Ela Tolstova (Tolstoys): Všechno je volné a akceptovatelné

Před pěti lety, když jsi vybírala na Radiu_FM své oblíbené písničky, jsi sáhla po dvou ukázkách z islandské scény – po písničkách Oláfura Arnaldse a Sóley. Je pro tebe místní scéna stále inspirativní? 

Na prvním albu byla velmi. Tehdy byla islandská hudba mojí největší inspirací. Mám dyslexii a dysortografii, proto jsem měla na střední škole problémy s učením. Jediné, co mně tehdy pomáhalo se soustředit na práci a studium, byla hudba. Nejvíce právě Oláfura Arnaldse. Kvůli němu jsem začala skládat hudbu. V době vzniku materiálu na debut se v přehrávači točil takřka nonstop. Nakonec jsem se s ním i osobně setkala.

Na festivalu Colours Of Ostrava?

To je dlouhý příběh. Poprvé jsem ho na pódiu viděla jako polovinu Kiasmos v rámci festivalu Pohoda. I když jsem na něm byla s kamarády, z pódia na mne šla taková síla, že jsem se cítila úplně sama, obklopená jen hudbou. Tehdy jsem si říkala, že to samé chci dělat i já samotná. Chci dávat lidem zážitek a radost svým hraním, stejně jako Oláfur. Posléze jsem ho náhodou viděla jedno léto hrát třikrát, v Praze, v Bratislavě i na Colours, ale ani tady k setkání nedošlo, i když jsem o něj moc stála. Nakonec nám k setkání dopomohla náhoda. Psala jsem bakalářskou práci na téma srovnání domácího a islandského hudebního exportu. Na základě toho jsem s Michalem, baskytaristou z kapely a též mým partnerem, na Island na pár dní vyrazila. Shodou okolností jsme se strefili do termínu, kdy na Islandu probíhá „kulturní noc“. Všude se hraje, koncerty jsou zadarmo, a celá akce končí v Reykjavíku velkým ohňostrojem, na který se jdou všichni podívat. A jak jsme tam všichni venku stáli, koukám, že Oláfur stojí jen pár metrů od nás. Byl z toho krátký rozhovor jako z nějakého filmu, kdy jsem mu poděkovala za to, že byl mou první velkou hudební inspirací a důvodem proč jsem také začala hudbu skládat. Po příjemném povídání moment orámoval onen velký ohňostroj.  

Na nové desce už jsou ale inspirace jiné. Je to také dáno tím, že zatímco debut byl mojí osobní výpovědí, materiál na novince je výsledkem synergie nápadů tří lidí – mě, Michala a našeho producenta Drewa Deala. Jednou z hlavních inspirací novinky je například tvorba Kate Bush, ale také hudba dalších silných ženských zpěvaček a interpretek.

Během své kariéry jsi už několikrát změnila své bydliště. Mohla bys tato místa charakterizovat?

Bratislava byl takový startovní bod. Tam vše začalo a velmi rychle se vše vyvíjelo. Tehdy jsem si to ani tak neuvědomovala, všichni jsme si tehdejší raketový úspěch užívali a tak nějak jsme se bez velkého přemýšlení prostě posouvali, kam nás to vedlo. Mým původním plánem bylo jít po střední škole na studia kompozice populární hudby do Anglie na Goldsmiths university. Jenže přišlo vydání debutu a nečekaný úspěch, který tyto plány překazil. Tehdy jsem si říkala, že teď není správný čas na odchod, dohoda s vydavatelstvím, turné a to všechno můj pohled změnilo. Věděla jsem, že teď není správný čas odejít, že nejprve chci vybudovat něco doma. Začala jsem tedy studovat na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě. Michal se dostal na studia medicíny do Prahy a já se brzy na to za ním do Prahy přemístila na HAMU v rámci programu Erasmus. V Praze jsem nakonec zůstala tři roky, zorientovala se na české scéně, ale vedle toho jsme jako kapela dbali na to, abychom nezpřetrhali naše stávající vazby na slovenskou scénu. Rádi se tam stále vracíme, je to stále naše primární publikum. Později jsem se na Goldsmiths dostala znovu na magisterské studium, ale brexit to naštěstí překazil. A tak jsem nakonec skončila na BIMM Institutu v Berlíně, ve kterém mám nyní pocit, jako bych tam vždy patřila.

