Dominic Miller: Chci pracovat s hudebníky, kteří rozumí prostoru a barvám

Když jsme spolu dělali rozhovor v období alba ad hoc, prohlásil jsi, že když píšeš věci na nové album, jde to většinou docela rychle. Bylo to tak i u tvé nové desky Vagabond? Můžeš popsat, jak písně vznikaly?

Některé skladby vznikly během jednoho dne, jiné naopak trvaly klidně i měsíc. Zjistil jsem, že některé se píší téměř samy a já jen přebírám diktát od zdroje, který je mi inspirací. To je ten nejlepší možný scénář. Tvorba jiných skladeb zase může naopak trvat déle, protože se mi obvykle nabídne nějaké vodítko – mohou to být jen dva akordy, které spolu dobře ladí – a na mně pak je, abych celý obraz dotvořil. Každopádně vždy dokončím každý nápad, který začnu. Na tohle album jsem napsal asi pětadvacet melodií a na finální verzi desky se jich ve finále dostalo jen osm.

Na nové desce se k tobě připojil bubeník Ziv Ravitz, švédský pianista Jacob Karlzon a na basu Nicolas Fiszman, který s tebou spolupracuje už dlouho a hrál i na tvých albem Fourth Wall, 5th House nebo taky na poslední desce Absinthe z roku 2019. Podle čeho jsi muzikanty pro tuto nahrávku vybíral?

Mým hlavním kritériem je pracovat s hudebníky, kteří rozumí prostoru a barvám, což tihle kluci naprosto splňují. A každý z nich má nějakou superschopnost. Nicolas, který přichází ze světa popu a rocku, má takový ten přesný timing a všestranný vkus, což se mi líbí. Ziv je zase dokonalý malíř a kolorista, který nikdy nehraje dvakrát to samé. A je nebojácný, což nás povzbuzuje k většímu riskování. Jacob má jedinečný přístup k improvizaci a téměř vždycky mě překvapí. Má tón a techniku klasického pianisty, což v tomto projektu velmi dobře funguje.

Budeš se stejnou sestavou vystupovat i na nadcházejících koncertech po Evropě?

Určitě! A není pochyb o tom, že budou každý večer interpretovat skladby jinak.

Kde a jak jste nahrávali? Natáčeli jste naživo jako kvartet, abyste dosáhli procítěnějšího výsledku, nebo album vznikalo ještě v období pandemie, kdy to často nebylo možné a hodně interpretů natáčelo na dálku? 

Nahrávali jsme ho na jihu Francie ke konci pandemie. Nosili jsme ještě roušky. Všechny skladby jsme nahrávali živě, maximálně na dva taky. Občas jsem, když bylo potřeba, dohrál ještě druhé kytary. Celkově byla ale hudba nahrána za dva dny.

Co osobně preferuješ, natáčení s celou kapelou v jedné místnosti, nebo jednotlivě po stopách?

Určitě s kapelou jako celek, protože vzájemnou interakcí mohou vzniknout úžasné věci. V popovém a rockovém světě mám naopak rád, když vytvářím kytarové party jednotlivě.

V tiskové zprávě k nové desce stojí, že i když se nepovažuješ za tuláka (vagabond), ztotožňuješ se s těmito lidmi. Zřejmě máš cestování v krvi, jelikož ses narodil v Argentině, poté jsi vyrůstal v Americe, nyní sídlíš ve Francii...

Jediné, co mě spojuje s tuláky, je to, že se pohybuji z místa na místo a jsem svobodný. Ano, jsem rád na různých místech a s oblibou vstřebávám rozličné kultury, ale samotné cestování mě už celkem unavuje. Rozhodně mě zmíněné země ovlivnily, a to v mnoha ohledech. Mám velké štěstí, že mám tato různá zázemí, která mi v hudbě dobře posloužila. Popravdě se ale při všem tom cestování cítím stejně všude, kam přijedu.

