Emozpěv: Základem je chápavá partnerka

Od vydání eponymního debutu a aktuální, před několik dny vydané desky Hebké bolesti, dělí emozpěv sice jen dva roky, materiál ale uzrával již delší čas. Kytarista Ondřej Vratislav Vyšehradský a baskytarista Martin Drahoňovský, písničkářské duo, chce svým názvem spíše evokovat pocity odrážející se v syrových textech s melancholických nádechem, než obecnou představu o emáckém pubertálním sebepoškozování. Jaká byla jejich hudební cesta i s čím je dobré jít do studia, se dočtete níže.

Jaké jsou vaše hudební začátky? Byla muzika přítomna už v rodině, nebo jste cestu našli sami? A kdy jste začali psát vlastní písně?

O: U nás se přímo v rodině hudba aktivně nepěstovala. Oba rodiče byli v devadesátých letech velmi zaměstnaní. Ale u mě a u sestry se nakonec ozvaly geny předků. Z matčiny strany jsme zdědili sklon k dělání hudby, z otcovy zase silné a hezké hlasy. Sestra je operní pěvkyně, jen jdeme každý svou cestou, momentálně o ní moc nevím. Jinak jsem naprostý samouk. U mě byl primární cíl psát písničky. První kytaru jsem dostal relativně dost pozdě, asi ve čtrnácti letech, starou španělku. Kamarád s absolutním sluchem mi jí chodíval ladit, než jsem zjistil, že se prodávají elektronické ladičky. Naučil jsem se pár akordů a okamžitě začal skládat. Od začátku jsem pracoval s češtinou. Už od mala jsem rád psal různé povídky – dobrodružné, sci-fi, fantasy, historické – co se mi líbilo, psavou energii jsem později začal vkládat do básní a textů, u kterých jsem zůstal.
Prvotní impuls si nepamatuji. Byl jsem prostě plný nápadů a chtění psát písně. Musel jsem. V hlavě mi pořád lítaly básnické obrazy a nějaké divné příběhy halené v metaforách. Kde jsou ty sladké časy, dnes je to pod návalem běžných starostí mnohem těžší. Co se týče hudební teorie, neznám skoro nic. Ani základní stupnice. Mám na kytaře svoje vlastní ladění a vůbec nevím, co hraju za akordy. To až Martin mi na zkoušce říká: "Hele, dáme to od toho eFka" a já mu na to odpovím: "Cože?" a Martin dodá: "Od třetího akordu."

M: Klasicky od 1. třídy ZUŠka, v posloupnosti zobcovka, violoncello, baskytara a pak se všechno kolem toho nabalovalo samo. A samozřejmě podpora rodičů a v neposlední řadě našeho skvělého jabloneckého učitele Vláďy Blažka. Ondřej si našel uchem sám to, co tam má být, což je vlastně kolikrát lepší cesta, člověk není ovlivněn nějakými zažitými postupy. Na druhou stranu základní znalost teorie spoustu věcí také usnadní a otevře zase další roviny, aniž by je člověk složitě objevoval. Takže my jsme třeba ta ideální forma kombinace obou přístupů. Výběrem nástrojů se ani nechceme omezovat pouze na zvuk kytary a basy, proto ta chuť využít na našich deskách i jiné zvuky, ale zase v takové míře, abychom píseň byli schopni ve dvou zahrát a posluchač, co má "naposloucháno", nebyl zklamaný. U mě nelze mluvit o složení "celé" písničky. Já jsem typický sideman nebo-li doprovazeč, takže mě baví písničku o něco obohatit, přispět k aranži, občas něco lehce pozměnit. Prostě basák.

Máte nějaké vysněné instrumenty? Ať už obecně, tak konkrétní kousky?

O: Tak chtěl bych umět na klavír, ale už nemám trpělivost se to učit.

M: I já, protože pro domácí nahrávání jsou základy na klapky velmi praktická věc. A pak někdy kontrabas. Vlastně bych chtěl mít doma ideálně všechny nástroje (smích), jsem typický představitel syndromu "GAS". Konkrétní kousky jsou díky tomuto syndromu pořád, třeba Fender Precision 1962 a mnoho dalších podobných.

Vy ale nepůsobíte jen v emozpěvu… jak jste na tom v současné době s vedlejšími projekty? A jak jste se vlastně vy dva potkali?

O: emozpěv je můj jediný hudební projekt.

