Do ILLE Les Pauly netahám!

Kapela ILLE právě sbírá materiál na druhou desku, dotáčí klipy k prvotině Ve tvý skříni a koncertuje. S jedním pianem a mučícím nástrojem ve tvaru zeleniny. Ale vážně. Pokud vás zajímá, na co všechno se dá v kapele hrát nebo jak se natáčí deska s Dušanem Neuwerthem, dozvíte se to v rozhovoru se zpěvačkou Olgou Königovou a kytaristou Markem Svobodou.

Jaký máte vztah k hudebním nástrojům?

M: Nikdo z nás asi není úplně hudební freak, ale ne, že bychom to neřešili vůbec. Teď máme set-up, kterej, byť jsou tam rezervy, docela funguje, ale vlastně mě začalo iritovat se v těch „vybaveních” pořád mrmlat.

Takže nemáte každej týden nějakou novou hračku?

M: Spíš si zpískáváme jiný věci. Máme takovou netypickou sestavu, ve který s kolegou Almelou střídáme půl na půl různý nástroje. Kapela původně fungovala jako trio, kde byl buď Almela nebo já, ale nakonec jsme tam zůstali oba dva, takže pořád vzájemně střídáme akustickou, barytonovou a elektrickou kytaru, mandolínu, ukulele a kontrabas podle toho, jaký hrajeme set.

Olgo a jak to máš se svým nástrojem ty?

O: No, já mám svůj nástroj už asi deset let a nejsem schopná ho opustit, byť je hrozně těžkej a kluci z kapely mě za to nemají rádi, protože ho musí pořád tahat. Má ale vyvážený klapky a já potřebuju tu jejich rezistenci. Na odlehčený jsem nikdy nehrála, nikdy jsem neměla doma Casio…

Takže deset let jedno piano?

O: Jo, vždycky ho jednou za čas vezmu do autorizovanýho servisu. Mám ještě synťák, microKORG a říkám mu Venca. Pak mám ještě tamburínu, ale tu půjčuju.
M: Taky na basu jsi hrála…
O: Jo, ale to je taková zvláštní situace. Dostala jsem jí ke třicetinám, protože se mi basa vždycky líbila, ale nikdy jsem se na ni pořádně nenaučila. V kapele jsem na ni pak hrála jednu písničku na jednu strunu. Kluci si ze mě pořád utahovali a jednou za čas vždycky vznesli dotaz, jestli je to dobrej nápad, ale nakonec jsem to vždycky ustála. A teď je to tak, že ji v akustickým setu hrajeme jinak a já už na tu basu nehraju. Přirozenou kličkou mě úplně vyšachovali…
M: Nám ale s Almelou nedávno zase přišlo, že v tom akustickým setu basa chybí. Náš kamarád David Landštof o tom říkal, že je to „jak když kočka cupitá po linoleu”, takže se do týhle písničky basa paradoxně vrátila, akorát už na ní nehraje Olga…
O: Lišácky to navlíkli. Jinak doma ještě hraju na kytaru, na kterou ale moc neumím. Spíš mě to baví a je to pro mě přirozenej nástroj při skládání. Vlastně neznám moc akordů.

Klipem k písni Zmrzlou se skupina "loučí" s první deskou Ve tvý skříni.

A co tvoje kytary, Marku? Koukal jsem, že jsi milovník Gibsonů.

M: Asi jo, mezi fendrařema a gibsnařema jsem určitě gibsnař, ale do Ille aspoň netahám Les Pauly. V Ille byly elektrický kytary různý, hezky se v tom odráží náš dobrej vkus kombinovanej s ne úplně přebytkem peněz. Jeden čas jsme třeba hráli na Almelův Resonet Grazioso, kterej má výrobní číslo 100. Ze srandy jí říkám bréca, abych ho naštval, ale jinak je to velmi dobrá kytara. Potom jsme hráli na mýho Gibsona Melody Makera z roku 1962, na kterýho hraju ještě v Alaverdi, kde jí mám o půl tónu níž a to věčný přelaďování nahoru dolů byl hroznej vopruz. Nakonec jsme začali hrát na japonskýho stratocastera Squier, někde z roku 90, silnejch squierovskejch let. Koupil jsem ho od od Štěpána Smetáčka a je úplně skvělej. Kdysi jsem měl originálního strata ze 70. let a tenhle je teda výrazně lepší a navíc nehraje úplně jako strat, což je taky sympatický. U kobylky má mini humbucker, jinak singly, ale nemá takovej ten “ušlechtilej zvuk”, kterej mě někdy na stratocasterech prudí.