Jsem za toto hnutí osudu ráda, protože i když jsem toto město neměla původně v oblibě, brzy jsem se dostala do fantastické umělecké komunity, která mne vzala mezi sebe a hodně mě podporuje. Také náš producent Drew Deal bydlí ode mne 10 minut jízdy na kole, což usnadňuje práce na materiálu Tolstoys. Mám pocit, že se zde jako umělec mohu hodně naučit a posouvat dopředu. Kapele se můžu věnovat na 100 % i proto, že výsledkem mých studií by měla být nová deska, na které už pracujeme.

V souvislosti s Tolstoys se skloňuje nejvíce pojem dream pop. Vedle toho ale využíváte ve své hudbě housle nebo kontrabas. Dalo by se říct, že má vaše pojetí dream popu folklórní kořeny?

Asi bych neřekla, že naše hudba je folklórem ovlivněná, i když Michal pochází z těchto kruhů (oba jeho rodiče se folklóru celý život věnují a Michal funguje také v kapele O Gadže Bašaven – osvětovém projektu o romské kultuře – pozn. autora). Náš dream pop je trochu jiný, než na jaký je posluchač obyčejně zvyklý. Nemáme v kapele kytaru, která je pro řadu kapel žánru podstatná. Spojení Tolstoys s dream popem vzniklo v době, když jsme začali hrát. Tehdy se nás pořád někdo ptal, jaký žánr vlastně hrajeme, a nás to zastihlo v rozpacích. Z nich nás vysvobodil až můj bratranec. Ten byl na našem koncertu a po něm prohlásil, že hudba, kterou děláme, je takový dream pop. A tehdy jsem si uvědomila, že i když technicky do této škatulky nezapadáme, snivou, jednoduše přístupnou hudbu tvoříme. Byli jsme tehdy na Slovensku jedinou kapelou, která se takto označovala, což bylo dobré, protože si to každý zapamatoval.

V mezidobí mezi oběma deskami jste s kapelou vydali docela dost singlů. Proč se řada z nich nedostala na desku? A to přesto, že už jste na řadě z nich spolupracovali s producentem Drew Dealem. 

Mám za to, že tyto písničky (Olivy, Tempo a Tri mestá – pozn. autora) byly takovým mezikrokem v naší tvorbě. Navíc se nehodily do celkového konceptu nové desky. Zvukově jsme se nakonec dostali trošku jinam.

Ptám se i proto, že na nové desce je deset skladeb, žádná z nich nepřesahuje tři minuty, takže album má nějakých plus mínus 25 minut…

Na Botanike jsou dlouhé skladby, řada má obsáhlé mezihry. Inspirace už zmíněným Islandem byla evidentní. Tentokrát jsme byli v úplně jiné situaci. Pamatuji si jednu ze zásad našeho producenta – „keep it simple“. Vždy, když jsme měli pocit, že je písnička hotová a odkomunikovala, co měla, nepřidávali jsme nadbytečné pasáže. Myslím si, že u tohoto alba jsme se naučili věci nepřekomplikovávat a nechat jít, což mi přijde také důležité. Vůbec nebyl záměr natočit album krátkých písniček. Tak to prostě dopadlo.

Na rozdíl od debutu jste poprosili o pomoc s produkcí nové desky Drew Deala z kapely People Club. Co vás k tomu vedlo a jak jste na něj narazili?

Nápad spolupracovat s producentem nám přišel jako dobrý krok kupředu. Nejprve jsme uvažovali o nějaké osobě ze Slovenska, kde jsou silné producentské osobnosti jako Jonatan Pastirčák nebo FVLCRVM. I když je moc obdivuji, každý z nich má dost jasný rukopis, který je přirozeně cítit i v jejich vlastních projektech, a proto jsme se rozhodli poohlédnout se spíše po někom v zahraničí, což jde ruku v ruce s naší snahou představit hudbu Tolstoys mezinárodnímu publiku. Absolvovali jsme řadu showcaseových festivalů (od Eurosonic až k Wave Vienna)…

Máš pocit, že vám účast na těchto festivalech pomohla?

