Přejít k hlavnímu obsahu
Lucie, z k klipu Nejlepší, kterou znám; zdroj: YouTube
Lucie, z k klipu Nejlepší, kterou znám; zdroj: YouTube
redakce - Út, 27.11.2018 - 08:00

EvoLucie: Sex je náš, dělá dobře mně i tobě?

Po šestnácti letech vydané nové album Lucie vyvolalo rozporuplné reakce. Kladné ohlasy sice převládají, nicméně o menšině, která poukazuje na sexističnost EvoLucie, je slyšet také. V tomto duchu se střetli i redaktoři Frontmana Jan Hamerský a Martin Hošna. Podle prvního jsou jedinou osobitou věcí na albu texty, kterými by se ale na místě kapely rozhodně nechlubil. Podle druhého Lucie ostudu sama sobě naopak nedělá a svůj odkaz šikovně rozvíjí.

MH: Šestnáct let čekali fanoušci Lucie na novou desku. Doba je to náramná, svazující i zavazující především pro samotnou kapelu. Vždyť pro Lucii je to výzva a rozhodně se s ní Koller-Kodym-Dvořák-PBCH důstojně poprali. Možná touto deskou neudělali radost jak zarytým obdivovatelům, tak i těm, kteří si k Lucii teprve razí cestu. Ano, nové písně možná – pro onu první zmiňovanou skupinu – postrádají naivní euforické zabarvení devadesátek. Pro tu druhou je to i přes precizní studiovou práci beztak výlet do pravěku.

JH: Důvod být nadšení měli v zásadě hlavně ti, kteří devadesátky zažili, a proto si je nepamatují. Lucie je a nejspíš ještě dlouho zůstane nejúspěšnější českou kapelou. Jenže co stojí v pozadí jejího úspěchu? Spíš než nesporně precizní studiová práce nebo cit pro kompozici je v pozadí okázalé „čůráctví“, které na publikum, zvyklé na vykleštěný normalizační pop, muselo v 90. letech zákonitě zapůsobit jako zjevení. Jenže co bylo sexy v devadesátkách, kdy feministky a feministy ještě Míša Jílková a Honza Musil předváděli ve svých obludáriích, Kotli a Áčku, dnes už přeci jen zní oplzle. I když ani dnes, za kulminujícího feministického obrození, těch genderově korektních exotů moc nepřibývá.

MH: Nelze soudit kapelu s více než třicetiletou historií, aby zněla najednou jako Gojira nebo Arcade Fire, lze ji srovnávat již jen s vlastní legendou. Ruku na srdce – Lucie vždycky byla mainstream, který v sobě nakonec nese punc rebelie a na rádiových vlnách je příjemným zpestřením. Pozitivní může i být fakt, že některé, nemyslím to v duši nijak hanlivě, tříakordové táborákové odrhovačky vystřídají ty nové, aranžérsky propracovanější, které dávají na frak v tomto pomyslném souboji všem Malátným a Krajčům a jiným Hrůzám sekretářkového rocku.

JH: Mashup Lucie a Gojiry si vůbec nedokážu představit, ale baví mě. Jasně že jsem taky jako kluk zbystřil, když Michal Mückstein, ještě na Frekvenci 1, pouštěl Medvídka, Sen nebo Šťastnýho chlapa. A malátný jsem po nich byl stejně. A za pár let už jsem jen zíral, o kolik větší než malé množství sprosťáren se tenkrát do těch metafor nacpalo. Popravdě i u EvoLucie mám dojem, že je tak pečlivě zkomponovaná a zaranžovaná především proto, aby nikomu nedošlo, že chvílemi dost možná poslouchá Elektrïck Manna poučeného Kryštofem.


MH: Poprvé mám u nové desky Lucie dojem, že skladby na sebe logicky navazují, že kolekce písní není jen výběrem několika nesourodých hitů. Kouzlem nechtěného překvapí právě „lascivní“ saxofonové sólo, potemnělá produkce asociuje devadesátkovou atmosféru zcela záměrně, jako třeba v Já to nemám spočítaný, kdy na vás jemně zaútočí Gilmourovská kytara, nebo i v typické baladě Nejlepší, kterou znám, kde v moderním zvuku vyplujou na povrch Guns N' Roses či Bon Jovi.

