Dobrá kytarová učebnice by nás měla motivovat

Učebnic hry na kytaru už byla napsána pěkná hromada. Všechny jsou užitečné, jen málokterá ale nějakým způsobem zásadní. Tím víc, že žijeme v době, kdy jakoukoliv stupnici v jakékoliv poloze hmatníku můžeme za minutu vygooglovat i s vysvětlením a za půlhodinu hledání na YouTube najdeme dost cvičení na měsíce dopředu. Obecně známé věci (jako alternate picking, vytahování, vibrata apod.) na internetových hudebních fórech najdeme během pár minut, většinou ještě s odkazem na relativně povedené instruktážní video. Je nám pak vůbec k něčemu učebnice, která neobsahuje nic navíc?

Najít věci, o nichž víme, že existují a dokonce jak se jmenují, je velice snadné. Problém nastává ve chvíli, když ještě pořádně nevíme, co hledat. Právě tehdy pro nás mohou být užitečné i učebnice, které pro zkušenější hráče neobsahují nic nového: poslouží nám jako dobrý startovací rozcestník. Zejména pokud začínáme na nějakém odlehlém místě a máme problém sehnat někoho, kdo by nám vysvětlil základní věci spojené s hraním. Bohužel, zatím jsem ale nenašel žádnou česky psanou učebnici, která by byla víc než pouhým rozcestníkem.

Předně si pojďme ujasnit, že od dobré učebnice bychom měli očekávat minimálně to samé, jako od učitele na kytaru. Měla by mít nějakou přidanou hodnotu. Výklad by měl mít logickou strukturu, umožnit nám pochopit absolutní základy, vysvětlit, proč se co dělá, jakými způsoby a k čemu to všechno směřuje. Pokud se dočtu nebo doslechnu něco ve stylu "já držím pravačku takhle, tak ji tak drž taky", přijde mi to dost málo na to, aby se tím dotyčný mohl s čistým svědomím živit. Pokud by mi však někdo řekl "používají se takové a takové techniky držení pravačky, mají tyhle a tyhle nevýhody a pro začátek bych ti doporučil používat tuhle", je to hned něco jiného. Buďme kritičtí ke svým učitelům i k pisatelům učebnic. Pochopitelně buďme kritičtí i k sobě. Chtějme vysvětlení.

A co bychom měli chtít od dokonalé učebnice? Aby nás navíc dokázala i namotivovat a přesvědčit. Sebelepší rada, která není podaná dost přesvědčivě, je totiž ve výsledku zbytečná, protože se jí nikdy nebudeme řídit. Z vlastní zkušenosti vím, že když mi někdo z lekce odchází s nedůvěřivým pohledem, příště probíraný problém nejspíš nebude znát, protože mu nebude věnovat dost pozornosti.

Pochopitelně, těžko můžeme očekávat, že z jednoho zdroje dostaneme tohle všechno. Můžeme ale shánět učebnice, které se k tomu aspoň přibližují, a pokud někomu něco vysvětlujeme, snažit se tomu přiblížit sami. Pouhá sbírka cvičení je hravě nahraditelná internetem, nikoli však skutečné cvičení.

Za sebe mohu doporučit zejména dvě knížky, které mě dost zásadním způsobem nasměrovaly (bohužel, obě jen pro anglicky čtoucí). První se jmenuje The Principles Of Correct Practice For Guitar a napsala ji Jamie Andreas. Popravdě, na první pohled mě od této knížky odrazovala celá hromada věcí. Co proboha dělá jing a jang na obalu kytarové učebnice? Neplete si ta ženská hudbu s jógou? Kde se proboha v někom bere tolik sebejistoty? A proč úvod knihy zní spíš jako teleshopping?

Po velmi letmém seznámení s knihou jsem měl pocit, že to musela napsat nějaká ztřeštěná kočičí dáma bydlící v karavanu někde za San Franciskem. Ujištění na každé stránce o zásadnosti a průlomovosti informace, kterou právě čtu, na důvěryhodnosti taky moc nepřidalo. O to větší bylo mé překvapení, když jsem po měsíci cvičení dle té knihy zjistil, že ty informace skutečně zásadní a průlomové byly.

Kniha pojednává hlavně o základních koncepcích. Nenajdeme zde snad jedinou notu nebo tab, ale naopak perfektní popis svalové paměti a cesty k nezbytnému hraní uvolněně. Autorka výborně vysvětluje celý proces cvičení a způsob, jak se nejefektivněji naučit dělat přesně a uvolněně jakýkoliv pohyb, který chceme. Po několika letech absolutní technické stagnace (i přes hromadu cvičení) jsem se konečně posunul dál. Díky obecnosti je kniha navíc vhodná snad pro jakýkoliv strunný nástroj.

Každopádně, malé varování. Autorka je zaměřená hlavně na klasickou kytaru. Tzn. levačka je tam vysvětlená úžasně, prstovou techniku nejsem schopný posoudit, ale co se trsátkové ruky týče, hledal bych asi jiný zdroj. Našel jsem tam dokonce několik nesrovnalostí, s kterými prostě nemůžu souhlasit (to by ale bylo na samostatný článek).

Mé druhé doporučení patří knize Guthrieho Govana – Creative Guitar 1. Tady už se dostáváme k téměř klasickému schématu „kytarová hvězda vydávající instrumentální sólovku si napsala učebnici“. Rozdíl oproti řadě jiných je v tom, že Govan má úžasný vysvětlovací talent, přehled napříč žánry a hromadu zkušeností s učením. Fajn, nebudu nic zastírat, je to můj oblíbenec – ale tím se stal právě až na základě této skvělé knihy.

Tato učebnice je vhodná i pro začátečníky a vedle klasické struktury rozcestníkových učebnic tam najdete nejen základní techniky a stupnice, ale taky spoustu dalších unikátních informací. Za nejpodstatnější sám pokládám část o hudební teorii a jejím praktickém využití, kapitoly o volbě tónu nejen v závislosti na tónině, ale hlavně na akordu zrovna hraném v pozadí, o věcech zásadních pro improvizaci a skládání, apelaci na hraní pro skladbu a respektování její nálady. Přitom je vše vysvětleno dost pochopitelně a od základů. Pokud se zaseknete v improvizaci nebo skládání, tohle dost možná bude cesta, jak se odrazit z místa.

Každopádně, nalezení opravdu dobrých učebnic je pro mě vždy svátek a obrovské nakopnutí dopředu. Proto bych každého z vás rád poprosil: pokud jste se sami setkali s něčím pro vás průlomovým, pod článkem je kolonka na komentáře. Šup tam s nimi.