ESP-LTD: příběh generálního partnera metalu

V 80. letech udávaly Spojeným státům tempo vrcholící závody ve zbrojení se SSSR a byznysmeni na koksu. Dost možná právě proto Amerika tehdy tolik vzhlížela k ideálu samuraje, který spojoval neslučitelné – zenový klid uprostřed šílené bitevní vřavy. Japonské firmy se k větší expanzi na Západ nenechaly dvakrát pobízet. Pozitivní image zúročili hlavně dva pozdější giganti, Electric Sound Products známější pod zkratkou ESP a Ibanez.

O obou společnostech hudební trh na Západě uslyšel poprvé už v polovině sedmdesátých let. Svým způsobem jim Gibson prokázal velkou službu. Zažaloval je za to, že přesné a leckdy dokonce lepší kopie jeho nástrojů nabízejí na směšné peníze. Soud se sice přiklonil na Gibsonovu stranu a Japonci raději své modely přepracovali. Z dlouhodobého hlediska ale s konkurencí prohrál na celé čáře, jakmile v roce 1985 tokijskou dílnu mistra Hisatakeho Šibuji objevil George Lynch z Dokken. Tou dobou túroval po Japonsku. Potřeboval si jen nechat vyměnit krk. Odjel ale s celým ESP Kamikaze.

John McClane: „Netušil jsem, že v Japonsku slavíte Vánoce.“
Joseph Takagi: „Jsme přizpůsobiví. Pearl Harbor nevyšel. Zkoušíme to s kazeťáky.“
(Smrtonosná past)

Byla veta po „stínovém kytarovém servisu“. Výtvor z dílny, která do té doby pouze soustružila součástky pro Kramer a Schecter, vzbudil velký rozruch. Kdo chtěl rychlou, lehkou, pohodlnou a spolehlivou kytaru, ptal se po ESP. Firma se proto záhy otevřela daleko početnější klientele než fajnšmekrům z New Yorku, jakým byl svého času jazzman(!) Page Hamilton (Helmet). Tokijské ředitelství přesídlilo na Sunset Boulevard v Los Angeles. Přibližně do téže doby se datuje začátek postupné amerikanizace brandu. Zatímco konkurenční Ibanez dál ubíral na hmotě kytar, ESP ctil potřebu amerického zákazníka mít za co chytit.

Proto si je v L. A. našli thrasheři ze San Francisca, jejichž hvězdná chvíle měla teprve nadejít. Rob Rock možná pro Dr. Feelgood (1989), album Mötley Crüe, ušil slušivý hutný kabátek. Byli to však jejich úhlavní nepřátelé z Metallicy, kterým při natáčení Černého alba padl jako ulitý a pomohl jim ke globální slávě, čehož značka ESP beze zbytku využila. Poptávka po nástrojích Jamese Hetfielda a Kirka Hammeta narůstala úměrně popularitě jejich domovské kapely.

Svého průlomu do mainstreamu se však kytary ESP dočkaly až se zpožděním o pět později se veleúspěšnými eltýdýčky. V roce 1996 ESP rozjelo ekonomickou výrobu v Číně, Koreji a Indonésii a doufalo, že tyto kytary začátečníky navnadí na dražší kousky. Tento záměr popravdě úplně nevyšel podle představ. Pokles poptávky a neúnosně vysoká dovozní cla způsobily, že z Japonska do Států načas kromě série Artist přestaly proudit téměř všechny exkluzivní řady ESP. Vedení přesto nelitovalo. Obliba ESP-LTD předčila nejoptimističtější odhady a dál prudce rostla – mimo jiné i proto, že hlavní rival, Jackson Guitars, byl ze hry. Zkraje tisíciletí ho spolkl Fender a v ESP kuli železo, dokud je žhavé. Puberťákům brnkli do noty sériemi s komiksovými a hororovými motivy.

Jackson tudíž po strategickém vstupu Fendera, byť přechodně, ztratil spoustu endorserů. Přeběhli Dave Mustaine (Megadeth), Adam „Nergal“ Darski (Behemoth), Alexi Laiho a Roope Latvala (Children of Bodom), Galder a Silenoz (Dimmu Borgir), ale také Jeff Hanneman (Slayer).

Přibližně ve stejné době se rozjel beef mezi fanoušky ESP a Jacksona. První druhým předhazovali, že pod novým majitelem dost změkli, druzí prvním, že se vydrápali nahoru po jejich a Gibsonových zádech a kradli jim nápady. Ibanez, který za tvůrčí porušování copyrightu v polovině 70. let s ESP stanul na lavici obžalovaných, se mohl jen smát.

Bylo totiž nad slunce jasné, že za úspěchem ESP stojí především schopnost trefit se do zákazníkova vkusu. Jen tak společnost aspoň rámcově splnila, co si předsevzala. Například kopie Hetfieldova černého Exploreru se dnes prodávají násobně dráž než na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Obdobně vyrostla také značka ESP-LTD, která opsala tutéž trajektorii jako Fenderův Squier, který znalci často upřednostňují před standardem z mexické Ensenady. Nejvyšší řada LTD Deluxe se dnes vyrábí v Tokiu a snesou srovnání i s íespíčky bez přívlastku.

Typickou ukázkou je novinka, metalizovaný strat SN-1000HT R CHM. Lze ho chápat jako poctu 80. letům, které pro ESP byly skutečně zlaté. Schválně jsem si na něj pohrál přes tranďák Roland Jazz Chorus-40. Výsledek skutečně hodně měl silný osmdesátkový esprit a zároveň všechno, co by vychozené tretry pro rychlé chromatické výklusy měly mít.

Uzamykatelné ladění udrží tóninu i za jaderného holocaustu. Je firemní a ne od Floyd Rose, tudíž je snazší ho seřídit a těžší rozladit. Profilace krku do tenkého účka vyloženě vybízí k překračování rychlostních limitů zrovna jako lehká relic úprava, díky níž nástroj působí dojmem vyhranějšího kusu.

Kytara zkrátka potvrzuje trend posledních let. Nižší řada už není eufemismus pro nástroje bez přidané hodnoty, ani když mají přívlastek „limited“ přímo v názvu.