Detektiv a sny

V prastarém mercedesu, kterým jedeme na první zkoušku, říká Nikolay Tretyachenko: Tady to voní, jako když jedu v taxíku u mojí babičky v Taškentu. Ten den nahrajeme trombóny, zpěvy, Fender piano. Fragmenty, ze kterých Nikolay později poskládá, nahraje a dotvoří naši první písničku – intro Kazue Kahoru je sociální detektiv. Pak nás zastaví pandemie. Nikolay se v míru a přátelství odpojuje, jeho energie už je jinde.

Na jaře 2022 máme s Petrem Schovánkem velkolepý plán: do konce roku nahrajeme materiál na desku, kterou si pak vydáme. Nejmíň deset písniček. Máme rádi velkolepé plány. Před prázdninami nahrává Petr na sdílený disk hromadu svých tracků (v různých fázích – od fragmentů k dokonale propracovaným skladbám se smyčkami zvuků přehrávanými nazpátek a dvaceti stopami přes sebe). Já si z nich vybírám jako v cukrárně a zkouším na ně navlékat texty. Některé ležely v hlavě dlouho, některé vznikají skoro až ve zkušebně, kde nahráváme – hned – pod vlivem čerstvých zážitků, které Kazue zahlédl okolo sebe těsně před nahráváním. Udělám různé náčrty trombónů, které pak společně doladíme a nahrajeme. V lednu nahráváme naposledy – písničku S Kleinem. Vyhrabu prastarou kazetu s nahrávkami zvuků, které jsem nahrál před 25 lety, když jsem pracoval v domově důchodců. Jsme tam nahraní spolu s Kleinem, já rozvážím obědy a Klein zpívá svojí oblíbenou písničku. Petr k ní donahraje podklady. Materiál předáváme Absterovi, který udělá mix, a po dvou kolech připomínek a oprav je album hotové. Sny se nám plní.

Když pouštím ještě nezmixované nahrávky fotografovi Milanovi Burešovi (v tu dobu pouštím nahrávky úplně každému, protože jsem uchvácený tím, že se to děje). On a režisérka Ema, jeho žena, říkají – pojďme s tím něco udělat, něco k tomu natočit. Ema a Milan jsou naši první fanoušci – a myslím, že i první posluchači, kteří si pouštěli Taškent v autě. Vybíráme tři songy – nakonec vyhrává Rafal, ke kterému máme nejvíc vizuálních představ. Pak už si jen vyměňujeme moodboardy, lokace a castingové návrhy.

Jako každá začínající kapela máme i my touhu mít animovaný klip. Seznamujeme se po zoomu s Julií Černou, studentkou UMPRUM, jejíž tvorba nás okouzlila (a která je zrovna na stáži v Marseille) – a když jí pošleme tracky, říká, že jí to baví – a že by udělala klip k úvodní písničce. Říká, že jí to dá hodně práce a že tedy v srpnu. Jsme bez sebe štěstím, že jí to baví, že budeme mít od ní klip, i když srpen vypadá nepředstavitelně daleko. Mezitím ale Julie pro nás stihne udělat cover desky a mírně animované canvas pro youtube a spotify. Nemůžeme se vynadívat a dočkat, až to bude – a když je, pouštíme si klip se zatajeným dechem. Juliin pohled přidává písničce další spoustu vrstev. Mám zase mluvit o snech?

Začínáme plánovat živé hraní. Je to legrační – písničky se budeme muset naučit. V dubnu to vypadá docela nepředstavitelně. Co hrát naživo a co pouštět v produkci. Do toho se ozývá Jakub Eben, že by nám pomohl s živým hraním (bicí), minimálně na začátku. Přivádí s sebou Fandu Xaviera (basa) – oba dva jsou na první zkoušce dokonalí, vypadá dokonce, že Fanda umí texty líp než my. Po dvou zkouškách první koncert v Kasárnách Karlín, druhý s Klastracinski project v Anežce. Jsme nadšení.

Kuba je hodně vytížený a přivádí místo sebe Vojtu Horala, který přichází s vylepšeními a přemýšlením o tom, jak co hrát. V tom pak s Fandou pokračují neustále, naše rytmická sekce je dalším dokonalým posunem toho, co děláme. Pomrkáváme s Petrem po sobě – fakt se to děje? Koncert s Johuš Matuš a Člověkem krve v Bike Jesus v Praze: publikum je s námi, ohlasy skvělé a my máme euforii. Setkání s prvními fanoušky, kteří nejsou naši kamarádi a neznáme je.

Těšíme se na další koncerty a pracujeme na nových písničkách.

Jaký je příběh vaší kapely? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz