Dunaj vědomí je nejsilnější, když mlží

Dokument Dunaj vědomí měl premiéru už na podzim. Jeho autor David Butula si však od poloviny března mohl být jistý, že ho příliš diváků neuvidí. Gnomon Production si většinu projekcí nasmlouvala od letošního 15. ledna dále a výpadek jen částečně vykrývají placená online promítání. Proto se k filmu ještě jednou vracíme. Jaký tedy Dunaj vědomí je?

Kapela na šňůře / čím déle, tím hůře / narůstá riziko / chycení za triko / urážky a hádky / hrajem‘ si na borce / a místo dodávky / jedeme v ponorce / takže nám trošku došla nálada (Wohnout, Kapela na šňůře, z alba Karton veverek)

Šaman, humanitární pracovník, manažer, textař a skladník cestují na festival na nelítostně pomalé lodi. Naposled spolu hráli před dvaceti lety. Kapela Dunaj pro ně byla natolik osobní záležitost, že spolu po smrti zpěváka a kytaristy Jiřího Kolšovského hrát odmítali.

Ve střižně místo dramatu vyrostla z námětu Lenky Zogatové (1956–2014) poklidná „rivermovie“ proti proudu řeky i času. Tato cesta vede od ústí Dunaje, respektive rozpadu kapely, k jeho pramenu, poblíž kterého ve studiu Volkmara Miethkeho kapela natočila poslední řadové album La La Lai (1996). Butula ani jinou možnost neměl. Jednak byl na jedné lodi s kapelou, a potom postoj skupiny šedesátníků k celému podniku shrnul za ně textař Karel David: „Za mlada jsme z toho nedělali vědu. Teďka všechno člověk začne domýšlet a radši se desetkrát zastaví, než by to dotáh‘.“

Z dvacet let starých sporů tudíž začnou vyplouvat na hladinu pouhé náznaky až krátce před vyloděním v Banátu. Pavel Fajt apeluje, aby si všichni pohlídali zvuk. Šaman Václavek obětuje řece panáka absinthu a navrhuje spíš, aby všichni byli v daném okamžiku přítomní duchem. Jestli právě proto Fajt nakonec z reunionu vycouvá se slovy: „Dunaj hraje ve třech, já jsem čtvrtý,“ se však nedozvíme.

Pochybuji, že se Butulovi, jinak též řediteli jihomoravské Paměti národa, vymstilo, že Paměť národa nechává pamětníky volně mluvit a jejich výpovědi nerozporuje. Do finálního střihu se sice z jednání kolem plavby mohlo dostat víc než souhlas všech zúčastněných, ale to je detail. O čem by pak film byl. Kromě toho Butula konfrontoval. Že nepohodlí dlouhého pobytu v mikroklimatu ne nepodobném dodávce kapelu stmelí i proti dokumentaristům je však riziko každé uměle navozené situace.

„Neptej se na vlny, když po nich kráčíš / Dozvíš se snadno / že voda většinou, sahá až na dno“ (úryvek textu Karla Davida pro kapelu Dunaj)

Proto se Butula mohl opřít pouze o Václavkovy šamanské traktáty. Ty především jsou s to vyjádřit avizovanou „neuchopitelnou a zneklidňující podstatu hudby“ už tím, jak jsou mlhavé. Když je navíc rámují malebné záběry krajiny nad vodní hladinou i pod ní, dokument Dunaj vědomí paradoxně nachází pevnou půdu pod nohama.

Co na filmu oceníte jako muzikanti?

Chcete-li vědět, kdo je kdo na brněnské alternativní scéně, Dunaj vědomí vaše měkké dovednosti příliš nevylepší. Už vůbec se nedozvíte, proč „tak milí a vnímaví lidé hrají tak hroznou muziku“. Význam Dunaje pro tuzemskou hudbu poodhalí až v závěru dokumentu Milan Cais, když se o třicetinách Tata Bojs zmíní, že v 90. letech s Mardošou chodil na jejich koncerty a byli z nich úplně vyřízení.

Přesto má Butulův film potenciál zaujmout mnohem větší obecenstvo, než které k Dunaji tíhne řekněme ze sentimentu, zejména pokud přistoupí na Václavkovo vidění světa. Čím méně budete vědět o hudební teorii, tím víc pro vás bude hudba tajemstvím a můžete nad ní žasnout jako děti. Teprve pak se také otevřete atmosféře tohoto jedinečného filmu.

Dunaj vědomí

Gnomon Production & Česká televize, 83:25

70 %