Dunaj: Ve studiu jsme se měli jako na wellnessu

Kde se v současném Dunaji objevila myšlenka přizvat zpěvačku? A jak padla volba na Janu Vébrovou?

Vladimír Václavek: Napadlo nás to s Pepou paralelně, a ani jsme o tom nevěděli.

Josef Ostřanský: Probírali jsme různé varianty podoby nové desky a najednou jsme zjistili, že nás napadlo totéž. Janu jsme s Vladimírem samozřejmě znali, a tím, jak jsme byli jen tři, tak to rozhodování bylo jednoduché. Pavel (Koudelka) navíc nebyl proti.

Jana Vébrová: Našel si mě na facebooku a prošlo to... (smích)

Jak to spojení s odstupem hodnotíte?

Vladimír: Původní očekávání to nejen splnilo, ale i hodně předčilo. Nějak jsme si to, jak krásně se to posune, ani nedovedli představit. Jana mezi nás zaplula doslova lehce.

Josef: Já jsem dopředu představy z principu neměl. Už to nedělám, protože v minulosti jsem pak byl několikrát zklamaný. Jsem hodně emotivní a tak jsou moje představy často přehnané. Ale tady to hned bylo ono. Všechno do sebe zapadlo. Při zkoušení se navíc ukázalo, že když Jana hraje sólově, tak hraje na akordeon a trochu se za něj schovává. Teď má absolutní svobodu. A svoboda obohacuje i všechny kolem.

Jana: První večer na první zkoušce se ještě trochu nesl v duchu vzájemného oťukávání, ale už druhý den z nás začaly padat základy budoucích písniček. Vtipná historka je, že nedlouho předtím, asi půl roku, když jsem vydávala svoje album Kameny ze dna, jsem dělala rozhovor s Ondřejem Bezrem a končili jsme otázkou, jaká mám ještě nesplněná přání. A já jsem s nadsázkou odpověděla, že bych někdy tu harmoniku třeba ráda i načas odložila a začala hrát s kapelou. Dokonce jsem navrhovala, že bych tam i mohla dát na sebe telefon...

A zhruba za dva týdny – ještě než ten rozhovor vyšel a mohl si ho někdo přečíst – mi zavolal Dunaj. Asi si někdy stačí jen hodně přát nebo možná naopak lehkomyslně vyslat signál a ona ho ta druhá strana přijme a ucítí. Harmonika je skvělý prostředek, jak se vyjádřit, pořád ji mám ráda, ale ta svoboda, kterou mám s Dunajem, je neporovnatelná. A je v tom i určitá lehkost, když člověk není na všechno sám a má i inspirativní parťáky.

Neměli jste obavu, že posluchači budou Janu porovnávat s Ivou Bittovou?

Jana: Bylo mi to úplně jedno. Stres a rozklepané nohy se nedostavily. K Ivě i Kolšákovi cítím úctu (Iva Bittová nahrála s Dunajem debutové album, Jiří Kolšovský byl frontmanem po celé první období, až do roku 1997, kdy se Dunaj rozešel, pozn. aut.). Iva mi v pubertě otevřela v hlavě a v duši spoustu okýnek, za kterými se nacházelo mnoho cest. Byla jedním z mých emocionálních ventilků. Já se snažím zpívat a skládat, jak nejlíp mohu. Nezpronevěřit se sama sobě. To znamená, aby to nebylo blbý, abych se v tom cítila svá a abych ideálně nikoho nekopírovala. Kluci mi dávají velikou jistotu, můžu se postavit na bytelný a podnětný základy.

Před prvními koncerty loni v létě jsme potřebovali dohustit playlist i několika písněmi, co zpívala Iva a Kolšák. Kolšáka se už ptát nemůžeme, ale Iva nám svolení dala. Reakce na ty písně byly skvělé. Vlastně jsem ani nějaké srovnávání nezaregistrovala.

Vladimír: Dobré je určitě i to, že je Jana přirozená. A od počátku se nijak nesnažila Ivu imitovat, ale šla do toho po svém.

Překvapilo mě, Vladimíre, že tvůj hlas se objeví až v druhé polovině alba, a že jsi vlastně Janě mikrofon naplno předal...

Vladimír: A proč bych se tam cpal, když tam je Jana a je skvělá? Pro mě to byla na minulém albu Za vodou dost těžká pozice, chyběl nám Jiří Kolšovský, ale zároveň jsme cítili, že nechceme jiného zpěváka, takže jsem to bral jako výzvu. A jsem za ni vděčný, protože mě to posunulo nejen ve zpěvu.

Na textech se tentokrát výrazně podílel Radek Malý. Můžete ho nějak představit? Proč jste si ho vybrali?

Jana: To proběhlo přes moji osobu. Známe se už hodně let, píše hlavně knížky pro děti, poezii i prózu, ale nedávno vydal tři básnické sbírky pro dospělé, kde poměrně zásadně změnil svůj literární styl, a které se mi hodně líbily. Já jsem vždy měla nějakou představu o textu, obvykle mě napadly i nějaké základní verše, ale na to, abych to dotáhla do konečné podoby, jsem se cítila nejistá. Tak jsem navrhla, že ho zkusíme oslovit, a ta spolupráce byla hodně příjemná.