M: Momentálně hraju mj. s Maellou, kolegyní z labelu Tranzistor, což je skvělá mladá zpěvačka skládající si vlastní věci a texty. To je pořád vzácná věc, interpretů je tu hodně, autorů o dost méně. Dále v rozšířené kapelní sestavě skvělého dua Calm Season. A v neposlední řadě máme bubenickou skupinu Barrel Battery, která se orientuje na rytmy ovlivněné Brazilií a jejich fúzemi, což je zase úplně jiný svět. No a pak občas záskoky.

O: Potkali jsme se na jednom Večeru jiného folku, který už léta pořádáme s kamarády. Martin tam tenkrát hrál s kapelou, já sólo. Zaujali ho mé písně a po koncertě jsme si u piva řekli, že to spolu zkusíme. Já tenkrát chtěl nahrát nové EP, ale uvědomil jsem si, že už to sám nezvládnu a potřebuju někoho k sobě. Po naší první zkoušce jsem věděl, že Martin je přesně ten muzikant, o kterém jsem snil. Půl roku na to jsme nahráli první desku.

Jak se vám daří skloubit civilní zaměstnání s hudební kariérou?

O: Momentálně s tím problém nemám, ale velmi snadno může být. Jediné co vím je, že se hudbou živit nechci. Proto dělám to, co dělám a kohokoliv, kdo by mě chtěl dostat do "popovější" roviny, bych prostě rovnou poslal do prdele. Umělecká svoboda a radost z hudby je u mě naprosto na prvním místě.

M: Zatím to jde, ale je fakt, že člověk nemá děti. Především to vyžaduje chápavou partnerku. To je základ.

emozpěv je přeci jen trochu zavádějící název, někdo to může brát vážně, jiný jako výsměch pořezaným puberťákům, jak jste na název přišli?

O: Ale vůbec to není zavádějící název. Je provokativní, ale význam je naprosto jednoduchý – emo = emoce = city. Dalo by se to přeložit jako "citozpěv", ale to zní česky docela blbě, nemyslíte? Název hezky shrnuje povahu naší hudby - je o pocitech, o vztazích, o niterných bojích se sebou i okolím. Přitom ale nejsme žádní "emaři", jak si spousta lidí myslí na základě svých předsudků. Jsme obyčejní a dnes už i vyrovnaní týpci, kteří dělají to, co je baví.

M: A navíc je to pro vyhledávání jedinečný jméno.

O: Haha. Ano. To je vlastně naprosto zásadní důvod našeho názvu. Na googlu nás nemůžete minout.

Právě vydáváte nové album s názvem Hebké bolesti, cítíte sami nějaký posun od debutu? Ať už ve studiové práci, promu nebo samotné tvorbě?

O: Hrajeme spolu už takřka čtyři roky a jen to, jak jsme se sehráli, je posun. Na nové desce je to oproti debutu hodně znát. Díky tomu se nám i zvedlo sebevědomí. Hudba a texty – to se těžko říká, protože Hebké bolesti jsou průřez mou skladatelskou tvorbou za posledních pět let. Martin mi pomohl najít ve starších písních novou jiskru. To je třeba případ písně Hladina. Jeho hřmotná basa tomu najednou dala to, co mi podvědomě děsně chybělo, a proto jsem ji dřív nehrál. Ve studiové práci je posun nejzásadnější. Debut jsme totiž nahrávali u mě doma v kuchyni. S produkcí nám strašně pomohl Kuba Alexa, za což jsme dodnes neskonale vděční, protože nás tenkrát posunul mnohem dál, než jsme si sami dokázali představit. Mix a master pak dělal můj letitý kamarád Tomáš Koula, který dokázal z té kuchyně vydolovat opravdu pěkný zvuk. Já myslím, že tihle dva jsou na první desce vlastně mnohem důležitější než my sami. Jenže s novou nahrávkou jsme oba s Martinem tušili, že chceme jít dál. Překonat ten domácí model a pokusit se to udělat v profesionálním prostředí. Byla to pro nás muzikantská výzva, protože studio znamená čas a peníze, musíte tam ze sebe vymáčknout absolutní maximum v co možná nejkratším čase.

M: První desku jsme nahráli po půlroce společného hraní, ale to k tomu příběhu těch kapel vlastně patří, že to odráží nějakou etapu. Mám rád jeden citát, tuším že od Johna Lennona (za autorství neručím), který prohlásil, že by nejraději většinu alb Beatles nahrál znovu, což je sice pochopitelný, ale podle mne to prostě patří k vývoji jak hudebnímu, tak lidskýmu toho kterýho muzikanta nebo kapely. Je to zachycená etapa. Příprava na druhou desku už probíhala jinak, byl čas na odstup. Kupříkladu Ondřej vyhodil z aktuální desky jednu podle mne pěknou píseň, tak třeba čeká na lepší zpracování v budoucnu.

