Eddy Portella: Raději jednou zažít, než vidět na Youtube

Mezi současné špičky world music beze sporu patří i perkusionista Eddy Portella peruánsko-slovenského původu. Rozhovor, který zavede čtenáře nejen do světa flamenca a složitých „bonga“ rytmů, je podivuhodnou sondou do celé historie tohoto stylu v tehdejším Československu, kde Eddy Portella sbíral své první zkušenosti.

Máš v sobě peruánské kořeny. Do jaké míry hrají roli v tom, co děláš?

Moje kořeny jsem si začal uvědomovat nějak později, ale byly tam od začátku. Spíše to zpětně beru jako překážku s mými začátky na Slovensku. Tehdy se moc neřešil feeling a někteří lidé měli se mnou problém hrát. Podotýkám, že to byli lidi, kteří měli hodně vysoká ega, a nechtěli od nikoho rady. Mám pocit, že začátkem roku 2000 se na Slovensku ještě hodně podceňoval rytmus v rámci jakéhokoliv hudebního stylu. Hlavně na školách. Tedy dobrých učitelů bylo dost, ale že by některý z nich řekl: „Eddy, slyšíš to?“ A začal by mi do toho zpívat rytmicky doprovod a řekl by mi: „Zpívej se mnou tupak tupak zde gaz gaz gaz!" Preciznost znamenala mít metronom nastavený na dvaatřicetiny a ještě k tomu dodržovat dynamiku.
Samozřejmě, krom pár výjimek patří můj obdiv stovkám československých muzikantů, které vyvrací mýty o tom, že nesmíme hrát "hudbu někoho". Kořeny beru nyní jako v pojetí hudby samotné.

Jak se tvoje rodina aklimatizovala v tehdejším Československu? Co na tom bylo nejtěžší?

Tím, že moje mamina pochází ze Slovenska a otec zde studoval a byl zde před tím, než jsme sem přišli už spolu i se sestrou, nebylo nijak těžké si zvyknout. A mám přece i slovenské kořeny (smích).
Nikdy ale nezapomenu na ty šedivý města. Všechny domy a bytovky byly došeda, a když do toho přišlo deštivé počasí a stromy bez listí, byl to vždycky hodně smutný pohled. A radovánky se sněhem bez rukavic je pro mě doteď jen sekundová zábava, pak přichází nesnesitelná bolest až do kosti. Byly i jiné kulturní šoky, například mě vyhodili z dětského bazénu, protože jsem neměl slipové plavky, které jako jediné znali v Československu, ale fantastické červené šortky a la baywatch. A mnohokrát byli lidé na mě zlí, myslíc si, že jsem cikán. Rasismus, ten nechápu.

Studoval jsi i klasickou hudbu – ta tě nikdy nechytla?

Že jsem se učil klasické hudbě na konzervatoři, je opravdu pravda, ale nevydržel jsem tam dlouho. Pozdě jsem začal, bylo mi už 24 let a viděl jsem, že to zabere příliš moc času, aby to mělo nějaký smysl. Když jsem měl cvičit něco na konzervu, skončil jsem u konga, darbuka nebo tak. Bicí nástroje jsou tak rozmanitě a technicky odlišné, že bych to přirovnal asi k tomu, že kdyby se člověk chtěl naučit hrát klasickou kytaru, přihlásí se nakonec na cimbál. I díky tomu jsem se vlastně posunul dál, na etno perkuse, to byl vždy skvělý důvod, proč necvičit na malý buben a xylofon. Jsem však fanouškem klasické hudby a velmi obdivuji klasicky vzdělané perkusionisty a jejich fantastickou práci v orchestru. Hlavně tehdy, když je málo bubeníků, ale příliš mnoho not. To pak skáčou od marimby přes malý buben k činelům a rychle nazpět a už jednou rukou zase k marimbě a pořád dokola… To nemluvím ani o tom, že jsem byl během cvičení na xylofon odstrkován nějakými patnáctiletými, kteří tam drtili skladby se 4 paličkami. A když jsem vešel do třídy, všichni se postavili, myslíc, že jsem učitel, až na jednoho trumpeťáka, který mohl mít tolik, kolik já, a vychodil konzervu celou.
Pro mladší čtenáře chci podotknout, že toto je jen můj případ a určitě lituji toho, že jsem neabsolvoval konzervatoř v řádném věku. V Latinské Americe se také studuje konzervatoř jako u nás. A etno nástroje se berou okrajově. Vynikající latinskoameričtí perkusionisti mají i klasické vzdělání.

Ve tvém životopise se píše, že jsi „praktickou ukázkou nového fenoménu samouka odchovaného z internetu“. Skutečně tvoje první vědomosti o flamencu pocházely skrze internet?

Doslova ne, ale 80 % technických informací ano. S flamencem jsem začal v 8 letech na Slovensku, ale informace o něm nebyly z první ruky. Nebyl zde žádný perkusionista až na Dionýza Majdáka, který se hlouběji dostal do flamenca. Tak jsme se nějak spolu prokousávali flamencem. On byl také asi první Slovák, který vycestoval do Španělska a přivezl si flamencový cajon. Ten cajon zněl příšerně, ale kdo tehdy věděl, jak má doopravdy znít? Později - ještě před internetem - mi pomohla nějaká literatura a instrukční videokazety a DVD. Také jsem využil každou příležitost, když přijel např. na jazzové dny do Bratislavy nějaký perkusionista ze zahraničí a já jsem se snažil hned za ním dostat a většinou se mi to i podařilo. To dělám dodnes. Někdy jsem však raději ani nešel. Ne vždy to mělo mistrovskou úroveň, abych byl diplomatický. Viděl jsem už všelicos, čemu lidi tleskali jen proto, že to byl originál. Youtube mi změnil život. Najednou jsem měl okamžitý přístup k informacím a obrazu a zvuku z celého světa. Nevěděl jsem ale, že to bude mít na mne i negativní vlivy. Přestal jsem si nějak vážit osobního kontaktu s lidmi a zážitku z živého koncertu. Přestal jsem chodit na živé koncerty pod záminkou, že to bude špatně nazvučené a já budu trpět akorát v tlačenici lidí. Raději jednou zažít, než stokrát vidět na Youtube.

Pamatuješ si na svoje úplně první bonga? Co to bylo za značku?

První bonga mi koupila moje mamina v hudebninách na autobusovém nádraží půl roku před tím, než odjela do Peru. Byly to LP Matador a byly asi s 300 % přirážkou ceny a k dostání jedině na Slovensku (smích).

Co tě fascinuje na flamencu a afrokubánské hudbě obecně?

Nedá se říct, že mě fascinuje jen afrokubánská hudba. Spíše jde o nějaký vžitý název pro ty nástroje. Mám rád jejich zemitost. Pořádně se do toho opřít rukama a nehladit jen po povrchu. Když chceš hrát bez paliček, musíš být "macho"! Musí být v tobě "chango", jako by řekl nějaký babalao v americkém filmu z kubánského prostředí. Když fanda etno hudby slyší slovo "afrokubánský nastroj", hned vidí konga, bonga, timbalesi, zvonce atd. Tak se to lepší popisuje. Ten tep té "moderní" latino hudby, jako je salsa, vychází z Kuby, to je jasné. Když chceš znít "sonido tropical", potřebuješ jako základ timbales, congas, bongo. Ať už je to merengue, bachata, cumbia, festejo, lando atd. Ale mě baví latinskoamerická a španělská hudba, nebo fúze world music. Lidé rádi dělají fúze a world music, pod to se dá skrýt mnoho nedostatků. Ale já jsem tam vždy nějak napasoval nějaký tradiční rytmus, např. kubánský, koneckonců tak se má dělat world music. Spojovat autentické stylové prvky, nebo alespoň používat tradiční techniky a aplikovat je do moderního rytmu. V každém případě afrokubánská hudba a flamenco mě velmi ovlivnily. Později brazilská hudba a až nyní v posledních letech začínám objevovat krásu afroperuanských nástrojů a hudby. Nikdy jsem si však nehrál na Kubánce, Brazilce ani Španěla. Vždy jsem byl půl Peruánec půl Slovák.
Každý může zhlédnout na našem webu tvoje video, kde představuješ bonga Tycoon. Jaký je jejich největší přínos, co se týká zvuku & samotného hraní?
V rámci perkusových výrobních značek jako LP, Meinl, nebo Toca jsou jedinečné. Bohatý designový výběr ve všech kategoriích za bezkonkurenčně nízké ceny. Fakt asi nejkrásnější nástroje, které jsou na trhu. To jsem si o nich myslel ale už dříve. O zvuku to mohu říct jistě, až na ty jamm bloky. Ty mi sedly asi jen barevně. Ale výběr nástroje a zvuku je, myslím, docela intimní věc.

