Father John Misty listuje stránkami Velkého amerického zpěvníku
Americký písničkář Father John Misty v posledních letech inklinuje k tvorbě tématických alb. V letošním roce mocně zalistoval seznamem slavných písní americké populární hudby a v podobném duchu předložil autorskou odpověď na desce Chloë and the Next 20th Century. Uvěřitelnou, i když mimořádně nostalgickou.
Každý má tu a tam chuť zalistovat si rodinným albem a připomenout si tak staré známé tváře, které nám vstoupily do života, i zásadní životní události, kterými jsme si během naší životní pouti prošli. Podobně můžeme listovat historií populární hudby posledních bezmála sta let. Američané při této příležitosti sestavili Great American songbook, sestavu populárních písní napříč dekádami, které definovaly moderní hudbu severoamerického kontinentu. Stejnojmenná nadace jí definuje jako „kánon nejdůležitějších a nejvlivnějších amerických populárních písní a jazzových standardů první poloviny 20. století, které obstály ve zkoušce času“. Základem jsou tedy primárně filmové, nejčastěji muzikálové nebo divadelní skladby od 20. do 50. let minulého století s bohatým orchestrálním aranžmá. Z autorů můžeme jmenovat například George Gershwina, Cole Portera nebo Irvinga Berlina.
Už od sedmdesátých let pak začínají vycházet alba řady zpěváků a písničkářů, kteří hudebnímu zlatodolu americké historie skládají hold. S jednou z prvních takových poklon přišel americký zpěvák Harry Nilsson, který nazpíval v roce 1969 tehdy pár let starou skladbu Everybody's Talkin' původně od Freda Neila. Tím dal jasně najevo, že pro něj jsou klasikou také novější písně, často pocházející i z country oblasti.
A proč tak rozsáhle o „Velkém americkém zpěvníku“ hovořím? Protože právě k němu se coby k referenčnímu bodu vztahuje současný americký písničkář Father John Misty, který přichystal v tomto duchu čerstvou, pátou řadovou desku Chloë and the Next 20th Century.
Současná hudební scéna nepřeje velkým produkcím. Doby velkých kapel nahrávajících v ještě větších studiích jsou ve velké míře passé. Stávající skupiny mají povětšinou menší počet členů a čím dál více je vytlačují z piedestalu sólové projekty nebo dvojice. I alba už dnes nemají obřímí stopáže doby před dvěma dekádami, ale často tečují pouze třicetiminutovou stopáž.
Pak je tu ale čtyřicetiletý Josh Tillman, který se po čtyřech letech bubnování u Fleet Foxes vydal definitivně na sólovou dráhu. Byl na ní vlastně už přes vstupem do indie folkových velikánů současnosti (pod svým občanským jménem vydal celkem osm dlouhohrajících desek!), ale teprve přijetím přezdívky Father John Misty jeho vlastní snažení nabralo na obrátkách.
Brzy mu ale (podobně jako Justinu Vernonovi alias Bon Iver) začala být indie folková přihrádka těsná, a tak začal expandovat do blízkého okolí. Zatímco Bon Iver začal, podobně jako zde nedávno recenzovaní Low, poměřovat americkou písničkářskou tradici s elektronickými experimenty, Josh Tillman se vydal spíše směrem příběhové komplexnosti.
Album I Love You, Honeybear řešilo vstup do svazku manželského, následující Pure Comedy je americkou novodobou obdobou Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Nové album Chloë and the Next 20th Century je oproti nim plné inspirací hollywoodskými trháky 30. – 60. let. Po hořké kritice amerických poměrů současnosti je tu náhle kolekce, která vznikla uprostřed koronavirové doby jako únik do jiných, lepších časů.
Co na desce jako hudebníci oceníte?
Odkaz na Freda Neila a jeho hit z filmu Půlnoční kovboj jsem v prvním odstavci recenze nezvolil jen tak náhodou. Vychází z něho singl Goodbye, Mr. Blue, který následuje v pořadí alba otvírák Chloë postavený na bezstarostném swingování se vstupy dechů, smyčců i vibrafonu. Zpěvák vytyčený žánrový trojúhelník dokresluje třetí položkou desky Kiss Me (I Loved You), která svým baladickým podáním je nejbližší předchozí tvorbě Father John Mistyho.
Autor spolu s dlouholetým spolupracovníkem a Jonathanem Wilsonem bere v aranžích nových skladeb za základní materii smyčce. Na rozdíl od minulých desek skladby dále s gustem oplétá hudebními ornamenty filmových kousků poloviny 20. století. Vybírá přitom z široké palety možných prostředků. Od swingových črt „bezstarostného dne“ (Only a Fool) s houpavou rytmikou, výrazným kontrabasem a odsekávající elektrickou kytarou přes barokní pop à la Divine Comedy kde nesmí vedle smyčců chybět stylový spinet (Q4), písně s latino vlivy (Olvidado [Otro Momento]) až po beznadějné balady, o kterých víme z minulosti, že je Josh umí na výbornou (např. Buddy's Rendezvous). Není těžké si na mnoha místech desky místo civilního Tillmannova hlasu představit mnohem dramatičtější přednes Franka Sinatry nebo Tonyho Bennetta.
Odmávnout Chloë and the Next 20th Century jako retro reziduum by bylo krátkozraké. Nejen pro širší okolnosti jeho vzniku, které k eskapistickým spádům vysloveně vybízely, ale také pro nenápadné napojení kolekce na komplikovanou současnost. Nejlépe to dokumentuje závěrečná skladba The Next 20th Century, která takřka geniálním způsobem kombinuje filmovou atmosféru 50. let se současností. Smyčcové peřiny jsou samozřejmostí, ty ale doplňují klavírní přihrávky a nečekané výbuchy rytmiky s ostrým sólováním elektrické kytary. Odkazy Randy Newmana a již zmíněného Freda Neila se střetávají s Tindersticks nebo Lanou del Rey.
Father John Misty na své páté desce unikl do své vlastní paralelní hollywoodské reality a je velmi zábavné vklouznout do tohoto podivuhodného světa mnoha hudebních chutí spolu s ním.
Father John Misty – Chloë and the Next 20th Century
Bella Union/PIAS, 2022, 50:38
77 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
