Ela Tolstova (Tolstoys): Umělci se musí víc vzdělávat, mít za sebou tým lidí

Je frontmankou bratislavských Tolstoys, ale žije a studuje v Praze. Svou kapelu má velmi striktně nastavenou jako prioritu – vnímá ji stejně intenzivně jako záměr jednou založit vlastní rodinu. Nový singl Tempo vznikl mezi třemi evropskými městy a ve spolupráci se dvěma berlínskými producenty. Také to ilustruje, že Ela to s muzikou myslí opravdu vážně. „S hudbou to chci dotáhnout co nejdále to jen bude možné, dostat ji k co největšímu počtu lidí,“ říká Ela, podle níž k prosazení se v zahraničí jen kvalita hudby nestačí. Padesát až sedmdesát procent úspěchu dělá kvalitní management a manažerská práce.

Nikdy se neptej ženy na věk. Přesto si dovolím udělat výjimku.

Je mi dvaadvacet.

Koukala jsem na tvůj životopis a připadá mi celkem neuvěřitelný – jakoby patřil zkušené pětatřicetileté zpěvačce.

Začala jsem brzy. Ale my z kapely jsme všichni takto mladí. Náš bubeník je dokonce ještě mladší než já.

Podařilo se ti začít tak brzy díky prostředí a zázemí, v němž jsi vyrůstala?

U mě to pramenilo i z toho, že jsem z hudebnické rodiny, respektive z umělecké – můj otec je operní zpěvák, moje máma je tisková mluvčí ve Slovenské filharmonii, děda byl sochař, babička je kunshistorička a druhá babička na Sibiři je učitelka hudby. Asi to bylo částečně přirozené, na druhou stranu mě do toho moji rodiče nikdy netlačili. Udali mi sice směr, zároveň mě v něm ale nechali jít samotnou. Já jsem byla velmi neposedné a hyperaktivní dítě, stále jsem tancovala a zpívala – i na zastávce a kdekoliv venku. Škola mě až zas tak nebavila a spíš jsem vyhledávala jiné aktivity.

Například?

Už jako třináctiletá nebo čtrnáctiletá jsem začala brigádničit – dělala jsem uvaděčku ve Slovenské filharmonii, potom jsem byla v městském parlamentu mladých, dělala jsem dobrovolnici na různých akcích. Jako patnáctiletá jsem přišla brigádničit na Dobrý trh, velký jednodenní festival v Bratislavě, který založila Illah van Oijen. Velmi se mi to zalíbilo a záhy jsem přišla za Illou a řekla jí, že se mi to moc líbilo, ale chci něco organizovat sama a mít větší zodpovědnost, klidně i zdarma. Dodnes to nechápu, ale ona mi tu zodpovědnost opravdu dala. Přijala mě do týmu asi deseti lidí, všichni měli okolo třiceti let, a já s nimi chodila každý týden na porady. Moje pozice byla samozřejmě úplně maličká, měla jsem na starosti kulturní uličku, nicméně tam už jsem si mohla vytvářet svůj program, vymýšlela jsem, jaké tam budou výstavy, jaké tam pozvu umělce, kdo tam bude dělat portréty a básně na počkání. V důsledku jsem vymýšlela program pro festival, kde se pohybovalo 20 tisíc lidí.

Učila ses i na nějaký hudební nástroj?

Od mala jsem chodila na klavír, to byla povinná jízda. (smích) I když to bylo na začátku trochu utrpení, vydržela jsem to myslím šest let. Potom jsem řekla, že už to stačí a že další tři roky si za klavír nesednu, i když jsem ho měla v dětském pokoji. A opravdu jsem to tak udělala. Po dvou třech letech jsem začala chodit na zpěv k výborné paní profesorce Eliášové, naprosto úžasné muzikálové zpěvačce. Od mala jsem celkem dobře intonovala, měla jsem hudební sluch a měla jsem velmi ráda hudbu, takže mě to rychle začalo bavit. Potom jsem zjistila, že zpěv se dá s klavírem docela dobře doprovázet a už jsem to spojila. Na základní umělecké škole jsem pak měla první kapelu a byla jsem v mentoringovém programu neziskové organizace LEAF, která na Slovensku podporuje vzdělávání. Na střední škole jsem se hlásila na všechna možná stipendia, protože jsem hrozně chtěla na střední do zahraničí. Tehdy se mi to zahraniční stipendium o vlásek nepodařilo, ale dostala jsem se právě na LEAF. Nejdřív jsem si říkala, na co mi bude nějaký mentor, je to blbost a nepůjdu tam. Ale potom mi řekli, že by mi rádi přiřadili mentorku Ester Wiesnerovou, která v té době chodila na Berklee College of Music a studovala tam jazzovou kompozici a zpěv.

