Dorota Barová: Jako malá jsem se za cello styděla

Výrazných violoncellistů u nás mimo klasickou hudbu nejsou zrovna zástupy, a když se před lety objevilo dívčí duo Tara Fuki, bylo to jako zjevení. Asi není náhodou, že se svou originální hudbou na pomezí žánrů obě dámy projely hezký kus Evropy. Dorka Barová, jeho polovina a další, koho jsme zpovídali v seriálu Sideman, ovšem ráda hraje i jazz, experimentuje, zpívá a v posledních letech doprovází i Anetu Langerovou.

Pamatuji si, že poprvé jsem tě zaregistroval se skupinou Lippany, a krátce na to už přišlo duo Tara Fuki. Předpokládám ale, že na violoncello jde sotva začít jinak než klasickým vzděláním. Jak k tomu přesunu od “vážné” hudby na alternativní scénu u tebe došlo?

Přesun nastal na vysoké škole v Brně, kde jsem studovala hudební vědu, ale týkal se jen violoncella. Od dětství jsem hrála na klavír, zpívala a psala písně a vedle toho bylo cello, které mě moc nebavilo. Ta láska pak přišla postupně a vyvrcholila když jsem zjistila, že i na cello se dá hrát jinak a zpívat.

Jak ten přerod probíhal?

Na cello jsem studovala klasickou hudbu a klavír a psaní písní byla zábava. Takhle jsem to měla až do střední. Pak se to začalo měnit. Například na žilinské konzervatoři se hodně jammovalo, nebo se hrály před školou lidové písně. Často se zastavovali i kolemjdoucí a zpívali. A na ostravské jsem se zase zamilovala do hudby 20. století, a interpretovala skladby svých spolužáků. Na přijímacích zkouškách na JAMU jsem zůstala pod čarou a tak jsem se rychle přihlásila na filosofickou fakultu na hudební vědu. A tam právě nastal ten zlom, když jsem poprvé uslyšela Dunaj a tzv. brněnskou alternativu, potkala kytaristu Tomáše Maňase a Andrejku a zjistila, že s cellem můžu taky zpívat a psát písničky.

Na začátku bylo dětské okouzlení nebo rodiče?

Je to naprosto neromantický příběh. Ve školce nějaká paní zjistila, že asi mám nějaké vlohy a doporučila hudebku (smích). Chtěla jsem hrát na klavír, ale nebylo už místo, jediné místo bylo právě na violoncello. Nebyla jsem z toho moc nadšená, myslím že jsem i brečela, že na basu hrát nechci. Měla jsem i dost přísného pána učitele. Naštěstí máma byla nekompromisní. Jsem jí za to neustále vděčná.

Jak reagovali kamarádi a spolužáci? Přece jen to není úplně rozšířený a standardní nástroj. Spíš obdivovali nebo naopak došlo na pošklebování?

No jo no, malá basa. Styděla jsem se. Někteří se mi smáli. Byla jsem velká holka s divným jménem a s malou basou. Ale pak přišla konzervatoř a to už jsem se dmula pýchou a užívala „výjimečnosti“. V té době opravdu cellistů moc nebylo. Teď mám pocit, že cello je snad v každé kapele.

Konzervatoř už sis vybrala sama, nebo to taky vzešlo od maminky? A jak ji zpětně jako vnímáš?

Jít na konzervatoř byl impuls od mého učitele na hudebce. Přijímačky se dělaly dřív a tak jsem to zkusila. Kdyby to nedopadlo tak bych šla na střední školu chemickou. I když s prvním profesorem na cello jsem si úplně nerozuměla, škola plná talentovaných muzikantů tě prostě dostane, haha. Jsi tam, a všude je hudba, prostě ráj na zemi... Neměnila bych v žádném případě.

Svůj první vlastní nástroj jsi dostala kdy?

První cello bylo v podstatě z „obchodu“. Moc neznělo, ale vypadalo krásně. Koupili mi ho rodiče za našetřené peníze, když jsem se dostala na konzervatoř. Za tři roky jsem ho prodala velmi výhodně člověku, který obchodoval s nástroji a koupila si cello, které našla jedna vdova po svém zesnulém manželovi na půdě. A to mám dodnes. Není to žádný mistrovský nástroj, ale už jsme spolu tak dlouho a znám každé jeho přednosti i nedostatky, že se ho neumím vzdát.

Jaké přednosti či nedostatky může mít cello?

Největším nedostatkem je, když nezní vyrovnaně, což je základ dobrého nástroje. A to moje první cello neznělo v basech vůbec. Pak jsou tzv. vlky, což jsou neznějící udušené tóny, které se dají řešit různými cestami. Pak chodíš k houslaři, seřizuješ, řešíš struny atd. Jako u každého nástroje. Ale podle mě funguje hlavně láska na první poslech, zahraješ si na nástroj a víš to hned.

