Duff McKagan: Jsem člověk, který své vybavení nemění

Duffe, neustále na něčem pracuješ, ať už je to koncertování s Guns N' Roses, natáčení sólových alb anebo hostování na deskách tvých kolegů. Nevypadá to, že bys chtěl zpomalit. Považuješ se za workoholika? 

Nejspíš asi ano. Nyní se nacházím v kreativní fázi. Jsem v ní posledních osm devět let. Psal jsem písničky pro své desky Tenderness a Lighthouse, pro Ozzyho, Iggyho a tak dále. Věci příjemně plynou. A hlavně taky teď mám někdy od roku 2019 své vlastní studio. Je asi čtyři minutky od mého domu. Píšu skladby asi tak, že si řeknu: „Dnes ráno udělám pár rozhovorů, ale později musím zajet natočit tu písničku.“ Protože je to prostě za rohem. Ve studiu to navíc zní skvěle a tak mě tyhle věci trochu tlačí k tomu, že se mi chce tvořit a pracovat.

A co se týče Guns, to je prostě úžasné. Jezdíme na turné, hrajeme skvělé koncerty po celém světě. Je to neuvěřitelné. Mí přátelé mě žádají, abych jim hrál na jejich deskách. Teď například hraji na albu Jerryho Cantrella. Vím, že ti asi odpovídám dlouze, ale ano, já prostě rád pracuju.

Loni jsi vydal vydařené album Lighthouse. Jak se na desku s odstupem díváš? Jsi s ní spokojen, nebo se přeci jen našlo něco, co bys na ní změnil, kdyby to šlo?

Ne, nic bych neměnil. Měl jsem pro Lighthouse spousty písniček, ze kterých jsem mohl vybírat. Tohle je něco jako první kapitola ze všech těch nahrávek. Vím, jaké bude další album, dokonce i to další po něm, protože mám opravdu dost materiálu. Vše je tedy nastaveno, od Tenderness přes Lighthouse až po další desku. Bylo opravdu zábavné, zkoušet poslední měsíc s kapelou, s níž vyrazím na turné. Ty skladby jsem vytvářel sám, možná mi přišel na pomoc bubeník, ale dát dokupy kapelu je opravdu super. Písničky tím ožívají.

Začínal jsi jako bubeník a na albu Lighthouse sis některé písně, stejně jako na svém sólovém debutu Believe In Me, nabubnoval sám. Hraješ si na bicí často a pravidelně nebo se k nim vracíš jen příležitostně?

Měl bych cvičit častěji. Pořád si říkám: „Jdi cvičit na bicí, nauč se nějaké nové rytmy,“ ale prostě tak nečiním.  Někdy není bubeník po ruce, především tomu tak bylo v období covidu. Naučil jsem se, jak hrát s metronomem, což je pro mě celkem novinka. Občas mám rytmus, který by se mi do písně hodil, nějaký rytmus, který v té skladbě prostě chci mít. Jestliže je to nějaký neobvyklý beat, jsem asi ta správná osoba, která by ho měla zahrát. Někteří lidé na můj nápad totiž občas koukají ve stylu: „Cože? To nechápu.“ Ano, hraju na bicí, ale necvičím na ně tak, jak bych asi měl. 

Prý jsi použil tu samou bicí soupravu jako na Believe In Me, je to pravda? 

Víš, jsem člověk, který své vybavení nemění. Jestliže něco funguje, tak to funguje. Nejsem vůbec ten, který vyhledává nové nástroje a aparáty. 

Myslím, že to byly Yamahy?

Jo. Mám několik různých rytmičáků, které jsem během let nasbíral, a taky jsem si samozřejmě pořídil nové činely, když to bylo potřeba. Ty bicí ale zní skvěle.

Když ses v roce 1994 zbavil drog a alkoholu, pomohla ti na této cestě bojová umění, a to po fyzické i psychické stránce. Mělo to na tebe vliv i jako na muzikanta? Že jsi měl najednou například více disciplíny a sebekázně, takže jsi začal více cvičit na kytaru?

Nejdřív jsem byl vyděšený. Pár prvních týdnu, co jsem byl střízlivý, jsem nevěděl, jestli se ještě vůbec dokážu postavit na pódium. Říkal jsem si: „Lidé by na mě mohli zírat a já z toho budu nervózní. Podělám to, protože jsem tak napjatý? Nic mě neuvolní, žádný a alkohol, nic.“ Svůj první koncert jsem odehrál se Stevem Jonesem, s Neurotic Outsiders.