Mluvili jste o akustickým setu. Jak s tím jde dohromady elektrická kytara?

M: Tomu set-upu, který teď používáme říkáme sice akustický, ale je to spíš takovej hybrid. Když jsme udělali desku, tak jsme se ty písničky museli znova naučit a převést je na podium, protože producent Dušan Neuwerth ty věci poměrně tvaruje. Pak jsme jednou dostali nabídku zahrát akusticky, přičemž některý z nás…
O: Hlavně ty…
M: No, asi hlavně já jsem se vztekal. „Jako, do p*dele, jsme někde v devadesátejch letech?” říkal jsem si, ale nakonec musím uznat, že to v nás otevřelo jakousi hravost a možnost improvizovat.
O: Mně to vyhovuje, protože mám v těch písničkách vlastně víc prostoru, víc mě to baví. Ne, že by mě to před tím nebavilo, ale dokud to člověk nezkusí, tak to neví. A je fajn, zkoušet třeba v koncích písně trochu improvizovat.
M: Nakonec se nám to zalíbilo natolik, že jsme tak začali hrát a touto změnou tedy vypadla elektrická kytara a nahradila jí barytonka.

A to je co za nástroj?

M: Danelectro Longhorn. Říkám jí mučící nástroj ve tvaru fenyklu, protože s těma dlouhejma rohama tak trochu vypadá. Menzura je dlouhá, struny tlustý… Danelectra jsou takový pádla, z principu levně navržený kytary. No a tohle je levná čínská kopie tý levně navržený kytary.

Ale stejně mi to nezní úplně akusticky…

M: No, říkáme mu tak proto, že se to odpíchlo od toho akustického koncertu, ale spíš jde o změnu přístupu. Před tím jsme měli podklady a ty jsme úplně opustili.

Používáte i nějaké efekty?

O: Já jsem měla takový super zkreslení, který můžu popsat spíš vizuálně. Bylo na něm napsáno “hluk prosím” a dělalo to přesně takovej metalovej, divnej hluk…
M: To byl nějakej DOD, ne?
O: Vůbec nevím, někam zmizel. Zelená krabička s černou šlapkou… Potom mám ještě delay, ten nejklasičtější, co pro mě existuje, BOSS DD 3.
M: Já jsem měl kdysi velkej pedalboard, ale pak jsem ho zmenšil. Alaverdi je taková kontaktní kapela a přišlo mi blbý mít před sebou tu velkou cihlu, takže mám teď jenom zkreslení a delay. Klasickej Line 6 DL 4. Zkreslení mám Pro-co RAT, ale v modifikaci od Roberta Keeleyho, kterej ty krabičky, co jsou vyráběný levně a trochu blbě, vezme a udělá z nich hi-endovej efekt. V Ille je to s tou barytonkou podobný, dobře funguje s delayem, pač má takový prkenný tóny. Mám ještě Digitech Whammy II, ale s tím se to nesmí přehánět. Používám ho hlavně na oktávu dolů. Je to skvělý, když končíš fráze, že můžeš udělat takový to whzžůů (glissando dolů, pozn. red.). Ale nevim, jestli si toho kromě mě někdo všimne.
O: Teď jsi mě trochu překvapil. Ale, asi, kdyby to tam nebylo, tak mi to bude nejspíš chybět. (smích)
M: Právě… Od Roberta Keeleyho mám ještě jeho vlastní kompresor a na barytonku používám ekvalizér. Je jí třeba trochu pomoct na středech, aby ten zvuk byl sice divnej, ale aspoň patrnej.

Desku Ve tvý skříni jste natočili s Dušanem Neuwerthem. Můžete nám popsat, jak vznikala?