Určitě, ale paradoxně spíše v Čechách a na Slovensku. Začalo se o nás více psát a tato vystoupení ještě násobila hype, který se okolo našeho debutu a tehdejších koncertů odehrával. 

Pojďme nazpátek k hledání zahraničního producenta.

Vyvinuli jsme při hledání té správné osobnosti poměrně velké úsilí. Nakonec v našem hledáčku uvízla pětice osobností, které jsme napřímo oslovili. Tři z nich se ozvali, že by měli o spolupráci zájem. Dva z nich byly poměrně renomované osobnosti, pro které jsme se ale nakonec nerozhodli. A to z toho důvodu, že se dalo očekávat, že při jejich velkých zkušenostech budou chtít mít oprávněně při rozhodování hlavní slovo a nebude velký prostor k dohadování se. My jsme u tohoto alba však potřebovali o věcech spíše diskutovat a dělat to tak trochu pořád podle sebe, protože jsme byli stále na začátku a identitu Tolstoys stále jen budovali. Nakonec jsme se tedy přes německou kapelu Darjeeling dostali k Drewovi Dealovi, který také projevil zájem o spolupráci. Pozval mě na víkend k sobě do studia do Berlína, kam jsem za ním přijela, a brzy jsem zjistila, že je to ten pravý člověk pro naše plány. Sedli jsme si po lidské stránce a už první den spolupráce z nás vypadla písnička, která je na naší nové desce – Satisfied. Bylo to jako z filmu. Jsem si jistá, že s ním budeme spolupracovat ještě dlouho.

O debutu jsi prohlásila: „Botanika som bola skôr ja, vtedy 16-ročná Ela“. Co je tedy Mirror Me?

Mirror Me jsme my, jako kapela. Mám pocit, že jsem se na novince přestala stydět a všichni jsme spolu začali komunikovat mnohem otevřeněji. Na Botanike jsem ze sebe dostala své teenagerské pocity, o kterých jsem nechtěla příliš mluvit. Styděla jsem se je vysvětlovat. Dokážu si představit, že spolupráce se mnou musela být tehdy velmi těžká. Tentokrát byl vznik písniček kolektivní záležitostí. Konečně jsem byla schopná pustit do svých emocí někoho jiného. Otevřenost je tak velká, že nevznikly žádné bariéry bránící společné kreativitě. Všechno bylo volné a akceptovatelné. Další výrazný rys desky je v tom, že jsme se s Michalem během vzniku desky rozešli jako partneři. Mnoho lidí by si řeklo, že to bude znamenat rozpad kapely, ale stal se úplný opak. Uvědomili jsme si, jak jsou pro nás Tolstoys důležití. Michal začal do společného projektu vkládat neuvěřitelné množství energie, takže dnes už se necítím být jediným tahounem projektu. Michal jako frontman, skladatel i manažer kapely je ve stejné pozici jako já. Dynamika v kapele se za poslední roky výrazně změnila a musím říct, že všichni členové kapely do projektu dávají vše, co mohou, a jen díky tomu, že to berou tak vážně, dokážeme bez problémů fungovat už tolik let a také na dálku.

Na desce zkoumáte vlastní pocity a vzorce chování vycházející z rodinných konstelací. Proč zrovna toto téma? Má co dočinění s vaší vlastní emancipací, žitím vlastního života a následného střetávání se s rodinou.

Určitě. Všichni jsme se v poslední době osamostatnili, náš klavírista už má dokonce i dvě dětičky. Tolstoys na debutu byli teenageři, kteří objevovali svět, zatímco na novince už jsme trochu dospělejší, více obeznámeni s fungováním světa, do kterého se snažíme zapadnout.  

Kapela má v současné době šestičlenné obsazení. Co vedlo k rozšíření sestavy o jednoho člena?

Náš bývalý bubeník Matej pochopil, že ho vždy bavila mnohem více elektronika než hraní na sadu. Proto momentálně na koncertech hraje live backingtracky a zároveň i různé perkuse. Na bicí hraje náš nový bubeník Lukáš Brabec, který projevil pro kapelu velkou míru nadšení i flexibility.