Jaká byla asi nejzvláštnější část světa, kterou jsi jako muzikant navštívil? A je naopak nějaká, kde by sis přál zahrát, ale ještě se ti to nepoštěstilo?

Nejzvláštnější částí světa, kde jsem byl, bude zřejmě Kuba, hlavně proto, že úroveň všech muzikantů je tam na vyšší úrovni než kdekoli jinde na světě, kde jsem měl možnost se podívat. Ale v podstatě všude, kde jsem byl, je něco, co se mi líbí a z čeho čerpám. Jinak ještě nikdy jsem nebyl a nehrál na Jamajce. Určitě bych se tam rád někdy podíval a něco se přiučil od všech tamních, úžasných muzikantů.

Nyní konečně došlo na sérii koncertů se Stingem v Caesars Palace v Las Vegas, kdy vlastně po celý týden setrváváte a hrajete na jednom místě.

Je to jedinečný model práce, skoro jako turné v opačném gardu, protože vy zůstáváte na místě, zatímco publikum cestuje za vámi. To se mi líbí. Vegas se od 80. let, kdy mělo spíš scorseseovskou atmosféru, hodně změnilo, což mi trochu chybí. Teď je víc gentrifikované, ale je to taky fajn. 

Na poslední album Stinga jsi přispěl třemi skladbami, The Book of Numbers, Harmony Road a The Bells of St. Thomas. Když napíšeš nějakou muziku, podle jakého klíče pak vybíráš, že daná věc půjde pro Stinga, nebo naopak zůstane pro tvé sólové či jiné boční záležitosti?

Tady nemám žádná pravidla. Kdykoli mám nový nápad nebo riff, většinou mu ho zahraju, protože Sting je jako můj starší bratr a múza. Občas řekne, že by z nich měly být písničky, takže samozřejmě vždycky rád pracuji na dalších v kontextu písničkářství. Někdy se stane to, že skončí na mých albech jako instrumentálky a na jeho deskách jako písničky.

Tvůj syn Rufus hraje rovněž na kytaru. Rozhodl se pro tento nástroj po vzoru svého otce? Byl jsi jeho učitelem?

Ano, posloužil jsem mu jako příklad a učil jsem jej. Myslím, že většina synů ráda napodobuje to, co dělají jejich otcové. Je to skvělý hráč a vynikající skladatel se zabijáckým hlasem.

Oba jste se sešli ve Stingově kapele. Doporučil si jej sám?  A jaké to vůbec je hrát se svým vlastním synem?

Vlastně jsem ho nedoporučil. Je to běžná mylná představa. Sting ho v podstatě zná od doby, kdy se naučil chodit. Rufus s námi často jamoval na zvukové zkoušce, takže když Sting hledal rytmického kytaristu, zeptal se: „A co Rufus?“ A od toho se to dál odvíjelo. Je skvělé s ním hrát, protože máme podobné načasování a instinkt. Ale rozhodně nejsem nijak sentimentální.

Se Stingem v podstatě spolupracuješ tři desetiletí. Jak vypadal váš vztah na začátku a jak se během let změnil – na profesní, ale i osobní úrovni.

Ano, je to vlastně už 33 let! Mohl bych o tom napsat celou knihu, ale řeknu jen, že náš vztah je velmi silný hlavně proto, že jsme oba zvědavé povahy. Na osobní úrovni si vlastně nejsme tak blízcí, hudebně jsme ale spojeni v jeden celek.

Jednou ze tvých velkých hudebních inspirací je Johann Sebastian Bach. Pamatuješ si, kdy jsi jeho tvorbu poprvé slyšel a čím tě okouzlila? Musel sis k ní najít cestu, nebo to byla doslova láska na první poslech?

Bacha jsem slyšel jako dítě a od té doby ho miluji. Teprve když jsem ho začal hrát, stal jsem se jím téměř posedlý. Hodně se inspiruji jeho harmonií, která si nachází cestu do mé hudby.