Jaké nástroje zrovna aktuálně nejvíce používáš?

Nejvíc konga, bonga, cajon, guiro, timbales, tamburíny, shajkre a chimesy. Takže taková klasika. Zvukově jsem konzervativní.

Zaznamenal jsem i spor, že skutečnou latinsko-americkou či afro-kubánskou hudbu nedokážou Evropani nikdy napodobit. Není to právě tím, že nástroje jsou čím dál dokonalejší, přitom původní autentické nástroje měly jiný charakter? Co ty na to?

Pokud to řešit doslova, spíš je to naopak. Etno hudba za našimi hranicemi se vyvíjí takovým raketovým tempem, že když něco nahraješ a zní to stylově, je to na jejich poměry už staromódní.
Napodobit se to da téměř dokonale, ale než to sem přijde a my se to naučíme, oni jsou už úplně jinde. Takže když tak strašně toužíš být "in", jsi muzikant a chceš hrát to, co v té chvíli je aktuální, tak žij tam. Rychle začneš cítit hudbu tak jako oni, myslím jako muzikanti. Stejně to ale brzy vyprchá, když na chvíli přestaneš. Není to úvaha z mojí hlavy, jsou to konkrétní zážitky domorodců, kteří se setkali s "cizinci" ve své krajně a rychle mezi nimi zapadli...
Zažil jsem to jako pozorovatel i při flamencu. Chlapci ze Slovenska tam chodili, dokonce dva z nich Brano Krajčo jako Flaco de Nerja a Stani Kohutek aka Morenita de Trians se pár let celkem slušně živili flamencem ve Španělsku. Když se sem vrátili, tak donesli i nové cédéčka. Oni však hráli úplně jinak ty buleriasi a bylo to tím, že CD byly rok staré a na ulici resp. ve flamencové tablau, kde se oni pohybovali, již vznikaly upgraety. Hudba venku žije hlavně kvůli rytmické bohatosti, kořenům a mícháním kultur a náboženství.

Zabýváš se hodně i jazzem. Byl to pro tebe velký skok, skočit do docela jiného hudebního žánru?

Jazz je v dnešním světě široce rozšířený, co se týká koncipované hudby. Cítím to asi tak jako můj velmi dobrý kamarád houslový virtuos Stano Paluh. Jsem folklorista mezi jazzmany a jazzman mezi folkloristy (smích). To neznamená, že jsem virtuos jako Stanko.
Asi před třemi měsíci jsem hrál s Richardem Bonem a kamarády v Trutnově. Doteď mám z toho koncertu smíšené pocity. Ale chlapci byly fantastický. Celkově slovo jazz, jak já ho zažívám v Československu, je pro mě kupa skvělých, ale i ne moc příjemných hudebních i nehudebních zážitků.

Máš kapelu Batatimba – jak moc je těžké ukočírovat 25-členný bubenický orchestr?

Batatimbu jsem neukočíroval, ale to je dlouhá historka. V podstatě jde o to, že je těžké udržet 25 dospělých soběstačných lidí, mnohých s rodinami a milion aktivitami. V každém případě je to pozitivní zkušenost. Momentálně Batatimba funguje jako sdružení lidí, kteří se setkávají ve zkušebně a hrají si rytmy v takové relaxační poloze. Je nás méně a nijak to neřešíme. Máme pár profesionálních muzikantů, kteří s námi hrají na harmonické nástroje a zpívají, s nimi občas vystupujeme. Chtěl bych však vytvořit něco podobného s dětmi. Už teď vedu 4 roky bubenická tělesa, kde pracuju s dětmi, co mají problémy s komunikací. Jsme docela úspěšní. Na soutěžích vždy vyhrají nějakou tu cenu...

Co plánuješ v nejbližší budoucnosti?

Momentálně jsem si přes kytary.cz objednal vše, co potřebuji k vlastní domácí produkované hudbě. Čekám skvělé léto, kde se budu seznamovat s Abletonem, Launchpad a tak. Dostal jsem zakázku na učení latiny pro děti. Určitě vypustíme nějaká videa z tvorby a nahrávání. Na podzim mě čeká muzikál Frida a festival World of the Drums a ještě pár hudebních překvapení, o které se rád podělím, až budou aktuální.