Foto: Matěj Krč

DROM: Jsme schopný se ve skladbě rýpat dva roky a pak ji nevydat

Většina z postmetalových DROM z Liberce už sice vede spořádaný rodinný život, ale stejně jsem je chytil v neděli na telefonu někde mezi Trnavou, Žilinou a Wroclawí. Co pro ně znamená rodina, co vítězství v letošní Břitvě a jak vznikala deska o romském holocaustu? Odpovídaly tři čtvrtiny dodávky.

Před nedávnem jste vyhráli ceny Břitva. HC kapely mívají s oceněními problém. Například Hanba si (na rozdíl od neznámého poberty) v roce 2014 odmítla převzít žánrového Anděla. Jak vy vnímáte cenu Břitva?

Charlie: To bychom kecali, kdybychom nebyli rádi, že si někdo všiml, ocenil desku a má pro něj smysl, ale hudba není soutěž, takže to není tak důležitý. Radost ale máme a cenu si rádi převezmeme.

Cena byla za album Tady Bůh není! Je podle vás Bůh chiméra?

CH: Tuhle otázku ať si každý zodpoví sám v sobě. Nám spíš vadí zneužívání Boha jako falešný autority. Ať už jde o církev jako instituci nebo pro politický účely. Víra by podle mě měla být soukromý, niterný způsob prožívání života. Do toho nikomu mluvit nechceme.


Tím jsem narážel na výrok postavy Markýze z Švankmajerova filmu Šílení. Použili jste ho na desce ve skladbě Ostny v dlani. Jak vás napadlo zkombinovat variaci markýze De Sade a téma romského holocaustu?

CH: To je asi na Vláďu, ten to vybral. Mě přišlo, že to k tématu sedlo jak prdel na hrnec.

Vláďa: Album se jmenuje Tady bůh není! a k tomu se to hodilo. Propojení De Sada s romským holocaustem tam úplně není. Text je o lidském pachtění se za něčím, co pro mě neexistuje.

Google mi dřív než vaši kapelu vyhledal romské středisko DROM v Brně. Je to náhoda?

CH: Totální. Úplně původní smysl je přesmyčka. Máme rádi filmy Stanleyho Kubricka. V Osvícení (též Záření) kluk před zrcadlem opakuje „redrum“, což je „murder“ pozpátku. V českých titulcích to byl drom-mord, což se nám líbilo. Až potom jsme zjistili, že romsky drom znamená cesta. A dneska už všem říkám, že pro mě je to cesta.

Jaký vůbec máte vztah k Romům?

CH: Asi jako ke všem pozemšťanům. Když je dobrej, je dobrej, mám ho rád, když je zmrd, tak je zmrd a rád ho nemám.

Album jste vydali v době, kdy poslanci SPD popírali, že tábor v Letech byl koncentrační. Je to shoda okolností. Spíš mě zajímá, jestli se kvůli tomu lidé nezačali na vaši desku dívat jinak.

CH: Myslím si, že rezonuje nejvíc v naší sociální bublině. Nevím, jak kluci, ale neměl jsem možnost se bavit s někým, kdo to vnímá jinak.

Vl: My vlastně neznáme žádný příznivce SPD. V naší bublině se takoví lidé nepohybují, a jestli ano, rozhodně to před námi tají.

V rámci příprav desky jste absolvovali přednášky romského aktivisty Jožky Mikera nebo četli práce Ctibora Nečase a novináře Markuse Papeho. Co Cikánská rapsódie od Jana Tesaře nebo Tíživé mlčení Paula Polanského? Ptám se proto, že skladbu Do lesů! jste věnovali vězni tábora v Letech a pozdějšímu partyzánovi Josefu Serinkovi, jehož vzpomínky právě zmíněný Tesař zapsal.

CH: Cikánskou rapsódii jsme nezvládli. Vyšla, až když většina věcí byla hotová. Tíživé mlčení jsme myslím četli. Vycházel jsem víceméně z knížek, které jsi jmenoval, nejvíc faktograficky.

Vr: Nechtěli jsme, aby nás popotahovali na číslech.

Proč je podle vás těžký vyrovnat se s romským holocaustem? Je to proto, že se na něm Češi přímo podíleli, což nabourává zažitý obraz nevinné oběti nacismu, nebo kvůli současným protiromským náladám?

CH: Podle mě se posledních sto let stavíme do role ublížených chudáčků, kteří za nic nemohli: vždycky nás obsadil někdo silnější a někdo zvenčí nám ublížil. Přitom od Bílé hory zrazujeme sebe nejvíc my sami. Stavíme se do rolí obětí a nechtěli jsme převzít zodpovědnost za to, co se u nás dělo. Neradi se s tím vyrovnáváme. Nechápu proč. Němci měli na sobě mnohem větší deku a srovnali se s tím líp než my. To vidím i teď v těch náladách. Mám pocit, že lidi chtějí silného vůdce, který jim řekne, kam mají jít. Z toho mám strach. Sami sebe připravujeme o svobodu a smyčka se utahuje. Problém je, že svoboda rovná se zodpovědnost. Ať už k sobě nebo vůči společnosti. A tu chce málokdo nést.


