Editors napustili svůj hitový postpunk tvrdě elektronickou energií

Každý dlouhotrvající vztah, ať už pracovní nebo osobní, potřebuje čas od času výrazný impulz, který dodá zaběhlým pořádkům novou inspirační vzpruhu. Britští rockeři Editors tak po prvních třech úspěšných deskách, které výrazným způsobem čerpaly z postpunkového ducha Joy Division nebo Echo & The Bunnymen, protočili sestavu a na dalších třech dlouhohrajících kolekcích se vydali přístupnějším, více popově orientovaným směrem, aniž by popřely své rockové kořeny. Po vydání první Best Of kompilace nazvané Black Gold přišla na řadu logická otázka: A co dál? Odpověď přinesla původně nevinná, jednorázová spolupráce, která se díky pandemii koronaviru proměnila ve výrazný impulz. Ten nejen, že rozšířil řady Editors o nového člena, ale ještě hudebně nasměroval šestici po letech do temnějších vod.

Osobu Benjamina Johna Powera posluchači mohli zaznamenat jako polovinu elektronického dua Fuck Buttons a následně i jako sólistu skrytého za přezdívkou Blanck Mass. V obou případech jsme měli co dočinění s temnější, analogovou elektronikou, která na jedné straně směřovala do tanečních vod, na straně druhé zcela vědomě přiznávala svou náklonnost ke krautrocku, elektronickým space výletům s ambientním vyzněním i temné elektronice EBM subkultury. Když Editors vydali poslední řadovou desku Violence, rozhodli se klasický remixový apendix nezvykle svěřit do rukou pouze tohoto chlapíka. Tak vznikla The Blanck Mass Sessions, která ale nenaznačovala jakékoliv budoucí pokračování. O to se nechtěně zasadil nejmenovaný letní festival, který vyzval tehdy pětici, jestli by vedle klasického setu nepřipravila na druhý den ještě druhý, odlišný. Tom Smith a spol. si vzpomněli na Blanck Mass a začali spolu připravovat tuto jednorázovou show. Jenže přišel Covid, který vystavil původnímu záměru stopku. Na stejnou vlnu naladění Editors ale s Blanck Mass pokračovali ve spolupráci, která nakonec vyústila ve společnou tvorbu sedmé řadové desky Editors a přijetí Benjamina za plnohodnotného člena kapely.  

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Už úvodní tóny novinky EBM v podobě singlovky Heart Attack ukazují, s čím budeme mít v následujících více než padesáti minutách co dočinění. Rocková mašina Editors je nadopována silnou elektronickou injekcí. Sekvencerové linky sice po pár taktech překryjí vstupy akustických nástrojů a typický baryton Toma Smithe, přesto temné, přímočaré a nekompromisní směřování je něco, na co jsme si v souvislosti Editors a novým materiálem po letech spíše odvykli. A šestice hned s následující Picturesque ještě přitápí pod kotlem. Zde už proklamované ovlivnění žánrem Electronic Body Music, jehož protagonisté jsou například Front 242, Nitzer Ebb nebo D.A.F., není pouze zbožným přáním. Přitom kapela stále zůstává rockovým kombem s výrazným melodickým tahem na bránu.

Pamatujete na hit Papillon, kterým Editors v roce 2009 ukázali, že nejsou pouze další retro postpunkovou atrakcí, ale dokážou do své hudby začlenit i nečekané jiné prvky? Tak takových momentů letošní novinka EBM hned několik. Kromě už zmíněného otvíráku musíme mezi ně určitě zařadit Nine Inch Nails skřípoty a industriálními efekty ozdobenou Strawberry Lemonade, odkaz raných New Order přenesený do popové současnosti v podobě podobně monumentální Kiss, nebo přímočarý banger Vibe, který může připomenout přímý střet The Sisters Of Mercy s Depeche Mode a Peterem Gabrielem. Potřebným oddechovým časem v polovině stopáže je balada Silence, která mrazivě evokuje proběhlou kovidovou dobu charakteristickou nečekanou potřebou vyjít pouze sám se sebou.

Editors na nové desce předkládají silnou sestavu přímočarých písniček, které navíc podávají suverénně přímočarým stylem. Ten kapelu z elektroničtějšího směru znovu směřuje do gotických osmdesátek, odkud Britové před dvěma dekádami původně vzešli. Deska EBM přináší poselství, že pokud se zavedená kapela spojí s inovativním partnerem, při dobré konstelaci se může společné úsilí proměnit v nečekaně silnou uměleckou výpověď.

‎Editors – EBM

PIAS, 2022, 53:00

85 %