Dukla: Na mainstream nejsme stavění

Album se jmenuje Stejný lepší – což je dobrá nahrávka na úvodní otázku: Je nová deska stejná, nebo lepší ve srovnání se čtyři roky starým debutem Honza?

Lukáš: Je stejná v tom, že je to pořád Dukla, songwriting zůstává základem naší tvorby. Lepší je hudebně. Přijde mi vyspělejší, propracovanější. 

Jáchym: Více jsme si pohráli s produkcí. Pracovali jsme na albu celý rok a trochu jinak jsme k němu přistupovali i autorsky. Většinu písní jsme tentokrát složili společně.

Novinka je jiná i v tom, že jste ji natočili jen ve trojici, nikoli v pěti, jako první desku. Byl vznik nahrávky o to složitější, nebo naopak jednodušší? 

Jáchym: Řekl bych, že jednodušší. Dřív základ nových písní tvořil Lukáš, teď jsme to pojali od začátku kolektivně. Pro mě je to takhle daleko zábavnější. Většinu desky jsme v podstatě vyjamovali během jednoho víkendu na chalupě, i když pak samozřejmě následovaly měsíce produkční práce na definitivní podobě alba.

Písničky na prvním albu Honza propojoval motiv velkoměsta. Na nové desce je tematický záběr širší. Nechtěli jste se zaškatulkovat jako „pražská“ kapela?

Lukáš: Na jednu stranu máš pravdu, trošku nám už vadilo, že jsme pořád braní jako ti Pražáci, co píšou o Vinohradech – což je ale dané hlavně tím, že mám v textech rád místopisné zmínky a hodně konkrétní věci. Určitě jsme si ale programově neřekli, že nová deska musí mít širší záběr. Tematický posun v nových písničkách nastal přirozenou cestou. Taky jsme tvořili v Jizerských horách, kde nás obklopovaly spíš hory a louky než beton velkoměsta a ulice jedné pražské městské části. Tím ale neříkám, že na nové desce jsou písničky o přírodě...

Napsat skoro celou desku během víkendu, to zní skoro neuvěřitelně. Opravdu to bylo tak jednoduché?

Jáchym: Na chalupu jsme jeli s tím, že vytvoříme pár nových songů pro živé hraní, ať nehrajeme pořád to samé. Ale pak celý víkend pršelo, takže jsme zatopili v krbu a jamovali. Přivezli jsme si z Prahy sbírku tanečnějších beatů, ze kterých jsme vycházeli, a k tomu jádru se pak nabalovala další hudba. Nakonec jsme byli sami překvapení, kolik z toho vzniklo materiálu.

Lukáš: Měli jsme loopy různých bicích, samply, do toho jsme hráli a ty písničky samy vykrystalizovaly. Nejdřív jsem se bál, aby to nebyl nějaký bezbřehý jam, protože jsme tímto způsobem nikdy neskládali, ale musím říct, že většinou se nám povedlo směřovat to jamování ke konkrétnímu výsledku. Takhle organicky vznikly základy asi jedenácti nebo dvanácti písniček, z nichž šest se dostalo na desku.

Co ten zbytek? Nevyhovoval? 

Lukáš: Některé základy písní jsme zavrhli, nepřišly nám nakonec tak dobré, nebo se nám zdály být zvukově jinde. Chtěli jsme natočit sevřenou desku a cokoli, co by trošku vybočovalo anebo znělo jako Dukla před čtyřmi lety, by tu  kompaktnost naředilo. Jak ale nemám rád tvorbu do šuplíku a snažím se mít minimální odpad, tak i ty nedokončené písničky určitě spatří světlo světa, ať už na „deluxe“ verzi alba nebo na nějaké nové nahrávce.

Rozsah desky na druhou stranu není nijak olbřímí. Devět tracků, celkově ani ne půl hodinová stopáž...

Jáchym: Pořád je to ale naše nejdelší nahrávka. Dřív jsme hodně dělali EP desky, vydali jsme jich asi šest. Obecně nemáme rádi dlouhá alba, myslíme si, že lidi už dneska nemají tolik času, aby soustředěně poslouchali hodinu i víc trvající album.

Lukáš: Tahle zásada nám dává příležitost nad každou z písniček přemýšlet a maximálně eliminovat vatu. Asi bychom mohli natočit i delší desku, ale proč vlastně...

Na polovině písní je nějaký zajímavý host. To byl záměr, nebo to taky vyplynulo ze situace?

Jáchym: Ty písničky si o featy samy řekly, nebylo to tak, že jsme měli od začátku představu featuringového alba.

