Doba je zlá, šetříme?

Jasně, bylo by moc fajn, kdyby tvoje songy hrál big band v pětadvaceti lidech, nebo kdyby každá kapela mohla mít úplně pohodlně dechovou sekci, bubeníka a dva perkusisty k tomu. Jenže takhle to není. Velká tělesa vidíš málokdy, protože na to prostě není místo. A rozpočet. Jo, hlavně rozpočet. Doba jde dopředu a na bubeníky se zvyšují nároky, pak je z toho bolí mozek. I atleti jsou rok od roku rychlejší a fotbalisti musí dávat víc a víc gólů, tak proč by u nás existovaly výjimky?

To, že se úroveň a možnosti hraní neustále posouvají mílovými kroky, chápou i ti, jejichž rodiče měli stejné příjmení. Před tím, než se vzali. Často stoupají nároky kapel na nedílnou součást rytmické sekce, bubeníky, perkusisty a všechny, co mají něco na práci okolo groovu a celkově základu party. Málokdo si taky uvědomuje, že bubeník svým zvukem dělá daleko víc, než sluhu. Na stylu hraní, jak v paternech, tak brejcích – se z dost zásadní části staví "ksicht" tělesa.

Každopádně dneska je úplně normální, že se budeš neustále něco učit, spíš nebudeš vědět co dřív, protože svět bicích a perkusí je asi na 4 životy studování, ale ta svoboda rozhodnout se v tom, co se v set upu potká, je opravdu radost. Dřív bylo například normální, že v orchestru byli tři kouzelní mužíčci. Jeden měl na starost basový buben, druhý činely a další virbl. To se samozřejmě praktikuje dodnes, v USA se dokonce cvičí jen bubenické orchestry univerzit, které mají tak trochu vyšší prestiž oproti ostatním nástrojům. Před samotným zápasem pak probíhají tzv. battly mezi týmy, kde o vítězi rozhoduje aranž, choreografie a spoustu dalších aspektů. Když budeš chtít, čekni film Drumline, ten je jen o tomhle. Tady je finální bitva, moje nejoblíbenější scéna 

Každopádně z těchto původně rozdělných nástrojů vznikl základ sady – kopák, virbl, hajtka. Úplně stejným způsobem se vyvíjel svět perkusí. Na Kubě bylo normální, že hráči na conga byli 3, ne jeden, k tomu bonguero a hráč na claves a např. maracas, guiro a další perkuse. Prostě jeden člověk ovládal congu, další tumbu a poslední sólové quinto. Úplně stejně to bylo v Africe u basových bubnů dundun, sangban a kenkeni.

Tady máš video, jak to je super, když jsou na conga tři bubeníci…

Až potom asi někdo z borců onemocněl, nebo nepřišel na zkoušku a další frajer zjistil, ž jeho part uhraje taky. A vlastně i ten poslední. Najednou byl ze tří bubeníků jeden. A víc peněz na muzikanta. Jak na sadu, tak na conga. A najednou týpci hráli clave nohou, což byla další ekonomická úspora a navíc dost frajeřina. Klukům od timbales přibyl kopák, aby to mělo spodky a jezdec Horacio el Negro a jemu podobní začali hrát sadu a perkuse dohromady takovým způsobem, že to nemělo obdoby.

Dneska by hodně lidí rádo perkuse do kapely. A hodně lidí zároveň potřebuje slušný základ a spodky od bubnů, klasické sady, žejo. Takže to mají perkusisti o něco těžší, respektive jsou na pokraji vyhynutí, pokud se specializují na model "dobarvovače" a neudrží groove sami o sobě. Ať už na cajon a malou sadu okolo, nebo třeba kopák a hajtku + conga místo přechodů. Samozřejmě ne vždy a všude je to potřeba. Každopádně moje doporučení. Na tom, jak tvoje sada vypadá a zní, když hraje jinak než další, se podepisuje i to, jak často budeš hrát ty. Není úplně nejnutnější uzavřít se v zaběhnutém modelu a nehledat dál. Přikládám video a fotky souprav, které používám u Mária Biháriho, nebo jsem měl v kapele Bran a dalších. Svět je plný barev a zvuků, tak se toho nebát.