O: Ve studiu jsme nejdřív ladili formu jednotlivých písniček, dvě jsme třeba nahráli komplet bez zpěvu. Měli jsme melodie, ale nebyl text. Natáčeli jsme jí postupně asi rok a půl.

K písni Ten co se dívá natočili ILLE klip s divadlem Vosto5.

A jak to probíhalo?

M: Pro mě to byla třeba celkem zajímavá zkušenost… (smích)
O: Mně je jasný, co chceš říct. Já taky vím, že se často napřed točí základy, bicí a basa. Ale když jsem byla poprvé ve studiu a natáčeli jsme Potápěče (druhá deska skupiny Obří broskev, pozn. red.), tak Dušan nejdřív natočil ty melodický linky, což mi vlastně přišlo logický.
M: Já jsem to nikdy nezažil. Byl jsem zvyklej nahrávat buď naživo nebo v tý klasický sekvenci, ale tady, mám pocit, nahrával první ten, kdo byl zrovna okolo a ideálně hrál na nějakej nástroj, co je tam od začátku do konce, takže mohl sloužit jako podklad pro ostatní. Byly situace, kdy jsem hrál na suchou elektrickou kytaru s klikem v uších, bez modulátoru, zapojenej přímo do mixu, což je hrozně nepohodlnej pocit. Kdyby to byl nějakej no name producent, dávno bych do toho hodil vidle a řekl bych, že se to takhle nedělá. Ale jelikož to byl Dušan, tak jsem mlčel, nahrával a bylo to hrozně zajímavý. Taky si myslím, že je to jeho psychickej trik na muzikanty, že říká: “Jo, tohleto nahraj, to je jenom orientační, pak se to přehraje,” ale ty věci už tam často zůstanou.

Jakej máte na roli producenta vlastně názor? Necháte si do písniček hodně mluvit?

O: Já jsem vlastně točila jenom s Dušanem a přišlo mi fajn, že přeruší zažitý formy, někam to posune a písničku nechá rozvinout. Ve zkušebně máš čtyři lidi, který se pořád dohadujou, proto je vždycky ku prospěchu, když se zapojí někdo s odstupem. Všechny ty věci jsme nějak hráli na koncertech, ale na desce se všechny míň nebo spíš víc hejbly. Identická s demáčem zůstala jen písnička Ten co se dívá.
M: Je to fajn, když producentovi důvěřuješ a zároveň se kapela psychicky ošetří tak, že je schopná vzdát se toho, čemu se říká “demo love”. Každej to zná, první take písničky, kterej nechceš nikdy opustit. Člověk se psychologicky přepne na to, že se budou dít věci, který nebudeš chtít, ale zkusíš to, protože producentovi důvěřuješ. A v tomhle případě to myslím dopadlo vyloženě dobře.

A dohadovali jste se nebo je něco, co jste mu nepovolili?

M: Já jsem se sním párkrát teda dohadoval, ale vlastně nevím, kdo vyhrál…
O: Myslím, že Dušan vyhrál.
M: Já taky.
O: Byla tam jedna vyhrávka, která ti neprošla.
M: Hmm. S tím mám dodneška trochu problém… (smích). A pak je tam jeden aranžérskej zásah, kterej jsem vyhrál já a s tím mám do dneška taky problém, protože on měl vlastně pravdu (ještě větší smích).

A natočit si desku bez producenta by vás nelákalo?

O: To víš, že lákalo. Ale myslím, že bych měla mít větší znalosti o zvuku, o deskách, protože on za tu dobu naposlouchá hrozně moc věcí a poslouchá je nějakým uchem. Třeba to někdy zkusím, ale teď to není aktuální, zatím se chci aspoň naučit s Pro Tools.
M: Pro mě je primární role producenta obsahová, ne technická. Je to klišé, ale jeho úkolem je rozpoznat potenciál kapely a pomoct jim vytáhnout na světlo věci, který tam jsou, ale sami o nich často nevědí.
O: Dušan říkal: “Ty si mě tady vlastně platíš za to, že tě buzeruju.” Takže do toho jdeš s důvěrou, protože víš, že to s tebou myslí dobře.