Epický návrat Iron Maiden. Senjutsu je triumfální prog rocková jízda

Za desetiletí existence Iron Maiden toho maskot Edward T. Head prožil víc než dost. Zombie, zabiják démonů, šílený faraón, alien, smrťák, válečník… Jako samuraj s katanou v ruce coby hrozba zkorumpovaným starým páprdům a zároveň nesporná comicsová ikona heavy metalu se na sedmnácté řadovce opět bez bázně a hany chystá k frontálnímu útoku.

Senjutsu je temné album – temnější než jeho předchůdci. Je jen otázkou, má-li na tom větší vinu pandemie nebo Dickinsonovy zdravotní trable (rakovina hrtanu), z nichž se nakonec srdnatě vylízal. O to víc lze s úctou smekat nad zpěvákovými výkony, na nichž není prožitá chemoterapie nijak znát. Zpívá s vrozenou lehkostí, elegicky střídá houpavé melodie s chmurnými výkřiky beznaděje a jeho uplakaný tenor má stejně neskutečné kouzlo jako v osmdesátkách. Zbytek ansámblu piluje každou notu s precizností sobě vlastní. Jistě, šablonovité postupy by se tu našly. Přesto cválající kytarové riffy s bublající basou a příkrou rytmikou vždy najdou ten správný moment překvapení, aby v několikaminutových sólech a napínavých přechodech udržely posluchačskou pozornost.

Ty tam jsou hymny z osmdesátek. The Number Of The Beast, The Trooper, Fear Of The Dark a další metalové „šlágry“ jsou zřejmě pro Iron Maiden minulostí. Vystřídaly je přinejmenším úsměvné „lidovky“ – jako singlová jednička The Writing On The Wall, nepostrádající westernové prvky či keltskou zpěvnost. Zbytek alba je ale krutá válečná epopej. Tvrdé kytarové riffy ve středním tempu, křehké syntezátory, masivní refrény vyvolávající frustraci a nepokoj v hororových skladbách Senjutsu či Stratego střídají reminiscence na 80's v Days Of Future Past či The Time Machine se strašidelným intrem a rychlejšími verši. Konec desky v podobě Harrisovy poezie, kdy dlouhé instrumentace s výraznými baskytarovými podtóny obchodují s nekonečnou sólovou harmonií, toť krásná a nepředvídatelná heavy jízda.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Zatímco jiné letité kapely nakonec spadly do vlastní pasti a vracejí se ke svým počátkům (Judas Priest, Metallica), Iron Maiden léta pilují svůj výraz i styl a posouvají se ke zpěvnému prog rocku. Trojice kytaristů se dokonale doplňuje: sem tam cítíte dravou pentatoniku, jindy zatěžkané blues. Triky a nápady velikánů à la Joe Satriani (staccato, legato, hammer riffy, tremolo) kapela do svého stylu začlenila už dávno. Kytarová sóla mají jasný začátek, střed i konec bez zbytečných cavyků okolo. Dokonalá rovnováha mezi syrovostí a Blackmorovou epičností stále píše dějiny maiden rocku.

Iron Maiden – Senjutsu

Parlophone Records, 1h 21 min

Prog rock

90 %