Esmerine bere posluchače na barevný postrockově neoklasický výlet beze slov

Vydavatelství Constellation Records se od svého vzniku před čtvrtstoletím věnuje převážně propagaci nezávislé domácí, tedy montrealské muziky. Label si brzy po svém vzniku získal mezinárodní pozornost angažováním pěkné řádky výtečných, zpočátku převážně post rockových kapel. Za všechny jmenujme alespoň Godspeed You! Black Emperor nebo Do Make Say Think.

A právě člen první z nich, konkrétně perkusista Bruce Cawdron, stál v roce 2001 spolu s cellistkou Rebeccou Foon (jinak též Thee Silver Mt. Zion, Saltland) u zrodu dua Esmerine, které se už od začátku inspirovalo tichými instrumentálními spolky jako Rachel’s nebo A Winged Victory for the Sullen. Po dvou deskách došlo nejen k rozšíření sestavy (dnes původní dvojici doplňují multiinstrumentalista Brian Sanderson a basista Philippe Charbonneau), ale také k začátku spolupráce s Constellation Records, která partnerům jde k evidentně duhu.

Vždyť poslední tři alba Esmerine se vždy probojovala do finále nebo dokonce zvítězily v hudebním klání The Juno Awards, kanadské obdobě Grammy nebo chcete-li Cen Anděl. Bodovali v kategoriích instrumentální album roku a/nebo obal roku. Není divu, že i letošní novinka, už sedmá v pořadí, nazvaná Everything Was Forever Until It Was No More, se honosí logem tohoto významného kanadského nezávislého vydavatelství.

Esmerine začali pracovat na nové hudbě na konci minulé dekády. Pod záštitou grantu Kanadské rady pro umění obsadili ještě před nástupem covidové pandemie letní rezidenci v Le Château de Monthelon ve Francii. Jenže to byl pouze začátek vzniku novinky, do které se nakonec mnohokrát omílané patálie nakonec obtiskly měrou vrchovatou.

Existenční napětí, uzavřenost a trpělivost jsou základní myšlenkové kameny alba, které svým jemnějším vyzněním přistoupilo k prožitým útrapám spíše se smířlivým duchem, jen tu a tam mělo kvarteto pocit jisté ztracenosti. Tlumené valéry odkazují k filmové hudbě. Ne nadarmo se objevují přirovnání k Melancholii Larse von Triera nebo k Cestě Cormaca McCarthyho.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

I přes evropský start nakonec album vznikalo na domácí půdě v Kanadě – navíc díky covidovým restrikcím na řadě québeckých venkovských usedlostech v různých okleštěných konfiguracích se spartánským vybavením. Co naopak zůstalo při starém, je spolupráce Esmerine s dlouholetým koproducentem Jace Lasekem, jinak též předákem indie rockových The Besnard Lakes. Teprve v létě loňského roku došlo ke kapelnímu nahrávání v přestavěné stodole Rebeccy Foon, kdy se do řady kompozic zapojili i četní hosté.

Důraz na akustické nástroje desku už od počátku odlišuje poměrně razantního albového předchůdce Mechanics of Dominion, který se netajil ideovou spřízněností s postrockovými Godspeed You! Black Emperor. Zde naopak úvodní skladba Blackout postavená na spojení minimalistického klavíru à la Max Richter se smyčci jasně naznačuje, že „klasické“ elementy na Everything Was Forever Until It Was No More budou po většinu stopáže dominovat. Přesto jsou to právě delší skladby Entropy: Incantation – Radiance – The Wild Sea a Imaginary Pasts, které načrtnou jistou spojitost Esmerine s post rockovým duchem Spiritualized, případně japonských Mono.

Esmerine, možná i díky dobrodružnému způsobu vzniku, připravili pro své posluchače další barevné hudební dobrodružství. To navíc svým názvem Everything Was Forever Until It Was No More, který může evokovat oblíbené komunistické heslo „se Sovětským svazem na věčné časy“, nabízí uměřené množství nápadů, které posluchače nezahlcuje, ani díky tomu ani citově nevydírá.

‎Esmerine – Everything Was Forever Until It Was No More

Constellation rec., 2022, 43:37

80 %