Máme tam opět i texty Karla Davida, se kterým kluci spolupracují už dlouho, ale jeho způsob práce je úplně odlišný. Radek umí a vyhovuje mu té písni – v tom nejlepším slova smyslu – sloužit. Je nesmírně zručný řemeslník a zároveň má pro píseň, pro její rytmizaci a frázování, cit. Zatímco Karlovi pošleš hudbu a on vytvoří báseň – za ní si plně stojí a občas až nechce slyšet, že by se v ní mělo ještě něco měnit. Každé slovo pro něj má důležitost a smysl a svoje místo. Takže je občas složitější to pak nafrázovat - což ale byla také cenná zkušenost.

Vladimír: To taky považuji za velký posun, jak se proměnila i textová poloha. Dřív to bylo hodně na mně a na Karlovi Davidovi. A tím, že nyní přibyl Radek a Jana, to dostalo i nové rozměry.

Josef: Mně se na tom hodně od počátku líbilo i to, že ačkoli autoři mnoha textů jsou i muži, poetika a optika nazírání i tématika textů, je především ženská. I to vnímám jako potřebný posun.

Jaké reakce vám po návratu a minulém albu přicházejí od nejmladších posluchačů? Z generace, která nezažila původní Dunaj z devadesátých let?

Vladimír: Nejprve jde o to, že se k tomu nějak musejí dostat. Většinou jsou to někdejší děti, které s tou hudbou vyrůstaly, protože jejich rodiče ji doma poslouchali. Tam jsou obvykle reakce celkem fajn. Druhá skupina jsou ti, kteří se k tomu dostanou náhodou. Tak, že nás slyší někde na festivalu. Těch ale není mnoho.

Josef: Mám ale pocit, že když už se k tomu dostanou, moc neřeší, že původní Dunaj neznají. Buď se jim to líbí, a nebo ne. A když se jim to líbí, tak to najednou funguje úplně stejně jako s těmi staršími. Stává se mi to opakovaně.

Pavel Koudelka: Nejčastější reakce, se kterou se setkávám, je, že oceňují autenticitu. Není to podobné ničemu, co znají, a jsou překvapení, že žádná z těch mladých kapel, které poslouchají, takhle nezní. Navíc vidí na podiu lidi, kterým mohou věřit, že hudba, kterou hrají, jde opravdu čistě  z nich samotných.

Album otevírá píseň Ilegální tanečnice, která je asi nejtvrdší skladbou na desce. To byl úmysl? Snaha ukázat, že nejste už jen usedlí?

Jana: Album nemá žádný koncept a i tohle je náhoda. Stejně jako jsou tam písně expresivnější a energické, jsou tam i balady. Vše přirozeně plynulo, i ten vzájemný poměr rytmičtějších a melodických.

Pavel: A konkrétně Tanečnice vznikla při jamování. Jeden večer jsme při soustředění zůstali jen spolu s Vencou a řekli jsme si, že si zahrajeme nějaké groovy. Další byl třeba základem písničky Mňau. Hodně nás to bavilo, ten motiv jsme hráli dlouho dokola, pak jsme to nahráli a později předložili ostatním...  a byli jsme pochváleni. (smích) Prostě to přicházelo samovolně. Rozhodně jsme si neříkali: „Uděláme tam taky nějaké tvrdé písničky.“

Josef: Nápadů hned v prvních dnech soustředění vzniklo poměrně hodně. Ale pak začala práce postupného vypiplávání a vytváření aranží. Některé písničky jsme pak měnili a upravovali i v době, kdy už jsme je hráli na festivalech. Je to dnes už taková omletá fráze, ale každá ta píseň si řekne, co potřebuje.

Pavel: Každý nápad jsme vyzkoušeli, nic se nezavrhovalo předem, máme dnes už vzájemně velký respekt, a u některých písniček ta finální podoba vznikala třeba rok a půl.

Minulé album jste nahrávali s producentskou dvojicí Petr Ostrouchov a Aid Kid, tentokrát jste spolupracovali jen se samotným s Petrem Ostrouchovem. Proč ta změna?

Vladimír: Neměli jsme tu potřebu. Od začátku jsme to chtěli mít hodně syrové. Takže jsme nahrávali živě, všichni najednou, a to dokonce i včetně zpěvu. Což bych zdůraznil, protože to se nedělá ani u desek pak označovaných, že jsou nahrané živě. Je to na tom myslím dost znát, jak jsme tam propojení.

Josef: Na minulé desce se hodně editovalo, zdvojovaly kytary, dohrávaly se další nástroje. Přidávaly se různé samply, hledaly se barvy a atmosféra... Teď to jelo všechno společně do pásu

Jana: Já jsem se to dozvěděla až při nahrávání. Báli se mi to říct. Ale vznikla tím nesmírná koncentrace, všichni byli maximálně soustředění. Doslova duchovní cvičení.

