Fantazírování o velkých věcech je poměrně návykové

Léto končí a bylo tradičně divoké. Spousta cestování, hraní, festivalů a rozličných akcí, od koncertování na Slovensku, v Maďarku, v Rumunsku na Banátu, přes návštěvu Pohody, Czech Music Crossroads, Coloursů, až po tvoření nového soundtracku k filmu Sunrise pro LFŠ v Uherském Hradišti s Formou a experimentování s indickou hudbou s Ronyteshem. Trochu se s podzimem zastavit a porozhlédnout se není od věci.

Práce je pořád dost, ale pod tím vším je jedna jistá věc. Je to nahrávání alba. Bere si svůj čas, a to nekompromisně. Pro mou netrpělivou povahu je to jako ve zpomaleném filmu, ráda bych už měla třikrát dotočeno, smícháno, zmasterováno, pokřtěno a vysláno do světa, ale cítím, že jsem pánem celé situace jen do určité míry. Kromě toho, že to nestojí jen na mé práci, si to žije vlastním životem i v mé hlavě. Je zajímavé celý ten proces pozorovat. Když se totiž něco zasekne tam, sebevětší silou ani vůlí se to nedá posunout. O to je krásnější, když to o dva měsíce později najednou samo povolí (samozřejmě to nikdy není tak úplně samo od sebe) a rázem to plyne a zapadá a všechno zase perfektně dává smysl. Jestli se teď něco učím, tak je to nepropadat panice při momentálním pocitu neúspěchu nebo nejistoty. Držet daný směr bez ohledu na to, že zrovna vítr fouká ze špatné strany.

O albu bych mohla vyprávět hodiny, pojďme ale raději trochu šmírovat. Je jasné, že pokud nakouknete do mého pokoje oknem, neuslyšíte mě filozofovat. Patrně zahlédnete jen chaos vzniklý celým tím rozlétaným létem. Můžu to nazývat tvůrčí nepořádek, ale ruku na srdce, tvořilo by se lépe bez něj. Když přijde den úlevy, kdy nic nemusím, nebo kdy alespoň na všechno můžu říct maňána, tak je to rázem jinak. Nejdřív odklidím nánosy uspěchaných dnů, udělám si pořádek na svém velkém stole, vybalím klávesy Nord Stage 2, zapojím je, zapnu je, ať mají čas. Na stůl položím počítač. Obřadně zapojím do USB zvukovou kartu od Native Instrument, klávesy do zvukovky. Mikrofon připojím k efektu Helicon, poté do zvukovky. Propojím hlasový efekt se zvukovkou MIDI kabelem a na efektu nastavím „slave“, to kouzelné slovo, které jsem objevila asi před měsícem. Pak už jen midi kontroler zapojím do druhého a posledního USB vstupu na mém malém mac booku. Pouštím Ableton Live. Už jen nastavit vstupy, 1 pro zpěv, 2/3 pro Norda, midi stopu pro kontroler a písek na hraní je připravený i s bábovičkami.

Mít doma piáno? To bych přišla, chaos nechaos, sedla bych si k němu a byla spokojená na nespočet hodin. Stupnice, cvičení, improvizace, nové nápady, k tomu všemu by stačilo 88 kláves. Jenomže s piánem je kříž. Když už nějaké máte, tak máte sousedy, se kterými se nedá mluvit. A když už máte sousedy, se kterými se mluvit dá, tak jste tam jen přechodně a stěhujte piáno co půl roku. To je trápení každého pianisty. Nezbývá nic jiného, než být trpělivý a věřit, že svoje hnízdečko s piánem, klidem a možností hrát kdy se nám zachce, jednou najdeme. Jestli mám nějaký upřímný sen, tak je to právě tohle.

Jistou výhodu to ale má. Kdybych měla stabilní přístup k piánu, pravděpodobně bych neměla šanci dostat se dál než metr od něho. Díky tomu, že piáno u sebe nemám, jsem byla nucená koupit si Nord Stage, tedy nástroj, který se k piánu značně přibližuje. Což mi otevřelo nové široké pole zvukových možností. Díky tomu jsem členem Formy, s níž jsem mohla koncertně procestovat Ukrajinu i nemalou část Česka a Slovenska. Díky tomu se také sama ve vlastní tvorbě odkláním od čistého zvuku piána k e-piánům a synťákům všeho druhu. Pamatuju si, že když mi bylo asi deset, strejda si pořídil Kurtzweil 2500. Zvuky se tam nahrávaly přes diskety. Kdykoliv jsem přijela za babičkou, strávila jsem u toho nástroje dlouhé hodiny. Arpegiatory, plochy, všechny ty barvy, to byl ráj na zemi. V podstatě se teď jen vracím k tomu, co už jsem dávno objevila. Mám radost, že i mé nové album bude do značné míry reflektovat tenhle posun. Ze studia od Ondřeje Ježka pokaždé odcházím s úsměvem do široka, ale už dvakrát to bylo právě po divoké jízdě na některém z tamějších synťákových klenotů.

