Diamanty a Rolling Stones jsou věční
Nejočekávanější album roku? Tím Hackney Diamonds bezpochyby je. Parta osmdesátníků se po osmnácti letech konečně dopracovala k další studiovce s původním materiálem. S šikovným producentem v zádech a Charliem Wattsem v srdci znovu potvrzují svůj status největší rockové kapely všech dob.
Jako u Iggyho Popa nebo Ozzyho Osbourna, i tady vyhledávaný producent Andrew Watt použil stejný vzorec. Z umělců dokáže dostat to, čím jsou u svých fanoušků oblíbení, nastuduje jejich nejlepší, nejtypičtější momenty, které pak společně dokáží přetavit v nový žhavý materiál.
Říká se: „Nesuď knihu podle obalu.“ A platí to i v tomto případě. Obsah Hackney Diamonds je totiž naštěstí mnohem působivější než obyčejný, nepříliš vkusný artwork, který by vypadal moderně možná někdy v 90. letech.
Jako první se uvede Steve Jordan, nástupce zesnulého Charlieho Wattse, který odstartuje úvodní skladbu a zároveň pilotní singl z desky Angry. Zanedlouho přichází povinný riff Keitha Richardse, k němuž se napojí zbytek ansámblu. Jagger zní mladě, stále plný energie, a celkově šťavnatý zvuk napovídá, že následující třičtvrtěhodina bude zábavná.
Get Close zní jako kdyby vznikala v období alba Tattoo You a namísto kytar se v ní o sólo postará saxofon Jamese Kinga. Zároveň v ní dochází k první hvězdné spolupráci, když za piano neusedá nikdo jiný než Elton John. Ten se objeví znovu ve skladbě Live By The Sword, v níž se ještě pro jednou k nebožtíkovi Charliemu Wattsovi připojí původní baskytarista kapely Bill Wyman. Skvělý krok, při kterém fanoušci musí plesat blahem. A co teprve takový Paul McCartney, který si na starosti bere baskytaru v Bite My Head Off. Nepředvede sice žádné velké umění, ale jeho zfuzzovaná basa pasuje do jednoduché a nijak komplikované písničky více než dobře.
Whole Wide World přichází se silným riffem a ještě silnější je pak jednoduše líbivý refrén. Zvuk kytar krouží okolo alb z raných osmdesátek jako Undercover nebo již zmíněné Tattoo You a celý tenhle povědomý pocit završuje nadšený Ronnie Wood svým rošťáckým sólováním.
Stones a Watt pokračují ve svých toulkách dávnou historií, když v tanečním refrénu Mess It Up (další skladba v níž se ještě objevuje Watts) ožívá atmosféra New Yorku z přelomu 70. a 80. let, kdy celé město jelo v rytmu disca a Jagger trsal na parketu ve Studiu 54. V Driving Me Too Hard pomáha Richards Jaggerovi s vokály, aby se pak v baladické Tell Me Straight sám předvedl v plné parádě. Gospelové blues Sweet Sound Of Heaven s hostujícím Steviem Wonderem a procítěným zpěvem Lady Gaga je společně se závěrečným coverem Muddyho Waterse pomyslnou třešničkou na dortu.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Rolling Stones jsou kvalitně vybroušený diamant s fascinující historií, a to, že z nich i v roce 2023 dokáže vypadnout nová muzika, by se dalo v podstatě považovat za malý zázrak. Spojení s Andrewem Wattem bylo bezpochyby správným krokem. Ten totiž kapelu navedl dobrým směrem, a i díky němu tak Jagger, Richards i Wood působí jako mladí kluci, kteří si (možná naposled) celý nahrávací proces i všechny byznys aktivity s Hackney Diamonds spojené, náležitě užívají.
Velkou práci odvedl také Steve Jordan, který přesvědčil, že místo po Charliem získal právem. Oproti takovému A Bigger Bang působí Hackney Diamonds mnohem komplexněji, není zbytečně přeplněné, přeplácané, prostě tak akorát. Long Live Rolling Stones!
Rolling Stones – Hackney Diamonds
Polydor, 00:48:28
rock
80 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