Lukáš: Hosty jsme sice na desce chtěli, ale konkrétní jména a písně, ve kterých by se objevili, to vyplynulo až ve fázi produkce a aranžování. Jsme ale šťastní, že všichni lidi, které jsme oslovili, do toho šli.

Překvapil mě feat Ely Tolstové, kterou bych zrovna na albu Dukly nečekal. Jak se zrodila tahle spolupráce?

Lukáš: S Elou se známe dlouho. Jeden čas žila v Praze na Žižkově a s kapelou Tolstoys zkoušeli u nás ve zkušebně. Písnička MZV, kde Ela hostuje, byla napsána jako textový dialog mezi klukem a holkou a říkal jsem si, že by bylo dobré tu dialogovou formu zachovat. Vlastně ani nevím proč, ale od začátku jsem ten ženský part slyšel ve slovenštině. Přemýšleli jsme, které slovenské zpěvačky známe – a Ela byla jasná první volba. Vypravil jsem za ní do Berlína s mikrofonem a písničku jsme nahráli u ní doma v pokoji. Vybavuju si, že zrovna dělala špagety – a než se uvařily, bylo hotovo.

V písni Prší třetí den je zase slyšet rap Tomáše Kučery aka TK27 z Anděly dekorovaného uskupení 58G. Tomáše jste si vybrali proč?

Lukáš: Na místě jeho partu byla původně moje sloka, ale přišla mi slabá. Když jsem přemýšlel, jak bych ji přepsal, napadlo mě, že by bylo lepší, kdyby tu jednu sloku nazpíval někdo jiný. A protože je to písnička postavená na výrazném beatu, do kterého by se dalo rapovat, napadl mě Tomáš, se kterým se taky dobře známe. On má mnohem hlubší hlas než já, říkal jsem si, že by to mohl být zajímavý kontrast. Ta jeho striktnější poloha podle mě hezky narušuje jemnost a určitou melancholii, se kterou zpívám já.

Vedle té melancholie bývá v souvislosti s Duklou skloňována i inspirace českou klubovou scénou. Kde se vzala vaše obliba osmdesátkových kapel jako Abraxas, ale třeba i Soubor tradičního popu?

Lukáš: Na vysoké škole jsem chodil na seminář k Aleši Opekarovi, což je legendární hudební publicista, který se hodně věnoval právě nové vlně. Je i autorem knížky Excentrici v podzemí, kterou jsem v té době četl. Miloval jsem taky seriál Bigbít, dokonce jsem si ho kdysi i nahrával na véháesky...

Jáchym: Jsme v kapele velcí fanoušci české nezávislé hudby. Ale každý z nás posloucháme trošku něco jiného a jsme někde jinde ukotvení. Všechny ty vlivy se pak propisují do nových věcí.

Lukáš: Já třeba v devadesátých letech hodně poslouchal underground rap, ale když na začátku milénia přišel projekt The Streets, zvlášť první deska Original Pirate Material, úplně mi to proměnilo vnímání hudby. Přišlo mi super, že je tu najednou bílej kluk ze střední třídy, který zpívá o věcech, které i já reálně prožívám. A došlo mi, že písničky můžou být i o takových těch všednostech žití a bytí.

Na desce Stejný lepší máte i narážky na českou folkovou a country scénu – například parafrázi písně Ženo má od Karla Zicha a Spirituál kvintetu. Čím vás, městské třicátníky, přitahuje poetika autorů, jejichž písně se hrají u táboráků?

Lukáš: Vždycky jsme měli rádi i písničkáře. Píseň, kterou zmiňuješ, vznikla právě v průběhu našeho jamování na chalupě. Byl to takový magický moment. Měli jsme loop s kytarovým a basovým riffem, ale už mě nenapadal žádný text, byl jsem po celém dni vyčerpanej a fakt už jsem nevěděl o čem. A pak jsem si všimnul tří zpěvníků Spirituál kvintetu na poličce. Vytáhnul jsem prostřední, začal v něm listovat a nahazoval jsem do toho loopu různé texty. Vyzkoušel jsem asi tři, ale až slova písně Ženo má, původně bluesového tradicionálu, do toho riffu krásně sedly, dokonce včetně frázování.

Jáchym: Na chalupě vzniklo víc takových fragmentů a úryvků, které jsme zkoušeli vkládat do písní. Některé jsme na desce nechali, je tím autentičtější.

V taneční písničce Tutto pasa zazní i hláška: „Jak ses mohla zamilovat do muzikanta!“ Ta je odkud?

Lukáš: Z mexické telenovely Rosalinda! Jednou jsem byl u někoho na večeři a byla tam puštěná televize. Zaslechnul jsem ten dialog, hned jsem si to v té televizi vrátil a nahrál na telefon...

