Eliška Vidomus (Fanfán Tulipán): Deadliny si v hudební tvorbě nedávám

Ve skladbách kapely Fanfán Tulipán se proplétají zpěvné melodie s hutnými basovými groovy a harmonickými postupy vycházejícími nejen z jazzu. Konkrétní příběhy, obrazy a nálady v nich ožívají s divadelní nadsázkou a hravostí, do které se ale v poslední době začínají vkrádat i temnější podtóny. Jak se kapela za deset let existence hráčsky i hudebně proměnila, uslyšíme na chystaném albu Genius noci. Křest pilotního singlu proběhne 23. listopadu na koncertě v pražském Jazz Docku. S kapelnicí a skladatelkou Eliškou Vidomus jsme si povídaly mj. o tom, jak je důležité mít v kapele muzikantskou i lidskou symbiózu, o inspirativním hraní na místech, kde lišky dávají dobrou noc, ale také o hledání nových cest, jak svou hudbu vybalit ze starých žánrových škatulek.

Jsi plná čerstvých zážitků. Právě ses vrátila ze studia SONO, kde jste byli míchat materiál na novou desku. Jaké to bylo?

Užívala jsem si ten moment, kdy už je člověk naučený svoji hudbu nějak slyšet a najednou to celé ožije úplně jinak. Několikrát jsem tam zažila pocit absolutního štěstí. Nahráli jsme to v dubnu s Milanem Cimfem a mix teď dělali Adam Karlík a Vojta Svatoš. V obou případech jsem v Sonu i spala, což je skvělý – člověk se od všeho odstřihne a zůstane celou dobu uvnitř procesu. Bylo to trochu jako na táboře. Jediné, co tam slyšíš, jsou ptáci, psi a občas kohout. Navíc v neděli byl zrovna úplněk. Takže jsme domíchávali skladbu Fjord, ve který hraje na trubku Oskar Török a má tam úplně neskutečný sólo, a do toho svítil měsíc. Člověk se v Sonu navíc setká s naprostou profesionalitou. Lidi do toho jdou se zápalem a zároveň je s nimi strašně dobře. A navíc vymýšlejí spoustu různých fines a věcí, kterými to celé ještě pozvednou.

Ve svých skladbách máš základní nástrojové obsazení basa, bicí, klávesy, flétna, melodika. Ale přidáváš i cizokrajné nástroje, například estonskou citeru. Máš taky skladbu, kde využíváš zvuk hracího strojku. A nebo různé ruchy jako zapínání zipů ve skladbě Cestovní horečka. Na koncertech jsem viděla taky hosty – Šimona Janáka na tubu, Radka Doležala na vibrafon. A teď jsi jmenovala Oskara Töröka. Jaké další obměny barvy zvuku ještě uslyšíme na novém albu?

Jsem moc ráda, že na to nahrávání mohl přijet vibrafonista Radek Doležal. Hraje ve skladbách Větrolam, Předjaří, Fjord a Komnaty ozvěny. Záměrně jsem mu dala hodně prostoru. Barevné nástrojové spojení vibrafonu s příčnou flétnou a klavírem vytváří skvělé zvukové možnosti. Ve skladbě Fjord hraje Radek na vibrafon smyčcem, což výborně evokuje atmosféru ledové krajiny. Dalším hostem je trumpetista Oskar Török z kapely Vertigo, kterého už sleduju řadu let a jsem ráda, že právě do skladby Fjord přijal naše pozvání. Když před lety tahle skladba vznikala, hodně jsem poslouchala – a vlastně pořád poslouchám – skandinávský jazz. Přála jsem si v té skladbě mít zvuk, který je pro mě s tou scénou spjatý – a Oskar tohle umí krásně vykouzlit. Jeli jsme to na třikrát, ale použili jsme hned první take. Když jsme se pak sešli v režii, koukli jsme na sebe a řekli si: „Tak to asi bylo vono, co?“ Ta skladba bude mít dvanáct minut a uzavírá celé album.

Z původní sestavy jsi za ty roky zůstala v kapele jenom ty. Jinak je na všech postech už minimálně druhý hráč. Mění se s každým přišedším člověkem nějak osobitě celkový zvuk, nejen sólové pasáže?

Když skládám, vždycky už od začátku přemýšlím o tom, jací tam budou aktuálně lidi a jakým způsobem budou schopni ten nápad uchopit. Nejdéle ze všech členů je ve Fanfánovi náš bubeník Šimon Hajdovský. Mám na něm ráda, že to není klasický jazzový bubeník. Jeho táta Lesík Hajdovský je výrazná postava počátků českého hip-hopu. Šimon má prostě takový dobrý základ z Jižáku…

… a z metalu. Já ho znám z kapel Corona Lantern a Dilligence.

