Erasure obalili svůj elektropopový rukopis neonovým kouzlem

Neúnavná elektropopové duo Erasure vydalo v letošním roce své osmnácté řadové album. Má Vince Clarke a Andy Bell po tolika letech novou tvorbou ještě co říct? Nadšení, které duo sklidilo prvními dvěma singly z desky The Neon, naznačuje, že žánrové veterány bychom neměli odkládat do starého železa.

První dekáda fungování dvojice Erasure (počítaná od roku 1985) je ověnčena samými úspěchy a platinovými prodeji. Ty ukončila až experimentální eponymní deska z roku 1995, kdy ve dvou skladbách dokonce hostovala avantgardní zpěvačka Diamanda Galás. Erasure poté ještě přišli s několika hitovými singly, postupně ale odklidili pozice mladším následovníkům. Řadové desky Andy s Vincem ředili country, vánočními nebo symfonickými úkroky stranou. Přesto nikdy nepřerušili činnost a jsou neobyčejnou stálicí na současné popové scéně. Už tři roky starý předchůdce World Be Gone naznačil, že Angličané po letech chytají druhý dech. A letošní následovník The Neon toto tušení pouze potvrdil.

 „The Neon je místo, kde ožívá naše fantazie, kterou my – ty a já – vkládáme do skutečného světa. Může být v nočním klubu, obchodě, ve městě, v kavárně, v ložnici nebo v restauraci. Je to místo ozářené teplým, zářícím světlem a naše hudba vás tam zavede.“ Takto uvádí Andy Bell a Chris Clark svou osmnáctou řadovou desku. A v následných rozhovorech Clarke dodal, že v písničkách se pokusil vrátit k původnímu soundu kapely konce 80. let. Měkký sound analogových nástrojů je charakteristickým znakem desítky kompozic. Jde dobře dohromady k tanečnímu soundu kapely s neodbytně melancholickým podtónem.

Erasure se vždy vrhali na pop z bezproblémové vztahové stránky. Andy Bell ale už dávno nevyzývá k čirému hedonismu. „V očích mají sladkost/ale dej na mou radu/radši se od nich drž dál,“ varuje z pozice životem ostřílené osobnosti zpěvák v otvíráku Hey Now (Think I Got a Feeling). I v závěrečné Kid You’re Not Alone doplňuje Clarkeovu lehce přístupnou elektroniku ve středním tempu text varující posluchače, že shovívavost k „pozemským rozkoším“ může vést k rozčarování a zklamání. New Horizons pak reflektuje bouře, kterými si životní páry musí během života projít, zatímco Careful What I Try to Do přináší naději, že i po letech na člověka čekají nové osobní i pracovní horizonty.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Andy Bell popsal nové album jako „návrat na začátek“. A je pravdou, že Erasure se soustředili maximálně osekat písničky od všech ozdob. Aranžérských i melodických. Tříminutové kompozice jdou s prvními takty po silných, základních melodiích, kterých se, především v první polovině desky podařilo shromáždit nebývale velké množství. Jak otvírák Hey Now, tak klipovka Nerves Of Steel se může směle postavit vedle dnes klasických hitů kapely jako Sometimes nebo Chains of Love, bez kterých si nedokážeme představit pořádný koncert kapely ani stylovou, popovou 80ties party.  Na druhou stranu je potřeba přiznat, že duo na desce nepřipravilo žádné nečekané překvapení a ke konci alba se dvojice přeci jen noří více do sentimentálních nálad, než by bylo zdrávo.

Samozřejmostí The Neon je suverénní vokál Andyho Bella, který ani po letech neztratil nic na své síle. Dvojice pořídila promo fotografie v jedinečném prostředí Gods Own Junkyard, galerii s obrovskou sbírkou vintage neonů. Andy k tomu dodal: „Cítil jsem, jako bych byl součástí nějaké hry ve virtuální realitě. Miloval jsem vždy pocit propadnout se do jiného světa. Takový stav jsme chtěli docílit i naším novým albem.“ Opakovaným poslechem musím uznat, že to popovým veteránům poměrně povedlo.

Erasure – The Neon

Mute/PIAS, 2020, 37:09

Elektropop

75 %