Elvis Costello jde stále svou vlastní osobitou cestou

Šestašedesátiletý Elvis Costello je skladatelský génius. Je jasné, že mnozí fanoušci by určitě chtěli, aby se ještě vrátil ke svým kořenům a složil ostřejší skladby s rockovějším vyzněním. Napsat ale další This Year´s Model, to nemá Costello, který nedávno svedl boj s rakovinou prostaty, při svém věku zapotřebí. Na svém jedenatřicátém (!) studiovém albu nabízí jazzovou atmosféru a nebrání se experimentování.

Ani na Hey Clockface Costello nezapomíná na rockové polohy, ty ale stojí trochu bokem a společně s převažujícími jemnými skladbami tvoří zvláštní, ale pořád zajímavý celek. Po úvodním mluveném slovu Revolution #49 nastupuje punková No Flag s ostrou kytarou u níž zjistíme, že i Costello ještě pořád umí být nahněvaný. Je to jedna ze tří skladeb, které natočil v Helsinkách, kdy si nahrál všechny nástroje sám. Nicméně nepřítomnost živé kapely tomuto typu skladby možná trochu škodí, nemusela by totiž vyznít tak uměle. 

Nejlépe z helsinské trojce skladeb zcela jistě dopadla We Are All Cowards Now s temným textem na téma války. Další písně byly pořízeny v New Yorku a hlavně v Paříži, kde se Costello spojil s jazzovými muzikanty. Tyhle kompozice mají  odlišnou náladu od zbytku alba a They’re Not Laughing At Me Now a zejména pak I Do (Zula´s Song) vás po poslechu nechají (příjemně) omráčené. Ale ani newyorské nahrávací sessions nedopadly špatně – viz dylanovská Newspaper Pane, nicméně největším záporem alba je zřejmě zvolené pořadí skladeb. První půlka je proměnlivá, živější, zbytek se ale veze jen na pomalejší vlně a trochu pak chybí moment překvapení. Zbytečně tak album působí rozdvojeně. 

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Jako umělec je Costello stále relevantní. Patří k těm, kteří dokážou stárnout s grácií, nestojí  na místě a nepotřebují se zbytečně ohlížet za minulostí. Vždycky byl svým způsobem hudební chameleon a právě i proto se mu povedlo natočit tohle eklektické album. 

Elvis Costello – Hey Clockface

Concord Records, 2020, 49:52

70 %