Synťáky jsou samozřejmě svět sám pro sebe a to, že mám doma Nord Stage, ze mě nedělá synťákovou královnu. Ale myslím, že je to dost kvalitní přípravka. Jestli mám teď ale velkou chuť rozšířit své vybavení, tak je to spíše vybavení vědomostí. Na jedné straně se pořád snažím udržovat svou hru na piáno a učit se nové věci, na straně druhé mě hodně láká i softwarová produkční práce. Je toho strašně moc, co se učit! Pracuji v Abletonu už hodně let, ale všechno se učím úplně sama na základě nějaké intuice a systému pokus/omyl. Nejsem manuálový typ. Kdykoliv mám něco nového, donutím se otevřít si manuálu, ale bohužel u něho vydržím pár kapitol a pak stejně jen mačkám, zkouším a pozoruju. Někdy mrmlám, že mi to nejde, a někdy jsem zase v sedmém nebi, když objevím něco „převratného“. (Co bych se nejspíš dočetla v další kapitole, kdybych manuál neodložila.) Asi to není ideální, ztrácím tím možná spoustu času, rozhodně je to jeden z mých muzikantských nešvarů. Abych to trochu zmírnila, rozhodla jsem se, že si alespoň zajdu na kurz Ableton Live do ZVUKu v Krymské. Na to se ohromě těším.

Co se týče výbavy, mám ještě jedno přání. Mám sice doma dvě kytary. Obě ke mně připluly krásnou cestou, jedna doslova na jezu před patnácti lety při půlnočním koupání, druhá darem od dobrého kamaráda a muzikanta Petra Hromka (který mimochodem také chystá nové album), ale nějak mě pořád láká představa elektrické kytary. Nejsem kytaristka, ale z nějakého důvodu mě ty struny lákají. Kladívka jsou fajn, na nich jsem doma. Ale pravda je, že u piána člověk nemá přímý, fyzický kontakt se zdrojem zvuku, který vytváří. Kytara, cello, kontrabas, to je teprve slast. To se valí přímo do těla. Odbíhám, ta elektrická kytara to valí do komba. Má to prostě půvaby, které mě lákají.

Nejlepší a zároveň nejhorší je to, že možností je nekonečně mnoho. V hudbě je to obzvlášť složité. Člověk by nejradši vyzkoušel všechno. Je tolik různých zvuků, nástrojových kombinací, žánrů, muzikantů, se kterými si člověk přeje tvořit. Číhá v tom ale jistá past. Je super být otevřený všemu, překonávat všemožné strachy, kterých je plno, vysnívat si velkou kapelu a velké stage a zkoušet nové věci a nechat se zlákávat ke spolupracím všeho druhu. Důležité ale je se v tom všem neztratit. Neztratit se ve velkolepých plánech a nezapomenout na to, co je podstatné. Soustředit se na práci, která ne vždy přináší euforické výbuchy. Udržet pozornost a koncentraci. Rozvíjet to, co už je, raději než utíkat k novým a novým věcem. Jeden z mých dalších muzikantských nešvarů je, že mám telefon a počítač plný nápadů, různých úryvků a nahrávek, ale jen k málo čemu se vrátím jinak než ve své fantazii. A přitom dokončení věcí ukrývá v sobě ohromnou energii, která se na člověka navalí, jakmile za něčím udělá poctivou tečku.

Co si ale budeme povídat. Fantazírování o velkých věcech je poměrně návykové. A tak vám raději už nebudu prozrazovat více. Jdu se zašít do svého kamrlíku a kousek po kousku se přibližovat k tomu všemu, co ve svých snech umím tak jednoduše plánovat. Ať alespoň kousek z toho se může uskutečnit. Budu vás ale brzy informovat, protože ono se to všechno pomalu ale jistě blíží. Přeji tedy nám všem, ať držíme směr, máme trpělivost a hlavně, ať neztratíme radost, pro kterou děláme to, co děláme, i když se to občas může zdát nemožné.