Co ti to dalo?

To mi už přišlo hodně zajímavé. Potom jsem zjistila, že mentoring je naprosto úžasná věc a že mi dal směr. Předtím jsem měla hodně cílů a zájmů – fotila jsem, fotka mě zajímala natolik, že jsem uvažovala, že bych to šla studovat. Také jsem kreslila, přemýšlela jsem, že bych mohla být ilustrátorka, měla jsem ráda film, na filmy jsem stále chodila do kina. Zajímaly mě zkrátka všechna odvětví umění a nemohla jsem si z nich žádné vybrat. Do toho jsem organizovala ten festival. Měla jsem asi tak milion zájmů, moji rodiče z toho byli zoufalí, ve škole jsem měla špatné známky. Přišel čas, kdy jsem se měla rozhodnout a já pořád nevěděla. Stále mě ale tak nějak táhla hudba. Tehdy jsem si v programu dala za cíl začít se věnovat kompozici hudby. Vůbec jsem však nevěděla, jak na to, neboť jsem se hrozně bála. Tehdy jsem měla šestnáct let a řekla jsem si, že jak by takhle malé děvče, které vůbec neovládá pomalu ani základy hudební teorie a nikdy nenapsalo žádný text, mohlo napsat nějakou písničku. A i se svými kamarády-hudebníky jsem se bavila, že na to nemám, přestože jsem to ještě ani nezkusila. Dost jsem se podceňovala. Potom mi Ester řekla, ať jen zkusím tři týdny pozorovat věci okolo sebe, zapisovat si poctivě myšlenky, co cítím, co vidím, co mě inspiruje, co poslouchám. A já jsem to tak opravdu ty tři týdny takhle dělala. Všímala jsem si rozhovorů lidí okolo, pozorovala jsem okolí, víc jsem vnímala sebe a své pocity.

Vzniklo z toho něco?

Po třech týdnech jsem měla první píseň Right choice. To byl závěr celého projektu. Díky mému učiteli klavíru Tiboru Feledimu, který je dodnes můj velmi dobrý kamarád, jsem tu písničku mohla jít rovnou nahrát do malého studia. On mi s tím pomohl a já jsem to odprezentovala jako závěrečný projekt. Dva měsíce na to mě pozvali hrát na předávání cen pro mladé lidi LEAF Adwards. V té době jsem neměla žádné muzikanty, řekla jsem jim tedy, ok, zkusím někoho sehnat. Oslovila jsem spolužáky, kamarády, kamarády kamarádů a vytvořila okolo sebe kapelu. V první řadě tehdy seděl prezident Slovenska.

Bylo pro tebe právě tohle předávání cen klíčové?

Po tomto koncertu se spustila řetězová reakce, protože nás tam viděli lidi, co organizují TEDx a pozvali nás tam hrát. Na TEDx nás zase viděli další lidi, co organizují festival v Bratislavě a taky nás tam pozvali. Nakonec jsme se ocitli v rádiu, kam úplnou náhodou přišel Michal Kaščák, ředitel festivalu Pohoda, oznámit, že na Pohodě vystoupí Solange. On nás slyšel cestou do rádia, jak hrajeme live, potom přišel a řekl, že rovnou na Pohodu zve i nás. Přibral nás i jako předkapelu na koncerty s Lolou Marsh a ještě jsme hráli ve velkém sále Slovenského rozhlasu v rámci akce Pohoda deň.

Když tě tak poslouchám, předpokládám, že máš ambice se hudbou živit.

Určitě do budoucna mám, protože mezitím jsem vystudovala hudební management. Tedy ještě nevystudovala, jelikož zatím nemám státnice. (smích) Během existence kapely jsem se stále managementu věnovala a dělala jsem všechny ty věci okolo. Naštěstí už na to nejsem sama. Máme dokonce booking manažerku a PR agenta.

Ptám se proto, že se občas setkám s názorem, že hudební trh už je přesycený a že všechno už tu bylo. To nejsou zrovna ideální startovací podmínky pro mladou kapelu.