Vždycky si rovnou říkám: „Tady se těším, jak si s tím Šimon poradí a udělá tam tenhle groove“. Když vymýšlím basovou linku, představuju si zase, jak to bude Pavel Husa hrát a co by se tam spíš hodilo, jestli baskytara, nebo kontrabas. Pianista Petr Svoboda, to je energický hráč a skladba Komnaty ozvěny byla psaná vyloženě pro něj. Těšila jsem se, že tam dostane dost prostoru a bude mít možnost se vyřádit. Flétnista Štěpán Zbytovský hraje nejenom na flétnu, ale i na basklarinet. Sólový nástroj je pro mě takovým vypravěčem příběhu. Vtahuje lidi do situace, o které ta skladba je. Je pro mě důležité, abych si s tím člověkem hodně rozuměla. Nedokážu to mít tak, že by moje nápady hrál někdo, s kým se lidsky míjíme.

Ty sama jsi taky hráčka na sólový nástroj, ať už na melodiku nebo na estonskou citeru. A na koncertě vypadá „mizanscéna“ většinou takhle: sedíš uprostřed, hraješ na melodiku, komunikuješ s publikem mezi skladbami a v některých i zpíváš. A kolem Tebe rotují muzikanti jako planety. Dohromady to dává konzistentní dojem. Ty jsi ten středobod a zároveň si nijak neusurpuješ sóla.

Můj nejdůležitější vklad u každé skladby je samotná kompozice. Většinou přicházím s věcmi, které už jsou rozepsané, hotové. Pak ještě třeba na zkoušce ladíme detaily. Když ta kapela na Ježkárně vznikla, nejdřív jsem v ní nehrála. Jenom jsem to pro ně skládala. Postupně jsem ale cítila, že mi chybí být toho součástí, proto jsem začala hrát na melodiku. Aktuálně přibývají i skladby, kde zpívám.

Což je hodně osobní. Ve zpěvu se člověk dost odkope.

Právě. Lidi přijdou po koncertě a: „Eliško, proč víc nezpíváš?“ Zaprvé bych nerada, aby mi byl okamžitě přisouzen status „zpěvačky“. Ten mi úplně nesedí a nechci se s ním identifikovat. Cítím se být víc kapelnicí a zpěv je pro mě spíše zpestřením. A další věc je přesně, jak říkáš – když zpívám, je to pro mě mnohem intimnější věc, než když hraju na melodiku. I proto si myslím, že Fanfán bude vždycky hlavně instrumentální kapela.

Mezi tvoje oblíbené skladebné postupy patří mimo jiné unisona mezi vrchním melodickým hlasem a basem. Častá je taky modalita – máš tam třeba lydickou v Předjaří. Potom skladby složené z několika rytmicky a metricky kontrastních částí. Jak postupuješ, aby v každé tvé skladbě byl jasně rozpoznatelný tvůj rukopis a zároveň aby ses neopakovala? Totiž, já když se pokouším o vlastní kompozice, vždycky ztroskotám na tom, že ty ruce na klavíru najedou na určitý oblíbený akordický postup. A říkám si: „Sakra, už zas“.

Tohle se mi samozřejmě děje taky. Když člověk sedá k nástroji, ty ruce už samy od sebe někam jdou. Mám na to dobrý recept – jezdit na konzultace a nechat se někým „diagnostikovat“. Já ten problém dovedu sama najít, ale tohle je trošku jako když jedeš k doktorovi. Řekneš: „Tady mám problém, můžete mi s tím pomoct?“ Mám skvělou podporu ve skladatelce a pianistce Beátě Hlavenkové. Jezdím k ní třeba jednou za půl roku. Ale je to setkání, které mi dá často mnohem víc, než mi dalo půl roku studia na Ježkárně. Jedu tam připravená, mám konkrétní otázky. Vím, co bych se potřebovala dozvědět. A ona už mě trošku zná, takže třeba řekne: „Podívej, tenhle postup si pamatuju, to už jsi měla v minulý skladbě. Navrhuju Ti…“ A poradí mi, co si mám poslechnout. Další její tip byl zkusit skládat bez nástroje. Nebo si nesedat za každou cenu ke svému primárnímu nástroji, což je u mě klavír. Nebo vyjít od rytmu namísto od melodie. Dávat si různá omezení a úkoly, která tě vyhodí ze stereotypu. Snažím se s tím pracovat. Teď si občas píšu i texty. Takže vycházím nejdřív z nějaké textové inspirace a k ní potom vymýšlím, co se tam stane hudebně.

Kdy přichází inspirace? Naordinuješ si sezení u piana, když doma nikdo není, koukáš do zdi a vědomě komponuješ na nějaké téma? Nebo jedeš tramvají a najednou ti bleskne hlavou nějaký hudební motiv?

Asi všechno dohromady. Skladatelská produktivita je u mě ovlivněná tím, že to mám pořád spíš jako vedlejšák. Nesouhlasím s tím, že inspiraci je potřeba vysedět. Často když slyším nějakou skladbu, běží mi hlavou klasická věta: „Tohle muselo dát obrovskou práci. A přitom taková…“ No, znáš to. Já chci mít skladby, ve kterých ta urputnost, ta chtěnost nebude. Na jednu stranu by nebylo špatné, kdyby skladeb přibývalo víc. Zároveň hrajeme tak akorát často, aby nehrozilo, že se mi moje skladby ohrají. Ale setkala jsem se i s jiným přístupem. Jeden z našich bývalých členů očekával, že vydáme desku, já pak sednu a napíšu komplet nový repertoár. Třeba dvanáct věcí. To je pro mě naprosto nereálné. Já potřebuju nejdřív něco zažít a ty zážitky pak postupně vkládat do hudby.

Možná to někomu funguje podobně jako s tím nahráváním. Zavřít se na čtrnáct dní do věže ze slonoviny a odstřihnout se od okolí.

Jo, ale i když jsem doma u piana, potřebuju se na chvíli zvednout a chodit po bytě. Nebo se jdu ven projít a ta melodie je pořád se mnou. Není to tak, jako když musíš odevzdat diplomku. Skládání pro mě není jako práce, nedávám si žádné deadliny. Naše aktuální album tvoří skladby, které vznikly za posledních sedm let. A pro mě je to o to cennější.

Mluvila jsi o termínech a organizaci. Jsi kapelnice, frontwoman a skladatelka veškerého repertoáru. Zároveň se sama staráš o booking, PR a všechny technické věci. Jaké jsou výhody a nevýhody neustálého „přecvakávání“ mezi kreativní, uměleckou rovinou a řešením technické stránky chodu kapely? A jde to vůbec oddělit?

Já si myslím, že je to všechno propojené. Ze začátku Fanfán nebyl nastavený jako čistě můj projekt. Vykrystalizovalo to postupně. Kdysi na gymplu jsem hrála s kapelou Mango a banány, kterou nikdo nevedl. Čas na zkouškách tak nějak plynul a většinou se toho moc neudělalo. S Fanfánem už jsem si za ta léta najela na určitý systém fungování. A taky se snažím v rámci kapely udržet zdravé mikroklima, což je podle mě to nejdůležitější. Kapela je živý organismus. Když začne jeden ten orgán trošku haprovat, je důležité to spravit. Musím říct, že aktuálně mám ve Fanfánovi muzikantsky i lidsky nejlepší složení. Členové jsou vůči sobě ohleduplní, velkorysí a uvědomují si, které věci se nesmí podcenit. A přijde mi, že na aktuální nahrávce je to znát.

Pro koncerty s Fanfánem si vybíráš prostory, které jsou něčím neobvyklé – například jsou vybudované skupinou místních kulturních nadšenců. Kde jste měli za letošek nejzajímavější koncertní zážitek?

Zmínila bych dvě místa. První jsou Dyjice. To je malá vesnice s kapličkou na návsi, kde si Renáta Koževnikovová od obce půjčuje místní kulturní sál a dělá tam koncerty. Někteří muzikanti přistupují k hraní v takových místech trochu spatra – že jedou hrát někam, kde dávají lišky dobrou noc. Mě naopak čím dál víc nabíjí, když vypadnu mimo Prahu a narazím na nějakou zajímavou komunitu. Je to pro mě důležité nejen po muzikantské stránce, ale i lidsky. Jsou to často takové ostrůvky pozitivní deviace a těch jsem díky Fanfánovi objevila strašně moc.

Nechuť některých muzikantů k hraní v Horní Dolní může plynout z obavy, že to bude přesilovka, že tam nikdo nepřijde. Ale tyhle kulturní komunity mají své publikum, takže prázdný sál tam nehrozí, ne?

To je právě ono. V Dyjici byl fullhaus, multigenerační publikum a k tomu skvělý zvukař. Přitom to Renáta všechno financuje ze svého, rezignovala na různé granty a příspěvky. Je onkoložka a říká, že tahle aktivita je její lék na vyhoření. To mi přijde fantastický. Druhé zajímavé místo byl festival Kočí v Chotči, akce v Českém ráji, kterou organizuje Daniela Grohová, studentka DAMU. Líbilo se mi, že se tam povedla symbióza místních hospodských štamgastů, lidí z okolí a do toho těch takzvaných „umělců z Prahy“. A nikdo se tam na nikoho nedíval skrz prsty ve smyslu: „Vy jste vesničani – A vy jste ti Pražáci“.