Desku otvírá úryvek romské lidovky Kálo Čiriklóro (Černý ptáček). Kdo vás ji naučil?

CH: Nikdo. To bylo v romským zpěvníku písní, které se v táboře zpívali. Bylo v něm i vysvětlení, že si ji Romové předávali z generace na generaci. Černý ptáček byl symbolem toho, že můžou uletět z vězení.

Jak skládáte vlastní materiál? Máte nějaký tvůrčí proces?

CH: Dost jammujeme. Někdo přijde s motivem, který potom rozpracováváme, a čekáme, co z toho vypadne. Moc si neříkáme, co by tam mělo bejt; teď refrén, teď bridge. Často jsme schopní hrát motiv do zblbnutí, než tam přijde něco jinýho.

Vr: Bohužel v poslední době nemáme tolik času. Snažíme se zorganizovat líp, dělat domácí přípravy a rozbor, abychom se posouvali rychleji.

CH: Ale stejně to většinou skončí u toho, že to vyplyne samo.

Vl: Jsme schopný se ve skladbě rýpat dva roky a pak ji klidně nevydat. Takže ji musíme rychle natočit, jinak ji budeme předělávat do nekonečna. To už se nám taky stalo. Viz Shining, který jsme dělali dva roky a pak jsme se na něj úplně vysrali (zbyl z něj track Jack Torrance pro debutové album I).

Hodně členů kapely už založilo rodinu. Spousta rockerů vnímá práci a rodinu jako překážku v rozletu. Co vy?

CH: Asi teď budeme jezdit míň. Snažíme se to zkombinovat. Ono to nemusí mít špatný dopad. Prostě si víc vybíráme. Musíme si vybírat akce, na který má smysl jet. Ale zase si myslím, že fotrům by to stejně chybělo, kdyby to típnuli úplně.(Pozn. red.: O prázdninách Drom zahrají 6. 7. na Slap Festu v Tachově a 2. 8. na Besedě u Bigbítu v Tasově.)

Rodinu jste pro Fobii popisovali jako velkou inspiraci. Čím vás inspiruje?

CH: Je to komunitní způsob života, je v ní soudržnost. Sice rodinu nemám, ale taky se těším, až přijedu domů, lehnu si a obejmu svou holku. Je pěkný se vracet do tepla domova. Rád kluky navštěvuju, hraju si s jejich dětma. Je to taková tlupa, která kolem sebe vytváří kulturní prostor. A nemusí jít nutně o hudbu.


Když už jsme u komunity, v témže rozhovoru jste nedali dopustit na pořadatele Žižkovské Noci Marka „Zefva“ Dočekala, ten ale budí dost silné vášně. Čím si vás získal?

CH: Budí vášně i u nás (smích). Je to hodnej kluk, kterej má svéráznej přístup. Někomu to vyhovuje, někomu ne. Chápu pro i proti, znám lidi, kteří ho nemaj rádi i ty, kteří ho rádi mají. K nám se choval fér. Nikdy nic hrozného neprovedl ani nás vyloženě nezklamal. Kauzy kolem něj moc neznám. Pro mě je to člověk, který dělá spousta věci. Nedá se mu upřít snaha. Angažuje se ve Food Not Bombs. Kdyby byl každej druhej takhle aktivní, bylo by to lepší. Někomu samozřejmě přijde, že toho dělá moc nebo vidí jiný problémy, ale to dost zůstává v Praze. My v Liberci jsme od toho odstíněný. Vycházím z toho, že Marek byl s náma na turné a v soukromí je to fajn kluk. Nemám důvod na něm štípat dříví.

Vaše muzika je postavená na husté efektové mlze. Jaké efekty používáte a jak je máte poskládané?

CH: Nejdřív reverb, delay, octaver a nakonec zkreslení, ale to nejčastěji lampový nebo fuzzy. Hlavně hodně delaye a reverbu. Delay mám na nekonečno (smích).

Charlieho si pamatuju s Fenderem Jazzmasterem, což pro postmetal není zrovna ortodoxní volba. Proč zrovna takováhle kytara?

CH: Dobře se na něj hraje, vyhovuje mi krk, líbí se mi charakteristika zvuku a protože mám všechno od Fendera. Když jsou vzadu humbuckery, je podle mě jedno, co je to za kytaru vzhledem tomu, do čeho to zapojím a čím to potom zkurvím (smích).