Muzikanti dost okukují, na co hrají ostatní, a třeba kytaristé pak mají běžně doma více kytar. U cella to předpokládám vylučují pořizovací náklady, nicméně - jaká je praxe?

Přesně jak říkáš. U mně to vylučují náklady. Jsou samozřejmě muzikanti, kteří si to můžou dovolit a nechají si postavit nástroj od houslaře, s jasnou představou co a jak.

Elektrické cello tě neláká?

No jo, láká... (směje se). Možná pomalu dozrává čas. Kdysi jsem na nějaká elektrická cella hrála, ale byly to prototypy a ještě to neměli moc doladěné. Problém je, že každý smyčcový nástroj má trochu jinak dlouhý hmatník, čili jinak menzuru a tím, že nemáme pražce tak s tím laděním je pak trochu boj. Takže ideální stav je, že ti to elektrické cello postaví se stejnou menzurou jako máš to akustické, ale to jsem zase u nákladů, které si já nemůžu dovolit.

Efekty, které používáš, ti poradil někdo z kolegů, a nebo sis je vyhlédla sama? A jsi s tou sestavou spokojená, nebo máš v budoucnu v plánu ji rozšířit?

Právě moje první „krabička“ byl Line6, propadla jsem mu hned, i delayům i looperu. Používám malý mixpult kde mám cello plus efekt zpěv a to jde do Line6 a do krabičky s halem. Můžu si to dle potřeby míchat jak potřebuji. Mám pocit, že to mám docela vychytané, ale někdy se stane, že mě zvukař stejně přepere a nenadělám vůbec nic, haha.
Zatím rozšiřovat nehodlám. Tohle málo mi stačí.

Zpátky k začátkům. K tomu, že nepůjdeš hrát například do nějakého orchestru, ale naopak s tehdy zcela amatérskou kapelou, došlo jak?

Tím, že jsem se nedostala na JAMU. Ale musím říct, že hraní v orchestru mě bavilo vždycky.

Bez absolvované JAMU by někoho třeba do rozhlasového orchestru nevzali?

To nevím. Hlavní je asi udělat konkurz. Pak jsi stejně v platové tabulce, takže bez vysoké ten plat je ještě mizernější než normálně.

Je pro cellistu hodně velký rozdíl, hrát třeba v duu a nebo s orchestrem?

To asi pro každého muzikanta. V duu jsi prostě víc nahý. Ale je to hlavně jiný způsob hry. V orchestru se musíš přizpůsobit celku, hrát tzv, do barvy. Někteří skvělí hráči jsou například pro orchestr, nebo bigband nepoužitelní. V tak velkých tělesech opravdu „sólisté“ své ego musí nechat doma a musí se naučit poslouchat ostatní. Nevěřil bys kolik skvělých muzikantů to neumí, haha.

A co žánr? Přizpůsobuješ nějak hru tomu, co zrovna hraješ?

Rozhodně když mám hrát klasiku tak ji hraju s vědomím té estetiky, která k tomu patří. Jinak si myslím, že hraju dost po svém. Samozřejmě když používám na cello trsátko tak ho používám proto, aby to znělo trochu jako kytara, když hraju pizzicato v basech tak chci mít z cella aspoň malý kontrabas, když hraju u kobylky tak docílím zvuku fujary atd., možností je mnoho, ale není to o žánru, ale o možnostech barev, které se dají z cella vyloudit akusticky i s pomocí právě různých efektových krabiček.

Hraješ denně? A jakým způsobem cvičíš?

Jojo, hraju denně, ale opravdu cvičit denně se někdy nedaří, často jen tak improvizuju a hledám píseň. Teď je to časově lepší, protože Šimon chodí už do školky. Taky se snažím najít chvíli třeba když jsem na cestách, občas to jde v hotelu, někdy mezi zvukovkou a koncertem. Je to různé.
Cvíčím například pomalé dlouhé tóny třeba v rámci stupnice, tím se rozehrávám, pak je porůznu rytmizuji a dělám z nich různé motivy pak k nim přidávám zpěv a s cellem zpívám ve všech intervalech co to jde. Z některých cvičení vznikly potom písničky, haha. Etudy už moc necvičím, ale místo nich mám 6 suit J. S. Bacha. Je to nádherná hudba a ještě se spoustu věci naučíš.

Kytaristé obvykle obdivují Hendrixe, baskytaristé třeba Jaca Pastoria, saxofonisté zase například Johna Coltrana – jaké vzory mají cellisti?