Ke každé písničce nové desky vznikl videoklip. Jak je pro vás vizuální stránka fungování kapely důležitá?

Hodně. My se s Michalem oblíkáme extravagantně i v běžném životě. Líbí se nám výrazné vizuály, takže i vizuální identitu kapely ve spolupráci s různými umělci vytváříme prostě podle toho, co se nám přirozeně líbí. Navíc v době, kdy vzniká takové množství kvalitní muziky, má silný vizuál sílu pomoci vyčlenit kapelu z davu a upoutat pozornost.

Ty jsi studovala hudební management – ovlivnilo to nějakým způsobem fungování nebo i zvuk Tolstoys? 

Myslím, že tato zkušenost kapele pomáhá. Především v začátcích se Tolstoys hodila síť kontaktů a produkčních dovedností které jsem měla. Mám za to, že pokud se v kapele vyskytuje člen, který je schopen dělat i manažerskou práci, skupině to pomáhá, protože kdo zná lépe její potřeby než samotní členové? Odpadávají nedorozumění, kdy externí manažer tlačí kapelu někam, kam sama nechce a podobně.  

Když se bavíme o manažerské práci v kultuře, jak ti pomohly znalosti z této oblasti, které jsi načerpala v rámci studia? Co vidíš za chyby, které kapely nebo hudebníci dělají, a ty se s nimi nejčastěji setkáváš? 

Mám za to, že umělci v Česku i na Slovensku tyto role poměrně zvládají. Větší problém vidím v celém kulturním systému, který je zde nastaven. Třeba na VŠMU i na HAMU se hudební management vyučuje, ale je zaměřený především na vážnou hudbu. Populární hudba se na vysokoškolské úrovni studovat vůbec nedá, a to mně přijde škoda. I přes problémy kulturního i hudebního sektoru se v něm točí docela velké peníze. Širší veřejnost pořád bere, že kultura je primárně zájmová činnost, ale to vůbec není pravda. Je to reálná práce, která může státu přinést nemalý profit na mnoha úrovních, pokud by měla samozřejmě z jeho strany větší podporu.

Na Slovensku v poslední době vyrostla silná generace hudebnic. Zmínit můžeme například Katarzii, Katarinu Málikovou, Ivanu Mer nebo Sisu Fehér. Cítíte mezi sebou nějakou spřízněnost?

Ano. Já cítím velkou spřízněnost nejen se zpěvačkami ze Slovenska, ale i z Česka. Mezi námi zpěvačkami ze scény se často vytvářejí velmi silná kamarádská pouta, stalo se mi to opakovaně například s Katarzií, Amelií Sibou, Timeou či dalšími. Myslím, že je to proto, že naše životy jsou v něčem velmi podobné a zažíváme podobné věci. Proto se dokážeme hned na prvním setkání bavit velmi otevřeně a do hloubky. Mám pocit, že tak nějak umíme vycítit a chápat, co ta druhá zažívá. Celkově na scéně místo rivality cítím velmi přátelskou atmosféru a snahu pomáhat si navzájem. Doufám, že tato potřebná sounáležitost, která zahrnuje i muže, pomůže zviditelnit české i slovenské projekty v zahraničí, jak to dříve dokázala právě hudební scéna na Islandu, kde hudebníci také drželi výrazně při sobě. Věřím tomu, že se to může stát i u nás.

Deska Mirror Me vyšla, jaké jsou další plány Tolstoys?

Deska už je venku, ale ještě do léta budeme postupně uvolňovat remixy a videoklipy k jednotlivým písním z novinky. Do toho začneme konečně koncertovat, kdy speciálně vypíchnu koncerty 17. března v brněnském Kabinetu MÚZ, 18. března křest desky v pražském Café V lese a 28. května v bratislavské Nové Cvernovce. Do toho nás čekají koncerty v Německu v Berlíně, Kolíně nad Rýnem a Hamburku po boku německé kapely Darjeeling. V létě nechceme pouze hrát na festivalech, ale rádi bychom dopsali písničky na třetí desku. To jsou poměrně velké plány, ale doufám, že by se mohly vydařit!