Erich „Boboš“ Procházka: Zahraješ pár tichých tónů a pán Bůh sestoupí z nebe

Boboši, když jsem tě poprvé uslyšel hrát před patnácti lety na legendárním Dobrofestu v Trnavě, měl jsem pocit, že jsem se ocitl na mši svaté foukací harmoniky. Jak jsi se k foukací harmonice dostal?

Bylo mi šest let, když jsem foukací harmoniku poprvé držel v ruce a zkusil si na ni zahrát. Bylo to v roce 1967. Byla to nádherná čínská harmonika Hero zakoupená za devět korun mojí skvělou babičkou v hračkářství v Šamoríně. Babička mi zkrátka chtěla udělat radost. I když harmonička Hero brutálně neladila a některé plátky vůbec nehrály, byla nádherná a dodnes na ni vzpomínám.

Máš ji?

Bohužel ne, protože jsme se v roce 1975 stěhovali a harmonička pravděpodobně zůstala v onom domě. Bohužel.

Kdy jsi poprvé uslyšel blues?

Tak to si pamatuju naprosto přesně! Bylo mi třináct let, když moje maminka dostala z ROH lístky do šamorínského kina na koncert Petera Lipy a Heleny Brehárové se skupinou Hej. A Lipa v jedné chvíli do mikrofonu řekl: „A nyní vám zahrajeme blues!“ Zahráli Big Road Blues a od toho momentu byla moje budoucí hudební kariéra nalinkovaná a namalovaná. Od svých třinácti let jsem věděl, co chci dělat. Díky kamarádům, kteří měli ze Západu nějaké bluesové nahrávky, jsem se postupně dopracoval k bluesové harmonice. Problém byl v tom, že na foukací harmoniku, kterou jsem měl doma, jsem blues zahrát nemohl, jelikož byla tremolová. Objevil jsem později v Praze v Tuzexu originální hohnerácké Bluesharpky. Samozřejmě, že ti kamarádi, kteří nějakým zázrakem směli tehdy vycestovat na pracovní cestu do imperialistického zahraničí, mi vždy museli přivézt nějakou diatonickou harmoniku. Říkal jsem jim něco ve smyslu: „Bez bluesovky sa absolutne nievracaj, lebo ťa zabijem!“ (smích)

Léta jsi hrával s otcem slovenského blues a spisovatelem Jánem Liteckým-Švédou. Jak jste se seznámili?

Jána si velmi vážím i z toho důvodu, že mnoho věcí ohledně blues dokázal mnoha lidem vysvětlit. Pro začínajícího muzikanta je totiž nejdůležitější setkat se s někým, kdo má o mnoho více hudebních zkušeností. My jsme se potkali v roce 1984 díky tomu, že jsem se o něm dočetl v Melodii v reportáži Matěje Hanzelky o Nonstop Blues festivalu v Litvínově, ve které zmínil „otce slovenského blues“ Jána Liteckého-Švéda. A my jsme se s kamarádem Turtěvem rozhodli Jána navštívit a poznat jej. Velice mile nás překvapil svým nesmírně přátelským přístupem a pojetím autentického starého blues. Znám ho už bezmála čtyřicet let a s jeho kapelou Víťazný traktor jsme natočili sedm desek.

Hraješ unikátním stylem, v němž se snoubí syrovost Charlieho Parkera, rafinovanost Milese Davise a duše Cheta Bakera. Paradoxní na tom je, že jsem právě zmínil fenomenálního jazzového saxofonistu a dva neméně geniální jazzové trumpetisty, ale přitom ty sám jsi foukačkář. Mýlím se, nebo jsi v podstatě duší jazzman?

Dobře jsi to definoval! Já se totiž obávám, že všechny skvělé americké jazzmany pokládám za bluesmany. Pro mě je Charlie Parker bluesman. John Coltrane je pro mě bluesman a samozřejmě tím největším bluesmanem ze všech je Miles Davis.

A prozradím ti další střípek do tajenky: Já miluju houslisty a tenorsaxofonisty! Tón jsem se vždy učil od nich. Jedna věc je, když se houslista dotýká boha a hraje Paganiniho, a něco jiného je, když se na housle hrají i věci, které pro ně původně nebyly vůbec určeny. Fascinuje mě tón tohoto nástroje. Matěji, ty jsi foukačkář, takže víš, že housle s harmonikou mají společnou zásadní věc: u hlásku, ve kterém vzniká tón, musíš vyvinout energii velmi podobnou, jako když houslista smyčcem pohladí struny. Zkrátka u harmoniky a houslí vznik samotného počátku tónu není exaktně dán. Není to o první době, ale o kumštu tón pak vystihnout. A to je fascinující.

Viděl jsem tě několikrát naživo a pokaždé jsem měl pocit, že máš v sobě nepřeberné množství fantazie, podobně jako hlavní hrdina z Londonovy knížky Tulák po hvězdách. Jakým způsobem vnímáš hudbu a čím je pro tebe blues?

Blues je pro mě formou vyjádření. Jaco Pastorius v jednom rozhovoru řekl: „Hudba je řeč bohů, nikoliv mluvené slovo.“ A to se mi moc a moc líbí, protože to, co nedokážeš vystihnout slovem, dokážeš přesně definovat hudbou. A jsme přesně v oné přímce, kdy synonymem blues je pro mě Muddy Waters a všichni jeho vynikající spoluhráči. Vždyť nejlepší harmonikáří, kteří kdy chodili po této planetě, začínali u Muddyho Waterse. Samozřejmě musím zmínit i Howlin' Wolfa, který byl a je řízená jaderná epxloze. Začínal totiž hrát tam, kde všichni ostatní byli na konci sil. Naprostá exploze energie.