Samozřejmě, že už tu všechno bylo. Zároveň mám ale pocit, že jsou přeci stále noví mladí lidé a a lidé, kteří všechnu tu muziku neznají. Nikdo nemůže znát všechnu hudbu světa, ani já ji neznám. Častokrát se stane, že někdo něco složí a něčemu se to podobá, ovšem dotyčný si to neuvědomuje, protože tu danou skladbu nezná. Myslím si tedy, že hudební trh není přesycený natolik, aby nemohla vznikat nová hudba. Základ toho, aby se člověk prosadil i v zahraničí je, že jeho hudba je fakt dobrá. To je první krok. A bez toho to zkrátka nejde. Musí to být kvalitní, musí to mít nějaké momenty, které mají v sobě něco zvláštního a inspirativního pro ostatní lidi a ti lidé se s tím musí umět ztotožnit. Hudba by měla být v první řadě pro lidi, i když to nemusí být jediný záměr. Velmi rychle jsem také pochopila důležitost managementu a manažerské práce, která za tím je. Je to padesát až sedmdesát procent úspěchu.

Opravdu tolik?

Teď jsem psala bakalářskou práci o exportu slovenské a české hudby a myslím si, že aby mohlo Česko nebo Slovensko konečně vyprodukovat nějaké první světové hudební jméno, tak ten trh musí být více vzdělaný. Umělci se musí víc vzdělávat a musí pochopit, že za umělcem by měl stát tým lidí. Nejen jeden manažer, který dělá všechno, ale je to manažer, booking agent, vydavatelství – minimálně. A potom by tam měli být další lidé, některé ty pozice v Česku a na Slovensku podle mě ani neexistují, například sync agent, který nabízí hudbu do reklam a filmů, nebo distributor – u nás jeho pozici většinou z části zastává vydavatelství. To ale není nic špatného, myslím, si, že je to tak v pořádku, protože Česko i Slovensko začalo mít toto know-how a komunikovat se zbytkem hudebního světa až mnohem později. Francie, Německo a další státy začaly komunikovat – ať už mezi sebou nebo s jinými státy – už po druhé světové válce. My jsme začali možná až někdy se vstupem do Evropské unie. Je tedy normální, že jsme pozadu a vůbec nemá smysl se teď snažit konkurovat velkým státům a snažit se je předběhnout, protože jsme mnoho desetiletí pozadu. Ale je potřeba to postupnými kroky budovat a učit se od nich. A opravdu to funguje, neboť vidíme, že například v Estonsku před pár lety začal být populární Tommy Cash, o kterém se už dneska dá hovořit jako o světovém umělci. Začíná být také velmi populární Alyona Alyona, která pochází tuším z Ukrajiny. Je vidět, že se tu začíná něco dít, ale jde to pomalu, je potřeba vytrvat.

Co všechno je pro to potřeba udělat?

Teď jsem se o tom párkrát bavila i s Pištou Kráľovičem aka FVLCRVM – jemu se nyní podařilo dostat se pod label MOM I MADE IT, který spadá pod vydavatelství Universal. Podařilo se mu získat také zahraniční agentku z Anglie, opravdu se mu teď daří krok za krokem jít na světový trh. Je ze Slovenska asi první, komu se to takhle skvěle daří, ale dělá to šestnáct let. Vytrvalost je tedy naprostý základ. Pišta řekl v nějakém rozhovoru – abych si to nebrala jako svou myšlenku – že ten, kdo věří své hudbě, stále v ní vidí smysl a stále má touhu zážitek předávat lidem, tak ten to vydrží. Co se týče mě a naší kapely, já to mám velmi striktně nastavené jako prioritu, asi tak, jako mít jednou vlastní rodinu. S hudbou to chci dotáhnout co nejdále to jen bude možné, dostat ji k co největšímu počtu lidí. Pro mě osobně je velmi důležitý ten akt být na jevišti a dávat zážitek lidem. Od mala je to ve mně, že jsem na jevišti chtěla být a nemyslím si, že je to touha po nějaké slávě, aby mě lidi poznávali na ulici, spíš touha se veřejně vyjadřovat, což je asi přirozené. Aspoň pro některé lidi. (smích) Udělala jsem teď i celkem zásadní rozhodnutí, že už nechci pokračovat ve studiu hudebního managementu a přihlásila jsem se na kompozici populární hudby do Anglie na Goldsmiths. Už mě přijali, ale chtěla bych tam jít až za rok a dát si teď pauzu. Ráda bych se v populární hudbě více dovzdělala a byla už konečně plnohodnotný profesionální umělec. Doufám, že když se budu snažit a posouvat se krok za krokem dále, tak to snad i jednou přijde, že se tím budu moci i živit. Je to samozřejmě velmi náročné, ale myslím, že se to dá.