Steve je můj hrdina. Zeptal se mě tenkrát, jestli bych s nimi nehrál na kytaru. Já se na kytaru naučil hrát podle Steva Jonese a Johnnyho Thunderse, a tak jsem si říkal, že teď zjistí, že je vlastně vykrádám. (smích) Povídám mu: „Steve, nevím, jestli to dokážu. V životě jsem neodehrál koncert střízlivý.“ A on na to: „Budeš v pohodě, kámo.“ Od toho prvního koncertu jsem získal úplně novou energii.

Ano, cvičím hodně. Dodnes sleduju videa s basovou a kytarovou tématikou a učím se. Nikdy jsem v Guns nepředváděl žádný super technický slap nebo něco takového, nepotřeboval jsem to. Ale je zábavné se tyhle věci učit. Jen proto, abys znal lépe krk svého nástroje a tak podobně. Cvičím hodně a střízlivost mi skutečně pomáhá.

Zvuk tvé baskytary je velmi charakteristický, je ostrý, drsný se špetkou chorusu. Ten sound byl dle tvých slov ovlivněn hlavně kapelou Magazine. Používal si Ibanez Stompbox Guitar Chorus, hraješ na něj pořád? 

Jo. (úsměv) Opět a zas, mám rád své vybavení. Během období Use Your Illusions mi můj technik Mick Bob povídá: „Chlape, seženeme ti pořádný chorus.“ Byl to SPX90. Jenže to prostě neznělo dobře. Bylo to až moc luxusní, a tak jsme se vrátili zpět k mému Stompboxu. 

Nejdřív si hrál na bicí a na kytaru, kdy ses rozhodl pro basu?

To bylo na konci roku 1984, kdy ke mě přišli policajti a zabavili mi kytaru, kterou jsem měl. Zůstala mi jen basa. Tou dobou jsem se přestěhoval do Hollywoodu. Ukázalo se, že ta kytara byla před pěti lety ukradena někde v L.A., a já ji koupil od nějakého týpka v Seattlu. Občas jsem ji dal do frcu, abych mohl zaplatit nájem. No, a když dáváš věci do zastavárny, tak si zapisují tvou občanku. A tak jednoho dne poldové dorazili do mého špinavého bytečku: „Máte tuhle kytaru? Byla ukradena před pěti lety v L.A.“ a já jim povídám: „Já ji koupil v Seattlu před sedmi měsíci,“ načež oni: „Věříme vám, nezatkneme vás, jen si vezmeme tu kytaru.“ - „A kurva!“

Ten obchod v L.A. se myslím jmenoval Valley Guitars. Policajti navrhli, že zkusí dát majiteli obchodu můj telefon a že se s ním možná dohodnu. Ten týpek mi zavolal a nabídl mi, že mi kytaru prodá za pět set babek. „Člověče, já nemám pět set dolarů, já nemám ani třicet dolarů,“ odpověděl jsem. A tak jsem se stal nadobro basákem. 

V té době jsme začali formovat Guns, tedy sestavu, která natočila Apettite. Brali jsme to vážně, začali jsme se Stevenem (Adlerem, pozn. aut.) hrát dvakrát denně, abychom vytvořili dobrou rytmickou sekci. „Pojďme být nejlepší!“ Okolo bylo pár hodně dobrých kapel. Například rytmická sekce Jane's Addiction byla v té době zabijácká. Říkali jsme si, že se musíme posunout na vyšší úroveň.

Snažil jsem se zjistit, jaký typ basáka bych mohl být. Vždy jsem miloval zvuk basy, jaký měli Magazine, pak tady byl Lemmy nebo skvělý Paul Simonon z The Clash. To byli skvělí basáci té doby, nebo třeba Nikki Sixx. Mě ale hodně ovlivnily kapely jako Killing Joke, pak post-punk a Paul Simonon. Jeho basové linky, jeho výběr not je tak cool. Taky jsem hodně poslouchal Prince, Cameo a groovy věci. A to vše jsem pak dal dohromady.

Když už se bavíme o Magazine nebo The Clash, baskytara byla u britských punkových kapel vždy velmi výrazným nástrojem. The Clash, The Stranglers, The Damned, The Jam... Jejich zvuk je v podstatě založen na baskytaře. 