Ve starších písních jste komentovali i společenské dění, tentokrát jsou texty hodně osobní, vztahové. Čím to?

Lukáš: Když deska vznikala, události ve světě byly tak naléhavé, že jsem cítil potřebu spíš ponořit se do sebe a na chvíli si od těch hrůz odpočinout. Což samozřejmě neznamená, že by se nás válka na Ukrajině nebo dění v Gaze nedotýkaly, k situaci na Ukrajině jsme se ostatně dost explicitně vyjádřili už koncem roku 2022 v písničce Aloe. Přijde mi ale, že mediální prostor je dneska přehlcený, každý jako by se musel ke všemu vyjádřit. Když se Dukla naopak pro jednou nevyjádří, nic se nestane...

Hrajete přehledně vystavěné písně s výraznými melodiemi, jasnými refrény, českými texty... Tím se od zbytku klubové scény docela lišíte. Máte zálusk na širší, mainstreamové publikum?

Lukáš: Na mainstream asi nejsme úplně stavění. Baví nás překračovat klubové hranice, ale spíš ve smyslu objevování nových postupů a nového zvuku. Je ale taky pravda, že jako songwriter bazíruju na slokách a refrénech, klasické stavbě písničky. Moc nemusím hudbu, kde hrany mezi slokou a refrénem nejsou zřetelné a struktura skladeb je celkově nabouraná.

Jáchym: Přirozeně tíhneme k písňové formě, ale asi nám nehrozí, že přerosteme kluby a začneme hrát po kulturácích. I když je pravda, že hrajeme víc a pro stále větší počet lidí. 

Lukáš: Možná je to i tím, že po covidu jezdí do Česka mnohem míň zahraničních kapel než dřív. Lidi, kteří chtějí chodit na koncerty, chodí daleko častěji na lokální kapely. Taky už se nám nestává, že po vyprodaném koncertě v Praze vyjedeme ten samý víkend padesát kilometrů od hlavního města a přijde na nás šest lidí. Díky bohu už máme v každém městě, kde jsme někdy hráli, určité posluchačské zázemí.

V březnu vyjedete na velké jarní turné, během dvou měsíců odehrajete asi dvacet koncertů. Překvapilo mě, že budete hrát i v šesti slovenských městech. Jakou máte zkušenost se slovenským publikem?

Jáchym: Na Slovensku hrajeme hrozně rádi, moc nás těší, že v rámci turné je slovenských zastávek tolik. Publikum je tam trochu jiné než u nás, lidi jsou živelnější a možná přívětivější. Na Slovensku je to vůbec fajn. Jsi v zahraničí – a vlastně nejsi.

Lukáš: Máme tam už taky docela slušnou fanbase, konkrétně třeba v Prešově, ale i jinde. Stalo se třeba, že na náš koncert v Liptovském Mikuláši přijela z Banské Štiavnice čtyři auta plná lidí. Jeli za námi přes půl Slovenska, ve sněhové vánici, to prostě potěší.

Dukla mi evokuje Bubeneč, Dejvice, vy jste ale z Vinohrad a tenhle rozhovor točíme ve Vršovicích, navíc kousek od stadionu Bohemky. To je místopisně docela zajímavá situace. Pojďme si to vysvětlit!

Lukáš: No, on ten název Dukla totiž vůbec nesouvisí se sportem ani s Prahou. Jmenujeme se podle té prapůvodní Dukly, tedy vesničky na slovensko-polském pomezí, kde koncem druhé světové války probíhala Karpatsko-dukelská operace. Můj praděda, volyňský Čech, v té bitvě v Dukelském průsmyku jako voják československého armádního sboru utrpěl smrtelné zranění. Takže jméno kapely je naše pocta předkům a historii. Současně jsme vždycky chtěli jednoduchý a jednoslovný název – a Dukla se nám líbila.

S novou deskou vychází na vinylu i vaše debutové album Honza. Určitě patříte mezi milovníky elpíček. Máte doma nějaké kousky, které byste nevyhodili nebo neprodali – ani kdyby se gramofony jednou přestaly vyrábět?

Jáchym: Já teda elpíčka moc nesbírám a gramofon ani nemám, ale vlastním památný vinyl mé oblíbené psychedelic kapely The Legendary Pink Dots. Ten jsem si prostě musel koupit!

Lukáš: Za mě by to byla deska Vlasty Třešňáka Zeměměřič, sice to není úplně původní vinyl z Šafránu, jen pozdější vydání, ale z českých alb je to asi moje nejoblíbenější deska. A pak mám doma zmíněné elpíčko The Streets Original Pirate Material, koupil jsem si ho někdy po maturitě v Londýně jako úplnou novinku. Tak tuhle desku bych taky nedal...