Já jsem nikdy na žádné vzory moc netrpěla, ale měla jsem své miláčky, což samozřejmě jsou dodnes, ale už je poslouchám míň než kdysi. U nich jsem si jistá, že kdyby měli příležitost hrát jinou hudbu než klasickou tak by byli stejně výjimeční – Jacqueline du Pré, Heinrich Schiff a Mstislav Rostropovich.

Ze současné hudby tě inspiruje kdo?

Teď docela poslouchám americkou písničkářku Beccu Stevens, občas si meditačně pouštím Mortona Feldmana, nebo Collegium 1704 (což tedy není současnost), a nejvíc miluji Joni Mitchell a Billa Frissela. Ti budou současní navěky, haha.

Kromě cella i zpíváš, a třeba v Kuzmich orchestra hraješ na baskytaru. Je to spíš zkoumání nových možností, nebo jen zpestření?

Na baskytaru jsem hrávala v pubertě, pak dlouho nebylo nic, no a s Kuzmichem se to zase dalo do pohybu. Baví mě to. Je to obojí – i zkoumání možností i zpestření.

Hrála jsi mimochodem někdy i na jiné smyčcové nástroje, třeba na kontrabas nebo naopak na violu?

Zkoušela jsem hrát na violu da gamba, což vypadá, že je to podobný systém hry jak na cello, ale opak je pravdou. Je to dost náročné. Až bude čas tak bych se chtěla k tomu vrátit, ale to je opravdu ve hvězdách hodně vzdálených.

Mezi muzikanty sis nepřekvapivě našla i partnera. Řešíte spolu "práci" i doma? Komentujete si navzájem postřehy ke svému hraní?

Je to tak. Sdělujeme si postřehy, nápady. Přehráváme si nové skladby i záznamy ze zkoušek. Mluvíme o hudbě často, když je čas tak si děláme poslechové večery. To je veliká inspirace. Myslím, že to takhle funguje u všech párů, kteří mají stejnou vášeň.

Hlídá syna, když máš koncert?

Jojo, někdy je s ním častěji než já. Máme ještě babičku, která sedne na vlak a přijede, když je potřeba, a ještě dvě tety na hlídání. Je to někdy náročné organizačně. Občas se tím trápím, ale Šimon je naštěstí šťastné dítě.

Dlouho tě všichni měli spojenou především s alternativnější hudbou, ale v posledních letech ses objevila i mezi spoluhráči Anety Langerové. Co ti to dává – nepředpokládám, že by to bylo jen kvůli složenkám?

Já hudbu nerada škatulkuju. Myslím, že ani není podstatné a důležité jak je, nebo není poslechově náročná. Jeden známý po koncertě Vertiga za mnou přišel a řekl: „já vůbec nechápu co hrajete, ale je to skvělý“. Hudba je pro mne další patro jak vyjádřit, sdílet něco, co slovy už nejde. Je to taky vesmír, kde můžeš pobývat mimo realitu, snít, prožít věci jinak, je to i terapie atd. Pro mne je důležité, abych tomu člověku, který s hudbou žije a dělá ji, abych mu věřila. A to je u Anet to, proč jsem do toho šla. Ona je muzikant, není to typ zpěvačky, co zpívá jen prázdné tóny. Je typ hledače a neusíná na vavřínech.

Tradičně na závěr: Je jasné, že Tara Fuki nebo Kuzmich Orchestra jsou z poloviny jen "tvoje dítě", ale o nějaké kapele, kde bys byla sólistka a ostatní hráli jen tvoje skladby, jsi nikdy nesnila?

Ale to víš, že jo. Ten sen je ještě v procesu. Chtěla bych během příštího roku nahrát sólovou desku. Mám v hlavě nějakou představu, ovšem s kým, co a jak, ještě není definitivní.

---

KDE HRAJE:
Tara Fuki (2000- )
Vertigo (2008- )
Tellemarkk (2009- )
DoMa Ensemble (2010- )
Kuzmich Orchestra (2011- )
Aneta Langerová (2011- )

KDE HRÁLA:
Lippany (1998-2000)
Asyl Akt (2001-2004)
Baterky (2009-2012)
Bucinatores Orchestra (2011-2013)

NA CO HRAJE:
cello nejasného původu
snímač Shadow SH 955 NFX-C
Boss AD5, Line 6 DL4, TC Electronic Hall Of Fame
na zpěv Shure Beta 87A
baskytara Ibanez
Electro Harmonix Bass Metaphors

VYUČUJE NĚKDE:
Učila jsem doma soukromě, ale když se mi narodil Šimon, musela jsem své aktivity trochu zredukovat, a tak to odneslo učení. Možná časem se k tomu vrátím.