Josef: Petr nám radil, jaké použít různé zesilovače a nástroje, různé typy kytar i bubnů. Pavel tak vystřídal asi deset virblů a čtyři nebo pět kopáků. I my jsme byli na nahrávání opravdu dobře připravení a posledních několik dnů před studiem jsme neustále všechny písničky už jen obehrávali dokola, abychom získali lehkost. Petr byl opravdu neúprosný a opakovaně nám říkal, že tahle verze byla sice perfektní, ale že to určitě zahrajeme ještě lépe... Takže jednu skladbu jsme třeba nahrávali asi dvaadvacetktrát. Pak mohl vybral tu nejlepší verzi, takže se skoro vůbec needitovalo.

Pavel: Byli jsme na sebe krásně napojeni. Petr si jen tak ležel na gauči v režii, my jsme tam „dřeli“, a on pak několikrát pravil: „Ještě jednou.“ Na konci jsme už mu pak říkali „Velký inkvizitor“. (smích) Nutno ovšem říct, že jeho připomínky byly vždy ku prospěchu písní a posouvaly nás kupředu., takže jsme je přijímali s respektem.

Jana: Nejvíc mě fascinovalo, že když měl nějakou připomínku, bylo to naprosto přesné.

Josef: Dokáže ohlídat všechno. Dobře slyší ladění, jestli to sedí rytmicky, a ještě stíhá vnímat atmosféru a energii.

Vladimír: Shodli jsme se, že jméno „Ostro-uchov“ nemá jen tak nadarmo. Nomen Omen.

Album jste nahrávali na Slovensku, v Birdland Studios. Proč právě tam?

Vladimír: Studio vybral Petr, ale všichni jsme se rychle shodli, že to byla dobrá volba. Byli tam opravdu velmi dobře vybavení a mají tam neskutečnou sbírku aparátů.

Jana: Připadala jsem si jako na wellnessu. A ta okolní příroda!

Josef: Je to v místě zvaném Povážská Teplá. A kromě vybavení tam mají i skvělé zázemí. Je tam bazén, hned vedle je teplý pramen. Majitel vyrábí vynikající a ve světě respektované vintage mikrofony Flea a v devadesátých letech projel Anglii i Spojené státy a všude navštěvoval spousty nahrávacích studií, a když se vrátil, tak to své studio postavil podle toho. Takže je naprosto přesně uzpůsobené pro potřeby muzikantů. Technické vybavení a nabídka nástrojů i aparátů je obrovský luxus. Z Česka už tam nahrávali Marie Puttnerová, Bratři Ebenové nebo Robert Křesťan s Druhou trávou... To jméno už u nás začíná být opravdu hodně známé. Myslím, že takový komfort  jsem zatím ještě nikde nezažil.

Jana Rojkovi b:yli strašně moc milí, měli ohromně lidský přístup, to taky dělalo hodně.

Vladimír: Vzácně vyvážená kombinace profesionality a srdečnosti.

Pavel: V podstatě jsme byli v takových hudebních lázních se vším všudy uprostřed krásné přírody.

Na co pěkného jste si tam zahráli?

Josef: Já mám třeba doma nějaký čas Fender Princeton, je skvělý, s ručně pájenými obvody. Ale tady měli starého, původního ze šedesátých let – a to byl nesrovnatelný rozdíl. Nádherný aparát. Pak jsem vystřídal Fender Custom Deluxe Reverb, nějaké varianty Gibsonů a Danelectro. A co jsem opravdu ocenil, byla kytara Gretsch White Falcon. Navíc Petr Ostrouchov s sebou přivezl i hodně svých nástrojů. Všechny ty kytary byly v cenách okolo sto tisíc. Já sám nejsem sběratel, nejvíc jsem měl doma asi tři kytary, ale tohle byly opravdu výjimečné lahůdky.

Vladimír: Ve finále mě to dovedlo k tomu, že jsem se rozhodl, že prodám svůj Fender Jazz Bass a koupím si Precision. Právě tím, jak jsem si tam mohl leccos vyzkoušet, jsem zjistil, že tomu mému charakteru hraní vyhovuje mnohem víc.

Pavel: U mě jsme zjistili, že v pasážích, kde není basa, potřebujeme basovější zvuk bubnů. Takže jsem v některých více kytarových písních využil i krásný modrý šlapák Rogers, 24''. Od pohledu je to takový starý buben, u kterého by si jeden řekl, že nemůže už moc hrát... A on se parádně ukázal, dědek jeden. Úplně jsem si jej zamiloval i v té jeho podivné křiklavě modré. Zvukové spektrum je znát.

A těch malých bubnů tam měli obrovský výběr, asi čtyřicet exemplářů. Naštěstí jsem je nemusel všechny zkoušet, abych poznal jak hrají, to by mi asi z toho brzo praskla hlava, protože všechny hrály skvěle. Nechával jsem to raději na Petrovi, který mi vždycky pro konkrétní písničku přinesl ten pravý. Je dobré být otevřený, netrvat si jen na tom, na co je každý zvyklý hrát. A když už ta možnost ve studiu je, tak použít co nejširší paletu barev zvuku, ať je nahrávka co nejvíc barevná.