Duncan Reid & The Big Heads rozdávají pozitivní energii

Před devíti lety řekl sbohem své domovské kapele The Boys, aby se postavil na vlastní nohy. Od té doby vydal Duncan Reid se svou doprovodnou kapelou The Big Heads už čtyři alba, na kterých přesvědčil, že i bez „kluků“ umí napsat dobré, chytlavé písně.  Jeho čerstvé, poslední Don´t Blame Yourself za těmi předchozími nijak nezaostává a snese srovnání i s klasickými evergreeny The Boys.

Duncan Reid se za poslední roky ukázal jako velice schopný skladatel a nápady ze sebe chrlí i po šedesátce, na rozdíl od svých bývalých kolegů z The Boys, kteří (jen se dvěma původními členy) vystupují už jen sporadicky, poslední album vydali před šesti lety a nevypadá to, že by se u nich v blízké budoucnosti mělo něco změnit. 

Reid má power pop v malíku. Jeho skladbám nechybí výrazné melodie a líbezně jemný zpěv s chytlavými popěvky. Problém u mnoha jeho vrstevníků je ten, že ve stáří jejich muzika působí mnohdy vyčpěle, bez zápalu a posluchač nabývá pocitu, že umělec dojíždí už jen ze setrvačnosti. To rozhodně není Duncanův případ. Velkou roli přitom určitě hraje i jeho doprovodná kapela. Reid se obklopil mladými spoluhráči (v sestavě najdeme dokonce dvě zástupkyně něžného pohlaví) a sám zůstává duchem i celkovým postojem stále dvacetiletým.

Skvělá pop punková jízda začíná hned od první Future Ex Wife, která je plná povedených harmonií. „Tato píseň byla výslovně napsána pro to, aby se hrála ve vysílání BBC,“ píše s humorem Reid v bookletu o následující skladbě disponující jednoduchým refrénem „Motherfucker/What a Fucker“. Jemné piano (klipová verze je o tento úvod ochuzena) navodí pocit, že půjde o baladu, ale vzápětí se vše změní, vyskočíte z křesla a dostanete chuť tančit. Tahle píseň zaujme jistě čestné místo v koncertním setlistu The Big Heads. 

Reid má stejný dar jako měli například Ramones. Tedy, že umí na veselou muziku napasovat i vážnější témata, tak jako u titulní skladby Don´t Blame Yourself, kde poukazuje na nekonečné boje na sociálních sítích, rostoucí xenofobii a politiky využívající této situace. Krizí středního věku si pak projdeme v další hitovce To Live Or Live Not a na svou první zahraniční dovolenou nás pozve v přesládlé Oh What A Lovely Day.

Tak jako na předchozích albech, i tady můžeme vnímat všudypřítomné odkazy na Reidovy hudební vzory. V už zmiňované Don´t Blame Yourself s glamovým riffem na nás dýchnou T-Rex, dále Big Heads flirtují s The Beatles, Ramones nebo do posluchačů rovnou napumpují šedesátkový pop. Tahle deska se svými pětačtyřiceti minutami nabitými pozitivní energií funguje jako životabudič.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Duncan Reid & The Big Heads jsou především skvělá koncertní kapela, svou energii, nadšení a radost z hraní se jim ale podařilo přenést i na studiovou nahrávku. Nehledí na současné trendy a drhnou starý poctivý power pop rock´n´roll bez náznaků senility. 

Duncan Reid & The Big Heads – Don´t Blame Yourself

Self-released, 45:36

75 %