Všechno, co jsem okolo roku 1984 poslouchal, bylo zaměřené na basu. Byl to zlatý věk pro takovou muziku, takže bylo mnoho vlivů, ze kterých šlo čerpat. V pozdější době, když mi bylo tak třicet, jsem začal poslouchat lidi jako John Paul Jones. Led Zeppelin jsem samozřejmě znal dobře, ale ne že bych poslouchal basové linky. Nevyrůstal jsem na hraní v cover bandech, nikdy jsem se neučil muziku jiných lidí, všechno, co jsem hrál byly původní skladby. Dostal jsem se k tomu až později, ve třiceti, čtyřiceti, padesáti i nyní. Učení se písní cizích lidí je skvělý způsob, jak se dostat do jejich hlavy. Opravdu to může ovlivnit a rozšířit způsob, jakým hraješ. 

To by byly tvé baskytarové inspirace, ale kdo na tebe měl vliv jako na bubeníka nebo kytaristu? Je někdo, kdo tě ovlivnil, od koho ses přiučil?

Jako bubeníka mě ovlivnili dva lidé. Jedním z nich je Paul Cook z Pistols. To je jednoduché, když mě slyšíš hrát na bicí, je ti to hned jasné. Loni v létě s Guns N' Roses jeli jako předkapela Generation Sex. Stál jsem na straně pódia a bubnoval si jen tak do vzduchu celý jejich set. Znám každičký přechod. (smích) A Paul mi říká: „Kámo, ty znáš ty přechody mnohem lépe než já sám.“

A pak tady byl týpek jménem Chuck Biscuits, bubeník D.O.A. z Vancouveru. Později hrál se Social Distortion a s Danzigem. V D.O.A. byl ale výjimečný. Co se týče kytary, to je jednoduché, Johnny Thunders a Steve Jones. 

Jasně, už jsi zmiňoval Neurotic Outsiders se Stevem Jonesem. Jaké to bylo hrát na kytaru po jeho boku?

Člověče, musím ti říct, že když si Steve pověsí kytaru na krk a zapne zesák, tak to může být klidně i Strat nebo Magneton, cokoliv, ale když zahraje áčko, hned si řekneš: „Ach, to je Steve Jones!“ Má to všechno v rukách. Když zapojí Les Paula přes half stack od Marshallu, tak nic a nikdo nezní jako on. Je to krása. Je tak dobrý hráč.  A nedoceněný. Když jsme spolu hráli, věděl jsem yhruba, co bude dělat, protože jsem jeho kytarovou práci znal. Jsem velký fanda The Professionals a všeho, co udělal. Hrát s ním bylo pro mne opravdu výjimečné.

Tvůj zpěv se během let rozhodně zlepšil, tvůj hlas je silnější a jistější. Bral jsi nějaké lekce na zpěv?

Pracuji na všem. Makám na své hře na basu, na kytaru, no, na bicí jen trochu. (smích) Jamie Douglass, který bubnuje v kapele Shootera Jenningse a hrál i na mých posledních nahrávkách, mě obrátil na jeho manželku, která je vokální trenérkou. A tak s ní od roku 2018 trénuji a věnuji se její zpěvové filozofii, což mi pomohlo rozšířit můj rozsah. Makal jsem na tom, hodně jsem zpíval, stejně hodně jako hraju na kytaru nebo na basu. Zpívám si na zahradě, v autě a pracuju na technice zpěvu. Takže děkuji, že se ti zdá, že je to lepší. 

Když si mě poslechneš na Believe In Me, byl jsem úplně v prdeli. (smích) Můžeš v mém hlase doslova slyšet všechen ten kokain a chlast. Je to dobrý obrázek mého tehdejšího života. Když jsem pak vystřízlivěl, mnoho věcí se fyzicky zlepšilo. Myslím, že každý umí zpívat, když se naučí, jak používat svůj rozsah. Třeba takový Iggy, jeho rozsah se s postupem času zvětšil. Dokáže jít nyní s hlasem velmi nízko, ale pořád dává i výšky. Pracuje na tom.

Ve svých sólových projektech, kdy také zpíváš, většinou hraješ na kytaru. Je pro tebe jednodušší zpívat a hrát na kytaru než na basu? Sám jsem zpívající basák a vím, že někdy je to sakra dřina. 

Stoprocentně jednodušší. Jestli hraješ na basu a zpíváš, udělá to z tebe lepšího hráče. Musíš myslet na lidi jako Sting nebo Geddy Lee. Já se rozhodl, že když dělám své sólové věci, vybírám si dobrého baskytaristu a sám hraju na kytaru. Když si poslechneš basové linky na Tenderness a Lighthouse, tak jsem si s nimi opravdu pohrál, protože jsem věděl, že je nebudu zpívat a hrát na basu zároveň. (smích) Mike, který mi bude hrát basovku na turné k Lighthouse, je zvládá zahrát a ještě do toho zpívá hodně doprovodných vokálů. Jsem z něj nadšený. Pro mě je fakt jednodušší, když do zpěvu zahraju akord A, D a G, než když hraju na baskytaru.

