidím, jestli se na sebe dobře naladíme s některým z dramaturgů. Nevysvětlujte si to špatně, ale vždycky je to o osobních sympatiích. Písniček je jako v moři ryb nebo zrn písku. Můj další souběžný plán je co nejvíc hrát. Čas ukáže, které písničky jsou ty silné, při hraní si je sami oblíbíme, až poznáme, které lidi berou a umí v sále rozvířit energii.