JH: Popravdě vidím jedinou dramatickou linku, a to sublimaci něčího zbytnělého libida. Bez textů by EvoLucie byla jen tuctový hardrock, byť špičkově vyprodukovaný. A sólo bývalého disidenta a promovaného bohoslovce Vratislava Brabence v tracku Sex 3 je strašný porno. To hnusný, východoněmecký. Copak neslyšíš tu chvílemi absolutně zrýmovanou textařskou bídu? „Budu tvůj oblíbený elektrikář, vodař či kamarád gay / Řek jsem ti jednu důležitou zmínku / o tobě, tvém a doufám i trochu mém klínku / abych ty věci upřesnil, chci už být ve tvém klínku.“Nejlepší, kterou znám, je leda tak kříženec November Rain a rádoby vznosné krajčovské poetiky.

MH: Překvapivou, a možná jednou z nejlepších skladeb je Já jsem pan Petr Monk z pera Michala Dvořáka (text R. Kodym, jak jinak), kterému v minulosti byla od jeho spoluhráčů vyčítaná neaktivita, jež vyústila ve vyhazov a posléze rozpad samotné kapely. Surreální sranda v podobě písně Fénixovy slzy připomene Zkamenělý dítě, duet Kollera s Kodymem s popěvkem „hula hula hej“ vrací Lucii teatrálnost a jednoduchost. Právě v těchto momentech je naše tuzemská stálice nejzábavnější a škoda, že jich není na desce víc.

JH: Já jsem pan Petr Monk rozhodně je jiná a po textové stránce povedenější než zbytek alba, jenže nastavená laťka se spíš než přeskočit plavným skokem dá překročit volným krokem. A ad Fénixovy slzy: jestli ji Robert Kodym opravdu napsal pod vlivem na ex vypitého extraktu z marihuany, který se má pít po lžičkách, čekal bych o dost volnější proud myšlení. Proti příčetné poctě Christianu Morgensternovi, Velikému Lalulá od Stromboli, je to pořád strašná slabota.


MH: Lucie ostudu sama sobě nedělá. Ano, opakuje se jako jiné velké kapely, svůj odkaz ale šikovně rozvíjí. A že řeší stále vztahy, tanky a komouše? No a?

JH: Tanky a komouše bych taky přešel. Koneckonců jejich hejtováním se od devadesátek dodnes definuje establishment, a do toho David Koller určitě patří. Jen ke vztahům: „Přijela na schůzku / a měla ovulaci / Přijela na průzkum / než láska vykrvácí / jen jedno vajíčko ve svatyni na to čeká / usměj se maličko / a z deště bude řeka / a teď tu sedím v krimu a přišili mi hrozný kraviny / cejtím jenom zimu / Ta Peněžena sladká chybí.“ Na jejím místě Kollera prásknu taky za pokus o znásilnění. Jakkoliv se rockový mainstream na emancipaci dívá skrz prsty a bez Anny Calvi a dalších by stěží prodělával alespoň vnitřní vývoj. I když zakázat či nezakázat teď opravdu není to, oč tu běží, asi by Lucii tak jako tak osvobodili. Zvlášť když by znalecký posudek vypracoval Radim „Arginmax“ Uzel.

MH: Za dalších šestnáct let budou mít pánové sedmdesátku na krku. Trvám na tom, že jestli to bylo naposled, bylo to provedeno s grácií. Protože kapat na karbit může začít leckomu.

JH: Pak dodávám, že to celé bylo provedeno s grácií krále všech misogynů Jaroslava Kubery. Instrumentace šlape jako hodinky. Bohužel je taky i tak odlidštěná. Nicméně pozdní variaci na méně výpravné „Gány“ drží při životě hlavně nostalgie po devadesátých letech, kdy by něco takového úplně stačilo. Jedinou osobitou věcí na EvoLucii jsou právě jenom texty a těmi bych se na jejich místě rozhodně nechlubil. Vyrovnat se s vlastním stárnutím i sublimací libida lze o poznání lépe. Leccos by se Lucie mohla přiučit od o generaci staršího Michala Prokopa a Framus 5.

Tagy Lucie EvoLucie gender
Týmová práce.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist