Ellen Foley: Nejsem punkové dítě, ale New York 70. let byl pro mě vzrušující

Narodila se v St. Louis, odkud v mladém věku odcestovala do New Yorku, kde našla štěstí coby herečka na Broadwayi. Účinkovala v divadelní i filmové verzi muzikálu Vlasy a v roce 1977 zazářila jako zpěvačka po boku Meat Loafa, když s ním nazpívala duet Paradise By The Dashboard Light. Sólová kariéra na sebe nenechala dlouho čekat a Ellen Foley následně natočila tři vlastní alba, na nichž spolupracovala s rockovými velikány Ianem Hunterem, Mickem Ronsonem či dvojicí Joem Strummerem a Mickem Jonesem z The Clash. V druhé polovině 80. let si od muziky odpočinula a věnovala se filmu a divadlu. Do hry ji teprve nedávno vrátilo hudební partnerství se skladatelem Paulem Foglinem, s nímž v roce 2013 vydala album About Time. Letos v srpnu tato zpěvačka s charakteristickým hlasem vydá novou kolekci jedenácti skladeb pod názvem Fighting Words.

Od vaší comebackové desky About Time uběhlo osm let a nyní přicházíte s novým albem Fighting Words. Kdy jste začala písně připravovat?

Myslím, že to bylo snad už před pěti lety. Koncertovala jsem po Holandsku, Belgii a neměla jsem nějak velkou potřebu s novou deskou spěchat. Paul Foglino, který pro mě skládá písničky, mi nosil skladbu za skladbou, a mně to zabralo nějakou dobu, než jsem tím vším prošla. 

První singl z alba I´m Just Happy To Be Here je duet s Karlou DeVito. Vaše kariéry se v minulosti několikrát protly. Potkaly jste se v muzikálu Neverland skladatele a dramatika Jima Steinmana, nahrála jste legendární album Bat Out Of Hell s Meat Loafem a byla to právě Karla, která vás poté u Meat Loafa nahradila. Kdo přišel s nápadem udělat duet na aktuální desce?

Byl to můj návrh. Obě jsme se dlouhé roky neviděly. Od té doby, co začala Karla zpívat s Meat Loafem jsme se moc nepotkávaly. K příjemnému setkání došlo na koncertě v New Yorku, který se konal na počest muziky Jima Steinmana. Daly jsme se do řeči, máme za sebou podobné zkušenosti a rozhodně je mezi námi spojení. Mám ji hodně ráda, líbí se mi její hlas, a tak jsem řekla Paulovi, že bych s ní chtěla nahrávat. Říkala jsem si, že by to mohla být písnička o dvou lidech, kteří mezi sebou mají konflikt, trochu humorněji podaná, ale Paul se do toho moc neměl a místo toho přišel s touto skladbou, která je, myslím si, perfektní. Hodí se do dnešní doby.

Jim Steinman nás v dubnu tohoto roku opustil. Zařadila jste proto na závěr desky jeho skladbu Heaven Can Wait, která se objevila i na Meat Loafově debutu?

Ne, ta deska už byla v té době hotová. Heaven Can Wait zpívám na koncertech už od dob, kdy jsem byla v jeho muzikálu Neverland, který jsi zmínil. Tuším, že to byl rok 1977. Nahrávání mé verze však proběhlo původně pro jeden nezávislý film s názvem Lies I Told My Little Sister, už tak před devíti lety. Jim nám dal práva a svolení ji použít. Chtěla jsem ji zařadit i na svou vlastní desku, protože je to pro mne důležitá písnička a teď po Jimově úmrtí má ještě větší význam.

Další ztrátou byla jistě i smrt vašeho kytaristy Stephena Antonakose, který tragicky podlehl Covidu v roce 2020. 

Tohle byl opravdu šok. Neznala jsem moc lidí z mého okolí, kteří by na Covid zemřeli. Přemýšlíš o tom abstraktně, až potom náhle zemře někdo, koho znáš. Obrovská tragédie. 

Stejně jako na předchozí desce, tak i tentokrát pro vás písně napsal Paul Foglino. Jak jste na sebe přišli a kdy přesně vaše spolupráce začala?

V roce 2008 jsem vystupovala v jedné show, jejíž autorem byl můj kamarád a Paul pro tu hru napsal muziku a slova. Po derniéře jsme se shodli, že spolu chceme dále spolupracovat. Dali jsme dohromady kapelu, původně jsme zamýšleli, že budeme jen cover skupina, co bude hrát písničky Rolling Stones, což byl vždy můj sen. (smích) Jak jsme spolu ale trávili více času, tak Paul říká: „Jsem skladatel, tak proč nenapíšu nějaké písničky?“ Měli jsme kapelu, hráli po městě a postupně to takhle organicky přešlo v situaci, kdy jsme byli schopni dát dohromady dostatek materiálu pro vlastní desku. 

Jak vaše spolupráce probíhá? Zdá se, že Paul ví, co vám sedne, a jaké písně pro vás má psát. Dáváte mu nějaký klíč, představu, jak byste chtěla, aby skladba zněla nebo to necháváte zcela na něm?

Strávili jsme spolu hodně času, bavíme se, zná můj hlas, můj styl humoru, dramatické prvky, které do toho vnáším. Jistá spolupráce tady probíhá, ale písně píše výhradně on sám.

Napíše tedy hudbu a na vokálech pak pracujete společně?

Paul píše i vokální melodie. Nemá ale velké ego, aby ti říkal, že musíš zpívat přesně notu po notě, tak, jak to napsal. Nechává člověku prostor, aby si s tím mohl pohrát po svém. 

Jedná se o rockové album, písně I´ll Be True nebo This Won´t Last Forever mají stounovský feeling a myslím, že vy sama jste vůbec velká fanynka Rolling Stones, mám pravdu? 

Ano, teď a navždy! Ty kytarové riffy v těch dvou písních jsou hodně stounovské, to je pravda, ale nevadí mi to. To je práce našeho kytaristy Slima Simona, on s tím přišel. Znáš to, někdo napíše muziku, předá ji kapele, a pak se udělají nějaké zajímavé aranže. No, a Slim přišel s těmito kytarovými úvody ve stylu Keitha Richardse, které já miluju. 

Už na vaši první sólové desce Night Out jste předělala jejich skladbu Stupid Girl. 

Ano, přesně tak!

Na albu jste tehdy spolupracovala s jinými, neméně zajímavými muzikanty, a sice s Ianem Hunterem a kytaristou Mickem Ronsonem. 

To byla skvělá zkušenost. Skrze Meat Loafa jsem se potkala s úžasným člověkem jménem Steve Popovich, který byl majitel Cleveland International Records a stal se mým manažerem. Byl to vizionář, byl jediný, kdo chápal Meat Loafa, zatímco ostatní nahrávací společnosti si mysleli, že je jeho muzika je příliš bláznivá, divná, hlasitá. Popovich ji ale miloval, protože hudba byla to, co ho v životě zajímalo nejvíc. Každopádně byl to on, kdo mě dal dohromady s Ianem a Mickem. Vůbec poprvé ve studiu jsem byla, když jsem natáčela s Meat Loafem a tohle byla má druhá zkušenost, zároveň má první deska. Mít za mentory tyhle skvělé anglické rockery, kteří mě vzali na úplně nová místa v mém životě a v hudbě, bylo opravdu vzrušující a inspirující. 

Debut Meat Loafa bylo vaše vůbec první nahrávání a hned šlo o desku, které se prodalo 50 miliónů. Uvědomovala jste si už během natáčení, že jste součástí něčeho tak velkého?

Nevěděla jsem, že to bude něco tak velkého, to jsme si ani nedokázali představit, ale věděla jsem, že jsem součástí něčeho skvělého. Nikdo nepředpokládal, že by se mohlo prodat tolik desek, protože hudebně to bylo úplně něco jiného, než co se tenkrát okolo hrávalo. 

Další významná spolupráce přišla s The Clash, kdy jste s nimi natáčela na album Sandinista a v jedné písni se vlastně objevujete i na následujícím Combat Rock. Vím, že jste v té době měla vztah s Mickem Jonesem. Kde jste na sebe narazili?

Hrála jsem v Londýně, v klubu zvaném The Venue. Micka jsem potkala několik nocí předtím. Po mém koncertě jsme se sešli, tančili jsme a tu noc se potkali i s celou tlupou. Byla to zábava. 

Současně s natáčením Sandinisty vám The Clash dělali doprovodnou kapelu a pomáhali napsat album Spirit Of St. Louis. Dle mě jde o povedené album, někdy možná až neprávem přehlížené. Určitě by si zasloužilo větší pozornost, nemyslíte?

Je skvělé, že spolu můžeme my dva hovořit, protože netuším, jak moc mě mohou lidé ve vaši zemi znát. A pokud se mé nové desce dostane nějaké pozornosti, tak by se pak mohlo dostat pozornosti i albu Spirit Of St. Louis, což by bylo hezké.

Vy jste se v St. Louis narodila?

Ano. Jinak Charles Lindbergh, první člověk, který sám přeletěl Atlantik, pojmenoval své letadlo Spirit Of St. Louis. To byla jedna z inspirací pro název mého alba. Já byla taky ze St. Louis a zrovna jsem se nacházela v Londýně, na druhé straně Atlantiku. 

Proč jste se v mládí rozhodla odejít ze St. Louis do New Yorku? Kolik vám bylo?

Do New Yorku jsem přesídlila v den, kdy jsem dosáhla jedenadvacátého roku svého života. Chodila jsem dva roky na vysokou a rozhodla se, že to chci zkusit v New Yorku. V St. Louis jsem měla kapelu se svým tehdejším přítelem, měli jsme kapelu i tady v New Yorku, ale mezitím jsem studovala herectví a hledala si práci v divadle. Jako herečka jsem dostávala hodně nabídek a naše kapela tak dlouho nevydržela. Televize, filmy a vystupování na Broadwayi, to byla má hlavní náplň a muzika šla stranou. Až do doby, kdy jsem potkala Jima Steinmana s Meat Loafem a začala má rock´n´rollová kariéra. To bylo v roce 1977, přistěhovala jsem se tady v roce 1972 a za tu dobu jsem toho stihla opravdu hodně.