Zmínila jsi podmínky nutné pro prosazení se na zahraničním trhu. Do jaké míry zde hraje roli aspekt textů zpívaných v angličtině? Rozhodujete se podle toho třeba i zda budou písně v angličtině (Agapé, Nice Song) nebo slovensky? A jak to bude na vaší chystané desce, která má vyjít v únoru 2021?

Úplně na začátku, když jsem začala psát písně, to byla spíš má osobní výpověď, ostatní dělali aranžmá na své hudební nástroje. Teď už píšeme skladby společně, do procesu se zapojujeme všichni. Také už máme producenta, takže už je to úplně jiný proces, spíš kolektivní, přičemž před tím jsem byla spíše taková samostatná jednotka s doprovodem. Na začátku pro mě jako šestnáctileté děvče bylo asi snadnější se vyjádřit v angličtině. Anglicky umím, a tak to pro mě bylo svým způsobem přirozené. Nikdy nepřemýšlím tak, že tato skladba bude anglicky a tato slovensky. Napadne mě melodie a rovnou s ní mě napadne i text a celá hudební myšlenka. No a buď je celá slovensky, nebo anglicky, a podle toho potom pokračuji. V kapele jsme se to tom zrovna akorát bavili, že si neříkáme dopředu, jak ty skladby budou vypadat – jako teď si napíšeme taneční písničku, teď pojďme napsat hit, pojďme napsat slovenský text. Často vznikne přirozeně nějaká myšlenka a my se sami necháváme vést a necháváme tomu volný průběh. Občas jsme překvapení, jak to celé dopadne a co z toho vznikne. Někdy se to totiž úplně obrátí a najednou z toho vyjde úplně jiná píseň.

Co je pro tebe u psaní nejdůležitější?

Přirozenost, otevřenost a upřímnost. A proto máme část písní anglicky, část slovensky. Já jsem navíc ještě napůl Ruska, takže možná někdy vznikne i nějaká ruská píseň. Na nově chystaném albu to bude zase kombinované. Aktuálně vyšel singl Tempo, ten je slovensky. Na vydání máme připravenou už další slovenskou skladbu. Ale hotové už máme i nějaké anglické.

Jak se vám jako kapele daří fungovat a pracovat v současné nelehké koronavirové situaci?

My jsme na nové desce začali pracovat před pár měsíci a hledali jsme nového zahraničního producenta, protože jsme chtěli nový, neokoukaný zvuk. Na Slovensku producenti jsou, ale tím, že slovenská scéna je tak strašně malá, tak tam je cítit jejich tvorba, jejich rukopis. Což není špatně, ale oni mají své vlastní kapely a pak se to všelijak přebíjí. Hledali jsme tedy celkem dlouho v zahraničí, oslovovali jsme spoustu lidí, a potom jsme natrefili na Andyho, se kterým teď pracujeme. Přibrali jsme tak do týmu úplně nového člověka, kterého nikdo z nás neznal a opravdu jsme s ním pár měsíců pracovali. Já jsem za ním nejdřív jela do Berlína na předprodukci nějakých písní, potom on přijel na Slovensko, kde jsme se v Nízkých Tatrách zavřeli na chatu. Nahráli jsme tam pár skladeb a poprvé se tam setkal s kapelou. Potom přišla koronakrize a už jsme se neviděli. Takže to bylo celkem náročné – sladit se s novým členem v týmu a ještě se setkávat jen přes internet. Zůstali jsme rozdělení ve třech státech – já s Mišou jsme zůstali v Praze, Frederika, Paľko a Maťo v Bratislavě a Andy byl na návštěvě na Novém Zélandu odkud pochází a tak tak zvládl doletět zpět do Berlína.

Jakým způsobem jste spolu pracovali?

Zkoušeli jsme různé platformy, konferenční hovory, přes Facebook, Skype až nakonec jsme natrefili na Zoom – ten překvapivě velmi dobře funguje. Rozhodně ho můžu doporučit všem hudebníkům. Dá se v něj sdílet obrazovka, takže jsme přesně viděli, co Andy dělá, dá s tak sdílet i zvuk, celkem bez latence, takže tam není žádná ozvěna nebo něco podobného. Takže jsme začali skládat písničky přes internet. Je tam samozřejmě důležitá ta předpříprava. Teď jak jsem se učila na státnice, tak kluci – klavírista, baskytarista a producent – si spolu dali hovor a začali pracovat na něčem úplně novém. Předtím jsme pracovali tak, že jsme si každý připravil nějaký nápad a pak jsme to spojovali různě dohromady. Tak vzniklo i celé Tempo – měla jsem jen nějaký text, první sloku, Mišo vymyslel pěknou basovou linku a to jsme spojili dohromady. Potom jsme dopsali text podle situace, která se nám děla a jak jsme se aktuálně cítili. Řekli jsme si, že je potřeba to rychle nahrát, takže jsme to nahráli v bytě, napůjčovali jsme si techniku od kámošů z Prahy. Něco se nahrálo v bytě na Žižkově, něco v Bratislavě a Andy něco nahrál zvlášť a je z toho písnička. Tvůrčí proces je samozřejmě o mnoho příjemnější, když můžeme být spolu. Už se těšíme, až se otevřou hranice a budeme moct jet do Berlína a Andy zase za námi.

Ve vašich písničkách můžeme slyšet tradiční hudební nástroje jako jsou housle, klavír, bicí, ale používáte k tomu další techniku. Čím vším svou produkci ozvláštňujete?

Složení naší kapely je celkem specifické v tom, že používáme akustické hudební nástroje – zejména ty housle a kontrabas, to v populárních kapelách příliš často nebývá. Michal hraje na kontrabas a zároveň na baskytaru, na koncertech to střídá, do toho má ještě basový syntetizátor. Paľko hraje na elektrické piáno, na kterém pluginy, různé zvuky, hraje i na MIDI kontroler. Frederika častokrát používá efekty na housle, takže ty housle potom můžou znít jako kytara nebo dělat různé ozvěny. Ano, velmi si hrajeme s elektronikou, proto kombinujeme tu akustickou a elektronickou hudbu dohromady a tak nás to zatím baví. Náš bubeník Matěj tu svou sestavu bicích nemá klasickou, například vůbec nepoužívá hajtku. Ty bicí má rozestavěné úplně jinak, než standardně bývá, protože když jsme začínali, tak on měl patnáct nebo šestnáct let a neměl zkrátka celou sadu bicích. Postupně si tedy dokupoval bubny a nejdřív hrál jen na dvou bubnech, stále mi tvrdil, že jemu se to tak líbí a že je to dobré. Pak si tedy dokupoval další a další, pak si tam dal takový kravský zvon a vyráběl si všelijaké paličky a různá bouchátka z věcí, které našel doma a v kuchyni… Je v tomto úplně úžasný, umí vytvořit naprosto autentické zvuky, bicí soupravu si naprosto vyskládává sám a teď má samozřejmě už super profesionální bubny, ale stále ho baví vytvářet zvuky, zapojit různé lahve a umí si s tím zkrátka vyhrát. Je to zvukový maniak. Anebo mág. (smích) Rytmická složka je u nás taky velice specifická, protože on nad tím velmi přemýšlí.

Léto kvůli koronaviru dopadlo tak, jak dopadlo. Co to pro vás muzikanty znamená, všechny ty zrušené festivaly a plány?

My jsme v létě neměli mít až zase tolik hraní na festivalech. Toto léto jsme se chtěli soustředit na to, abychom v Česku odprezentovali album Botanika a dostali se tak trochu do podvědomí. A potom bychom tu rovnou představili i nové album. Vymysleli jsme tedy, že pojedeme na jarní turné. Napsali jsme písničku, ve které se hovoří o nějakých částech Prahy, tu jsme chtěli vydat. Skladba se jmenuje Tri mestá, k tomu mělo být i stejnojmenné turné. Měli jsme hrát Praha – Brno – Hradec Králové. A to mě mrzí ze všeho nejvíc, že toto jarní turné se muselo úplně zrušit. 

Přesunout ho nešlo?

