Dunlop Jimi Hendrix Octavio: smrádek bez kompromisů

Tato nenápadná bílá krabička je Jimi Hendrix Octavio z dílny Dunlop, postavená přesně podle originálu, který je uložen v Seattle's hallowed rock and roll museum. Chlapci z firmy Dunlop si efekt vypůjčili a analyzovali, zkoumali a koumali, dokud se jim nepodařilo napodobit přesně Jimiho zvuku. Aby toho dosáhli co nejautentičtěji, umístili do efektu obvody totožné s těmi původními. A co více, naprosto autentický je i tvar efektu - "ukrojený sýr" Octavio, jak už lze z názvu vydedukovat, je octaver obohacený fuzzem typickým pro 60 léta.

Regulaci zajišťují dva potenciometry. První přidává celkovou hlasitost a druhý určuje míru zkreslení. Pojďme si tedy probrat obě složky efektu. Octaver, jak tomu tak bývá, přidává ke každému tónu tón o oktávu výše. Zde je ale efekt ne zcela typickým zástupcem octaverů. Kromě zmiňovaného zvýšeného tónu přidává zvuku typický hendrixovský smrad, který nenapodobí žádný octaver a navíc nelze nastavit parametry daného tónu jak je tomu u efektu podobných např. od Bosse nebo EHX, kde si lze nastavit, zda chcete mít přidaný tón o oktávu výše či níže, či oba a kolik které chcete ve výsledném zvuku mít. Prostě se s tím tvrdohlavě nepáře a nezajímá ho, co chcete vy, ale jde mu jen o to, jak má znít on.

Jak jsem již zmiňoval, efekt je obohacen fuzzem. Každý kdo zná a někdy slyšel Hendrixe, si určitě vybaví, jak má pravý fuzz znít, a tenhle efekt přesně tak zní. Je tvrdý, chlupatý a táhlý, přesně tak jak ho Hendrix potřeboval. Zde si ovšem oproti octaveru můžete nastavit míru zkreslení. Tak do zhruba poloviny bývá kytara ještě čitelná, za polovinou se už zvuk začíná rapidně měnit a přestává být čitelný, a to je to pravé ve chvílích, kdy potřebujete udělat pořádný bordel. Je třeba ovšem říct, že fuzz zní mnohem, mnohem lépe, když pod ním nemáte čistý zvuk, ale nějaký lehce nakřáply crunch. Pak zní naprosto skvěle a v polohách od 9. pražce zní naprosto úžasně. Nehodí se ani naopak k moc velkému zkreslení. Prostě ani jazz, ani heavy metal, ale čistý rock and roll.

Abych stále nechválil, musím přiznat, že malý problém dělalo napájení efektu. Nemá totiž vstup na 9V, ale jen baterky a ty žralo Octavio jako bonbóny. Je proto dobré pořídit si adaptér s redukcí na 9V baterku a nechat prostě zadní kryt odkrytý. V pedalboardu žádný problém, ovšem mimo něj by to nemuselo být zrovna dvakrát praktické. Další věcí, kterou si "musíme vytrpět", jakožto daň analogové kopii, je absence světelného indikátoru. Pokud si nepamatujete, zda je efekt zapnutý či vypnutý, tak to prostě nevíte a musíte vyzkoušet. Je to detail, ale z pohledu dnešních efektů jsou indikační diody samozřejmostí. To jsou asi jediné dvě věci, které lze vytknout po stránce technické.

Octavio bylo zkoušeno na lampový aparát Blackheart BH100H a repro Celestion V30 a na Bognera alchemist s reproduktory V30 a Greenback. Použil jsem kytary Les Paul i stratocaster. U Les Paula zněl efekt skvěle na rozepnutý humbucker (tedy vlastně singl) u kobylky a možná ještě lépe u krkového snímače. U kobylky chytal krásnou zpětnou vazbu. Stratocaster byl už klasický hendrix sound ve všech polohách. S ostatními efekty si rozumí sice vcelku dobře, ačkoli je lepší mít zaplých efektů v řetězci spíše méně, více potom vynikne ona požadovaná oktáva.

Efekt patří do třídy spíše dražších efektů. Lze jej pořídit za částku okolo 4 tisíc korun. Je to přece jen signatura a ty bývají dražší než klasické řadové modely bez podpisu. Na druhou stranu, pokud chcete Jimiho zvuk jako v nahrávkách Foxy lady, Purple haze, Fire či Who knows je dobré si připlatit, a znít tak, jako zněla tato legenda 60. let. Bez kompromisů.