K Fanfánovi vždycky patřila určitá hravost a divadelnost. Nicméně letos kapela oslavila deset let existence a už k loňskému devátému výročí jsi na facebooku psala, že „Fanfán už je velkej kluk“. V čem všem kapela od posledního EP Vulpea Lunatică z roku 2017 vyrostla? Je Fanfán v pubertě? Na webu píšete, že je „žánrově promiskuitní“, tak aby ti nezačal divočet…

Už se rozhodně nehlásím k původnímu označení „kinder jazz“. To vzniklo v určité době jako reakce na prostředí, ve kterém jsme se pohybovali. Spousta lidí se kolem mě věnovala jazzu a pojímala ho dost akademicky. A já jsem cítila, že potřebuju jít jinudy. Vyrůstala jsem v Pardubicích, kam do Divadla 29 jezdili představitelé evropských jazzových scén. Bývaly to večery na pomezí koncertu a divadelního kabaretu. Nikdy to nebyl „klasický“ jazz, co se hraje v některých pražských jazzklubech. Kapely hrály třeba na vlastnoručně vyrobené hudební nástroje, na dětské hračky… Zkrátka inspirativní avantgarda. A mně na tom tehdy nepřišlo nic zvláštního. Na Ježkárně jsem pak v tomhle dost narazila. Ale jsem ráda, že jsem tam postupně potkala lidi s podobnou zkušeností nebo podobně neortodoxním přístupem. Začala jsem se jimi co nejvíc obklopovat. Pro spoustu tradičně smýšlejících byl totiž Fanfán něco úplně nepochopitelného a zvláštního. Jsem ráda, že jsem se teď už dostala mimo tyhle kruhy.

To je fakt. Na konzervatoři jsi nucená naplňovat určitý ideál, který tam panuje.

V řadě případů jsem ale zas měla štěstí na různá setkání nebo situace. Jednou jsme hráli na skladatelském koncertu – tzv. „chlubně“ – skladbu Fjord, o které jsem tady už mluvila. Bylo to zrovna v období, kdy už jsem se na té škole necítila moc dobře. Po koncertě za mnou přišel skladatel Karel Růžička, pro mě velká autorita, a řekl: „Eliškooo, tudy vede cesta!“ Na to hrozně ráda vzpomínám.

V sobotu 23. listopadu pokřtíte na koncertě v Jazz Docku první singl Genius noci ze stejnojmenného nového alba. Vzniká k němu i animovaný videoklip. Půjde o kreslené členy kapely, nebo spíše o abstrakci?

Skladba Genius noci je inspirovaná postindustriálními krajinami v okolí Pardubic a v Polabí. Jsou to lesní terény, kde to není turisticky extra atraktivní, ale myslím, že stojí za to tahle místa objevovat. Semtex, potrubí v mechu a betonová monstra prorůstající bejlím. To jsou věci, ve kterých jsem vždycky měla zálibu. A podařilo se mi zkontaktovat šikovného animátora Olivera Vršanského, který žije v Pardubicích. Když jsme se poprvé sešli, nemusela jsem mu nic vysvětlovat. Od první chvíle věděl, kam mířím.

Vyrostl zkrátka taky ve stínu komínů.

Ten klip aktuálně vzniká a technika je dost komplikovaná. Oliver vychází z fotek zachycujících místa v okolí Pardubic, ty kombinuje s ruční malbou a pak vše v počítači animuje. Naše kapela se tam vůbec nevyskytuje. Mně to ani nepřišlo důležité. Pro mě je hlavní ta tematická linie.

Prý chystáte i vinyl.

Jasně. Když křtíš singl, tak většinou vychází digitálně. Ale když už nám to bude křtít „superkřtitel“ Oto Klempíř z J.A.R., tak mu přece nedám na pokřtění flashku. Zároveň mám ráda artefakty. Takže chystáme limitovanou edici vinylů. Podařilo se mi najít jednu firmu, kde to nelisujou, ale ryjou diamantem.

Bude to jedna z věcí, které může člověk dostat za to, že vás podpoří na HitHitu, kde právě běží kampaň na financování vzniku alba?

Je tam. A taky spousta dalších „nočních“ odměn, třeba noc ve Winternitzově vile, noc v maringotce nebo táborák s Fanfánem. Album pak vyjde na jaře, křest plánujeme na 7. března ve Vile Štvanice.