Nešlo ho ani nahradit ani přesunout, protože třeba klub Továrna v Hradci bohužel zanikl během korony. To je to nejsmutnější, co nás postihlo. Moc jsem se na to těšila, protože jsme měli jet s mladou českou kapelou Viah – moc se mi líbí a jsou fakt šikovné, tak snad někdy v budoucnu. Měla to být vlastně taková příprava před vydáním druhého alba. V létě jsme měli hrát asi na pěti českých festivalech, u jednoho to vypadá, že se možná nakonec v srpnu uskuteční, jelikož nemá takovou návštěvnost. Zbylé koncerty se nakonec asi přesunou na podzim, doufám, že to tak bude. Nejzásadnější věc, co jsme museli kvůli koronakrizi posunout, je vydání alba a to nikoliv proto, že bychom to nestihli. Myslím si, že za chvíli už otevřou hranici, půjdeme nahrávat a strávíme tím léto. Zároveň jsme museli posunout vydání, jelikož jsme měli vydávat v říjnu, na turné jsme měli jet v listopadu. Museli jsme to celé posunout na únor, protože všechny koncerty, které se měly odehrát na jaře a v létě, přesunuli všichni organizátoři na podzim. Kluby jsou vybookované a bude velký přetlak. Možná bude i ekonomická krize a je otázka, jestli lidi budou mít peníze na kulturu, doufám, že ano.

Vy jste měli natáčet i nějaký videoklip. K jaké písni to mělo být a vznikne nakonec?

Ano, šlo právě o píseň Tri mestá, která vypráví o Praze. Klip už byl ve fázi, že byl kompletně vymyšlený, byly půjčené kostýmy, rekvizity, vše bylo připravené, celý tým zařízený. V pátek jsme měli jet do Bratislavy, přes víkend točit klip a v pátek se zavřely hranice, takže jsme už neodjeli. Natáčení jsme zrušili, protože se situace začala stávat velmi rychle vážnou – na Slovensku ještě o něco dříve než v Česku. Klip se určitě točit bude, protože hrozně moc lidí na tom nechalo hrozně moc práce. Celé je to připravené, takže jen čekáme na to, až otevřou hranice. Teď jsme vydali Tempo s klipem, který je takový jednodušší, ale podle mě velmi podařený. Další videa bychom chtěli vydat tak za tři měsíce. V srpnu by měly vyjít Tri mestá a další písnička.

Nakolik se podle tebe dotkne současná krize hudebního průmyslu? Co myslíš, že se změní?

Ekonomika na tom asi bude zle, ale myslím si, že lidi možná na celé této koronakrizi pochopili, že není potřeba jít každý víkend do nákupního centra a nakupovat, že nezáleží až tak na materiálních věcech. Spíš si myslím, že hodně lidí pochopilo, že se toho dá hodně udělat přes internet, že je to úžasná užitečná věc. Možná to i spojilo umělce, kteří si neuměli ani představit, že by spolupracovali s někým z jiné země a třeba bude vnikat i víc kolaborací. Doufám, že to do určité míry pomohlo i školství, že se hodně věcí bude moct dělat online, dojde k odstranění byrokracie na úřadech… V hudbě netuším, jaký to bude mít dopad, jen doufám, že se lidi budou chtít vrátit do klubů. Kultura určitě není jediný problém celého světa, ale podle mě je hrozné, že spousta klubů v Česku i na Slovensku zanikne. A už teď tu není kromě pár klubů mimo velká města kde hrát.

Existují nicméně i dotace, sbírky, podpora...

Na Slovensku se velmi snaží Fond na podporu umění, který spadá pod Ministerstvo kultury, SLOVGRAM i SOZA. Vyčlenili nějaké prostředky a snaží se umělce podporovat, ale není to dost. Je vidět, že kultura, školství a zdravotnictví jsou na tom fakt zle, v našich dvou zemích. A je to smutné, protože ze školství vychází nový stát a nový národ. Vždyť i hudební průmysl pramení ze školství, vzdělání v hudbě je dost podstatné. Ve své bakalářské práci jsem mimo jiné porovnávala úspěch Slovenska a Islandu, což je země, která je počtem obyvatel velká jako Košice a přitom vyprodukovala tolik exportních jmen. Má to velmi mnoho kritérií, která Islanďané zvládli o moc lépe. Jedna z nejpodstatnějších věcí ovšem je velká investice do školství. Dříve měli na Islandu problém s tím, že teenageři byli závislí na drogách a alkoholu. Vláda se zhruba před dvaceti lety rozhodla investovat mnoho peněz do toho, aby děti začaly chodit na kroužky, takže se mnoho z nich přihlásilo na různé hudební nástroje a mnoho z nich bylo pochopitelně velmi talentovaných. Školství se zároveň posunulo na dvanáctou příčku nejlépe hodnocených školství na světě. A úspěch jejich hudby pramení i z tohoto – že vzdělávají své děti.