V životě jsi spolupracoval se spoustou skvělých a rozdílných muzikantů, natáčel jsi s Iggym Popem, Ozzym... Je ještě někdo, na jehož desce by sis přál hrát?

Je to sranda, ale tuhle otázku už mi v poslední době párkrát položili. Možná je to mým věkem? Tak kdo tady pro tebe ještě zbyl? Jako by se můj život chýlil ke konci, což snad ne. Klídek! (smích) Rád bych napsal píseň s Bobem Dylanem. Myslím, že to by bylo opravdu skvělé. Je super, že hraju s Guns. Vážně si cením těch dvou, Slashe a Axla. Jsou to mistři. Zahrál jsem si s Lemmym, jsem čestným členem Motörhead, mám plaketu. To jsou věci, za které jsem supervděčný. 

Hrál jsem taky na dvou Iggyho deskách, odehrál jsem s nim pět koncertů, s Chadem Smithem na bicí. Hrál jsem na nahrávce od Fear, dostal jsem se i k tomu, že jsem měl možnost přemíchat jejich první desku. Říkal jsem si, že na to přece nemůžu sahat, ale poslali mi ty nahrávky a byly tam další věci, které se tenkrát na výsledné nahrávce neobjevily. Tak jsem jich tam pár přidal, dal jsem více kopáku, více rytmičáku.

Měl jsem možnost je z těch nahrávek poslouchat, jak se bavili během natáčení a tak. Říkal jsem si: „Kurva! Dokázal by sis v patnácti představit, že se tohle stane?“ Chci tedy říct, že jsem se mohl zúčastnit mnoha skvělých událostí a cokoliv dalšího bude už jen třešničkou na dortu. S Guns jsme vzali minulý rok na turné The Pretenders. Zatraceně, posloucháš The Pretenders každý večer než jdeš na scénu. Setkal jsem se spoustou mých hrdinů, s některými z nich jsem si zahrál. Mám velké štěstí, že tomu tak je, a tak nebudu raději tlačit na pilu.

Jaký rozdíl byl rozdíl v nahrávání s Iggym v roce 1990 na jeho Brick By Brick a nyní v roce 2023.

Na jeho poslední desce jsme já, Chad Smith a Andrew Watt měli nahrávací frekvenci v L. A. Známe The Stooges, známe Iggyho. Dostalo se nám doporučení, že nebude vadit, když půjdeme po zvuku Stooges nebo když tam dáme šedesátkový garážový rock, Sonics a podobně. A tak jsme tyhle informace vzali a s nimi skladby napsali. On do nich pak v Miami nazpíval vokály. Takhle jsme tedy pracovali nyní, protože dnešní technologie to umožňují.

V roce 1990 na Brick By Brick to bylo ale tak, že Iggy měl nějaké demonahrávky, na kterých hrál na akustickou kytaru a zpíval. My se s ním následně sešli v Ocean Way Studios v Hollywoodu. Já, Slash a Kenny Aronoff na bicí, producentem byl Don Was, a písně jsme společně zaranžovali a rovnou je natočili. Oba způsoby nahrávání jsou dobré. 

Skladba Lonely Tonite z tvé první desky Believe In Me byla natočena po koncertě GNR v Dallasu. V jednu ráno jste dohráli koncert a necelé dvě hodiny nato už jsi byl ve studiu, kde jsi až do tří odpoledne natáčel tuhle skladbu. Dokážeš si představit, že bys v tomhle tempu pracoval i dnes?

Ach bože, ne. Mnohem lépe se mi nahrává, řekněme, tak od dvou odpoledne do devíti večer. To jsou mé kouzelné hodiny. Upřímně, trochu se začnu třást, když mám zůstat vzhůru dlouho. Připomíná mi to staré časy. Řekněme, že po koncertě musíme někam letět a já jsem vzhůru do čtyř do rána. V letadlech nespím, a tak jsem vzhůru. Je to, jako bych trpěl postraumatickou stresovou poruchou. Nemám tenhle noční čas rád, protože se při něm děly jen špatné věci.

Takže si opravdu nedokážu představit, že bych takto nyní pracoval. Kdybych musel, tak ano. Kdybychom třeba měli nějaký song pro Guns a říkali si, že ho musíme jít hned natočit. To bych samozřejmě udělal. Ale v případě, že by k tomu už došlo, byl bych v tom s přáteli, s nimiž jsem všechny ty věci prožil. Byl bych v bezpečí.