New York byl v 70. letech celkem nebezpečné místo.

V 70. letech údajně ano, ale já to milovala. Bylo to tak vzrušující, všude byla spousta energie. Všechno v té době vycházelo z New Yorku. Punková scéna nezačala v Londýně, ale právě tady, i když já teda nebyla zrovna punkové dítě. Jo, město asi mohlo působit chamtivě, špinavě, ale já to tak necítila. Prodělala jsem velkou životní změnu a vše okolo mne jsem milovala. 

Co u vás přišlo jako první, zájem o hudbu nebo divadlo/film?

Pravděpodobně divadlo, chtěla jsem být herečkou na Broadwayi, jíž jsem se taky nakonec stala. Vystupovala jsem na Brodwayi ve třech hrách. Tou nejlepší, ve které jsem hrála, byla Into The Woods od Stephena Sondheima. V životě jsem pracovala se dvěma génii, jedním z nich byl Jim Steinman a tím druhým právě Sondheim, takže jsem šťastná holka. (smích) 

Vystupovala jste na Broadwayi i v muzikálu Vlasy a dokonce jste se objevila i ve filmové verzi, kterou režíroval český rodák Miloš Forman. Šlo už o třetí Formanův film v USA, natáčel jej po oscarovém Přeletu nad kukaččím hnízdem. Vzpomínáte si ještě na natáčení?

Jistě. Byl úžasný, samozřejmě znám všechny jeho filmy. Byl výjimečnou osobou, nikdy jste nepoznali, kdy vlastně pracuje, protože se neustále náramně bavil. 

To byla vaše první zkušenost s filmem?

Hmm, myslím, že ano. 

Líbil se vám výsledek, byla jste spokojena se svým výkonem?

Jasně. Ve filmu zpívám písničku Black Boys a den, kdy jsme to natáčeli patří mezi jedny z nejlepších v mém životě. Byl tam Miloš a choreografii měla na starost Twyla Tharp. Řekla bych, že ona je další génius, se kterým jsem měla možnost pracovat. Užili jsme si kopu zábavy. Někdy to je tak, že něco natočíš a pak se na sebe nemůžeš ani podívat, ale o tomhle momentu jsem si myslela, že je okouzlující. 

Začátek 80. let pro vás muselo být celkem hektické období, natáčela jste desky, hrála ve filmech a seriálech, za všechny zmiňme Night Court, dále vaše role v Tootsie s Dustinem Hoffmanem (1982), Fatal Attraction s Michaelem Douglasem (1987) nebo Koktejl s Tomem Cruisem. 

Seriál Night Court se natáčel poté, co jsem za sebou měla tři alba a chtěla se zase trochu věnovat herectví. Ano, celá sedmdesátá a v podstatě i osmdesátá léta byla neuvěřitelná, ráda na ně vzpomínám. 

Byl nedostatek času taky jedním z důvodů, proč jste hudební kariéru na čas pověsila na hřebík?

Měla jsem smlouvu na tři alba. První Night Out bylo velké, pak přišlo Spirit Of St. Louis, se kterým to bylo krapet složitější, protože lidi očekávali něco jiného a potom přišla třetí nahrávka. Jsi pořád na cestách, máš kapely, musíš tomu celému šéfovat. No a já si řekla, že teď chci být na nějakou dobu zase jen zaměstnanec. A tak tomu vlastně bylo až do doby, než jsem potkala Paula Foglina. V roce 1989 jsem se navíc vdala, přivedla na svět dvě děti a skutečně se mi nechtělo moc pracovat. Několik let poté jsme se seznámili, natočili první společné album a začali koncertovat.

Nějakou dobu jste jako lektorka vyučovala na The Paul Green School of Rock Music, kdy přesně to bylo a jak jste se k této práci dostala?

Ani nevím, jak k tomu došlo. Někdo z mých známých, kdo znal Paula Greena, se mu o mne zmínil. On se mě následně zeptal, jestli bych měla zájem tam pracovat. Byl to celkem divočák, ačkoliv co jsem mohla vidět na facebooku, tak nedávno dostudoval práva a je z něj snad právník, takže už se možná zklidnil. Ale byla to zábava, škola roku fungovala tak, že jste se s žáky po určitou dobu věnovali jednomu interpretu. Jeden týden jsme pracovali a seznamovali se s The Who, další pak s Rolling Stones nebo Queen. 

Jak staří byli vaši studenti?

Byli tam děti od devíti let až po osmnáctileté. 

Jak ty hodiny vypadaly, bylo to spíše o technice, teorii?

Ano, učili jsme se techniku, měli jsme hodiny zpěvu a různá cvičení. Zjistila jsem ale, že je lepší jim pomáhat s interpretací. Samozřejmě jsme procvičovali hlas a správnou vokalizaci, potom jsem je však učila, jakým způsobem podat danou písničku a vylézt s ní na pódium.