Léta spolupracuješ s nejlepším slovenským jazzovým zpěvákem Peterem Lipou, kterého já si osobně vážím pro jeho hlubokou pokoru a úctu k divákům a milovníkům hudby. Jak jsi jej poznal?

Pravidelně jsme se potkávali na různých festivalech. Už si nepamatuji, kde to bylo, ale samozřejmě jsem mu řekl, že díky němu jsem poznal blues. V roce 1976 jsem byl na druhém ročníku Jazzvých dní v Bratislavě. Viděl jsem tehdy například Namyslowského a další nedostižné špičky, o kterých jsme četli v Melodii. Za to obrovské kvantum energie, které Peter Lipa vkládal do organizování Jazzových dní, kam dotáhl v průběhu desetiletí stovky úžasných muzikantů, by si zasloužil Nobelovu cenu míru. Pro mě osobně je Peter Lipa borec, před kterým se vždy hluboce skloním.

Kromě toho, že jsi vynikající foukačář a zpěvák, věnuješ se rovněž buddhismu. Jak se v tobě prolínají blues a jazz s buddhismem a co mají společného?

Japonská verze buddhismu, které se věnuji, staví vše na pozornosti. Na koncentraci a soustředění. Zkrátka zvyšovat potenciál jediného okamžiku tady a teď. Mé tělo je v podstatě hybatelem, který dokáže v jediném, takřka nedefinovatelném okamžiku podat nejlepší a nejdokonalejší výkon. K tomu směřuje nejen ambice hrát na foukací harmoniku, ale dělat i ostatní věci nejlépe, jak to jde. V tomto směru mi Zen naprosto vyhovuje.

Jsi zpívající foukačkář. Které bluesové či jazzové zpěváky rád posloucháš a proč?

Rád bych zmínil středověké trubadúry, kteří chodili od města k městu a zpívali o všem podstatném, co se stalo. A stejným způsobem vnímám i bluesové osobnosti jako byl Robert Johnson, nebo Mississippi Fred McDowell. U nich neexistuje žádný prostředník mezi srdcem a hlasivkami, z nich to jde přímo bez jakéhokoliv kalkulu a stejné je to i u jazzových zpěváků. Osobně mám strašně moc rád Cassandru Wilson. A představ si, že ona byla v třiaosmdesátém roce na zmíněných Jazzových dnech v Bratislavě a já ji neviděl, jelikož jsem zrovna sloužil coby záklaďák u protivzdušné obrany na hranici se Západním Německem.

Natočil jsi loni album. Představ nám jej prosím a řekni také, koho na něm uslyšíme.

Jedná se o album kapely Sitra Achra. Je nás šest a všichni jsme profesionální muzikanti – když to sečtu, hrajeme dohromady v sedmdesáti různých kapelách. A toto uskupení je pro nás relaxační a duševní ozdravovnou, v níž hrajeme staré bluesové fláky například od Muddyho Waterse tak, jak my chceme. Nemáme žádného kapelníka. U nás je demokracie.

Jakým způsobem si vybíráš repertoár a co je pro tebe důležité, abys danou skladbu, ať už převzatou, nebo autorskou, zařadil na playlist?

Já jsem srdcem seveřan. I když miluji blues z Floridy a Kalifornie (mám například velmi rád harmonikáře Williama Clarkea), srdcem jsem v Chicagu. Pro mě jsou Muddy Waters a Howlin' Wolf černošští Vikingové, kteří přišli z horkého jihu na chladný sever, který rozheřáli tou nádhernou muzikou, kterou si s sebou v srdcích přinesli. Jejich krátké, jedovaté a ostré bluesové fráze jsou pro mě něčím fascinující!

Kolik máš foukacích harmonik a jaké máš nejraději?

Mám rád značku Suzuki, promastery například. Na každou písničku mám konkrétní harmoniky. Samozřejmě kromě Suzuki používám Hohnerky, a to Golden Melody. Musím rovněž zmínit signovanou řadu od Hohneru J. J. Milteau, který je pro mě nejlepším evropským harmonikářem. Jeho signované harmoniky mají narozdíl od jiných harmonik hlásky nikoli o běžné tloušťce 0,9 mm, ale o nádherné síle 1,1 mm, což je skvostný mocný zvuk. Kurva, to zní! Velmi rád je používám v Maďarsku na jam sessionech, kde do kytar všichni třískají hlava nehlava (smích).

Jaké vybavení používáš, co se týče ozvučení fukací harmoniky?

Nyní mám dvě lampová komba třicítky od Voxe. Kdysi jsem používal celolampové brazilské kombo Meteoro 50 s osmipásmovým ekvalizérem vyrobené specielně pro foukačkáře, ale bylo tak hlasité, že se hodilo jenom na velká pódia. Co se týče mikrofonů, používam starý Astatic a Green Bullet a Audix Fireball.

Co bys poradil začínajícím foukačkářům?

Najít si nejkratší spojení mezi duší a nástrojem. Osobně jsem kdysi denně cvičil pět hodin, ale to je můj osobní přístup a dobrým foukačkářem je i ten, kdo netrénuje. Harmonika je nástroj, u kterého se dril nevyplácí. Foukačka je o naprosté svobodě, a když si na ni zahraješ pár tichých tónů v kostele nebo v noci na prázdném vlakovém nádraží, pán Bůh sestoupí z nebe.

Tento rok si připomínáme 125. výročí Marine bandky. Co by jsi této legendární foukačce popřál do dalších let?

Přeju ji všechno nejlepší! Jak říkával Paul Butterfield: „Já si nevybral harmoniku, ona si vybrala mne.“