O: Ano, nedávno jsem se k ní vrátil a našel v ní něco nového. Takže možná bude (smích).

Nahrávali jste u Borise Carloffa, jak se vám spolupracovalo?

O: Boris je prostě profesionál. Zná svoje vybavení, zná svůj software. Překvapilo mě, jak lehce nacházel zvuky, které jsme použili. Jinak jsem čekal, že to nahrávání s ním bude naprosto v pohodě. Ví, kam postavit mikrofon, když se nabírá kytara, ví, jak správně smíchat nahrávku, aby zněla vyváženě i na mobilu bez sluchátek. To je prostě super. Díky tomu všemu najednou ta práce ve studiu odsejpá, což vás naplňuje optimismem a všechno další je pak mnohem radostnější. Pro nás všechny bylo také mnohem jednodušší, že jsme věděli, co chceme. Rok před nahráváním jsme totiž makali na demáčích, kde jsme vychytávali prvotní mouchy a přemýšleli o našem výsledném zvuku. Určitě bych tuto důslednou přípravu doporučil každému, kdo se poprvé chystá do profi studia.

M: Snažili jsme se na studio připravit z hlediska aranží a naší představy zvuků, ale zároveň doufali, že další barvy najdeme nebo vylepšíme díky Borisově arzenálu synťáků, jeho vybavení a samozřejmě zkušenostem. To se potvrdilo a pak stačilo dostatečně květnatě (což oba umíme) popsat, jaký zvuk chceme a za chvíli tam byl. Pak už se to "jen" nahrálo.

Vydáváte u tuzemského labelu Tranzistor, proč jste si ho vybrali? Neuvažovali jste nad větším vydavatelstvím?

O: Poučeni první deskou, kterou jsme si vydali sami, jsme věděli, že tentokrát by bylo lepší, aby nám s tím někdo pomohl. K majorlabelu bych v životě nešel. Já mám na tohle dost vyhraněný názor, u kterého bych asi musel použít řadu sprostých slov, ale ve zkratce bych řekl, že oni prostě dobře pracují jenom pro toho, kdo má masmediální potenciál. Všichni kolem emozpěvu víme, že takoví nejsme a ani být nechceme. Tranzistor je momentálně přesně label pro nás. Dynamický a dravý, navíc není komunitně vyhraněný. Všechny interprety z labelu osobně známe a milujeme jejich muziku, protože má každý svou vlastní tvář. David Landštof, který label vede, je navíc absolutní srdcař. Od začátku jsem na něm viděl to nadšení z naší desky, ihned přišel s nápady a plány, jak nám ji pomůže dostat do širšího povědomí. To se nám s Martinem moc líbilo. Já si taky dobře uvědomuju, že David na své značce momentálně tvrdě pracuje, rozšiřuje svůj tým o talentované lidi z manažerské a PR oblasti, takže je i v jeho zájmu na Hebkých bolestech makat. Je to reklama pro něj i pro nás. Vzájemně výhodná spolupráce. To je směr, který mi dává smysl a vlastně naplňuje i mojí představu o dělání hudby v duchu DIY, akorát prostě na trochu promyšlenější a důslednější úrovni.

M: Jsme rádi za možnost být součástí rodiny kapel, které se nám líbí a máme je rádi. Vzájemná podpora je pak samozřejmostí. A to je prostě něco, co s labelem typu Tranzistor funguje. Ta cesta od první desky byla logická a my si ji teď užíváme. Je navíc skvělé být v kontaktu s lidmi, které vyhledávají živou a novou muziku. U nás rozhodně zajímavé kapely pořád vznikají, jde jen o to chtít je najít. Mám pocit, že po určité době stagnace je tahle cesta odspodu znovu objevována, občas i některé kapely nebo interpreti z takového podhoubí vyrostou do nečekaných rozměrů, z čehož mám osobně radost. Takže nezbývá než doporučit lidem, ať se nebojí hledat, a především pak chodit na neznámé kapely, protože i mezi nimi lze najít skvělé věci.

Co váš teď čeká? Máte venku desku a videoklip, předpokládám tedy, že fanoušky čeká křest a turné?

O: Máme pár koncertů na podzim, určitě ještě přibudou příští rok na jaře, ale hlavně pilujeme formu na křest 22. listopadu v Café V lese. Na to se moc těšíme a všechny zveme! Ale jen o koncertech život s hudbou není. Rádi bychom připravili další klip a já už mám v hlavě nové písně. Když si vezmu, jak dlouho jsme připravovali tuto desku, je opravdu čas na to začít pracovat na další.