Fender vs. Gibson: volíš Losnu, nebo Mažňáka?

Dva nejslavnější a největší výrobci kytar na světě. Dva odvěcí rivalové na trhu s hudebními nástroji a zároveň dva nejklasičtější zvuky elektrických kytar, kterým se všichni ostatní výrobci snaží přiblížit, ať už to přiznávají či nikoliv. I mezi samotnými kytaristy naleznete dva tábory ortodoxních zastánců jedné či druhé značky. A pak také ty, kteří vám řeknou, že je dobré mít obojí. Jak to tedy je? Jaké výhody a nevýhody má Fender oproti Gibsonu a naopak? Pojďme si to trochu rozebrat...

Trocha historie

Původní myšlenka na elektrické kytary s plným korpusem vznikla někdy ke konci 30. let. Nicméně oba výrobci začali s výrobou tzv. solid-body (neboli masivních elektrických kytar) až na začátku 50. let minulého století. První prototypy dokonce v dílnách Leo Fendera vznikaly již mnohem dříve, na přelomu let 1944/1945. U Gibsonu však byli vůči masivním kytarám poněkud skeptičtější. Když jim v roce 1941 přinesl kytarista a vývojář elektrických kytar Lester William Polfus (později známý jako Les Paul) svůj první prototyp masivní elektrické kytary, vysmáli se mu.

Když se však v roce 1950 na trhu objevila celomasivní kytara Fender Broadcaster (název byl ovšem záhy na nátlak firmy Gretsch, která pod tímto označením vyráběla bicí soupravy, změněn, na nynější Telecaster), uvědomila si i konzervativní společnost Gibson, že chce-li držet s konkurencí krok, musí přijít s něčím podobným... a rychle si vzpomněla na Les Paula a jeho podivné "koště se snímačema".

Ovšem Fenderův vynález nevzbudil na trhu přílišný rozruch, neboť takováto převratná novinka se zprvu jen velmi těžko prodávala, a tudíž se Gibson trochu zdráhal zaštítit svoji první masivní elektrickou kytaru pouze svým jménem. Nakonec se tedy dohodli s konstruktérem oné novinky a kytaru nazvali jednoduše Gibson Les Paul. Na trhu se tedy dva roky po uvedení Fendera Telecastera objevila konkurence v podobě kytary Gibson Les Paul Gold Top.

Konstrukce a tvar

Zatímco u Fenderu vsadili na zcela nový, nebo alespoň oproti klasické kytaře hodně modifikovaný tvar s hlubokým výřezem pro levou ruku, k usnadnění hraní ve vysokých polohách, u konzervativního Gibsonu se více přidrželi klasického, jen poněkud zmenšeného tvaru kytary. Na masivní základ těla navíc Gibson nalepil ještě bombírovanou vrchní desku, která měla jejich kytaře přinést bohatší zvuk a více rezonancí. Výřez pro levou ruku ovšem také nechyběl. Gibson se přidržel i klasického, symetrického tvaru hlavy a rozmístění ladících kolíků, zatímco Fender šel opět cestou inovace, hlavu radikálně zmenšil a kolíky osadil do jedné řady. A inovaci si udržel i při způsobu uchycení krku k tělu. V rámci co největšího zjednodušení výroby a zaměnitelnosti dílů sáhl k uchycení krku k tělu pomocí čtyř šroubů přes kovovou destičku. Gibson naopak zvolil tradiční způsob spojení a krk k tělu lepil.

Stejně tak obě firmy přistupovaly odlišně k uchycení strun na těle kytary. Zatímco Fender na modelu Telecaster vedl struny skrz tělo a u modelu Stratocaster pak struny uchytil v systému tremola, které umožňovalo individuální dolaďování každé struny nezávisle, Gibson dál sázel na prověřené metody, struny kotvil v klasickém struníku, u prvních modelů dokonce v dost nepraktickém a zastaralém tzv. hrazdovém typu. K systému vibráta se uchyloval jen výjimečně a jen u některých modelů. Gibson tedy na první pohled působil masivněji a robustněji, oproti subtilnímu Fenderu a díky uvedeným konstrukčním prvkům se zdál být i odolnější vůči poškození. Tomu ovšem také odpovídaly jeho výrobní náklady a tudíž i cena, která byla v porovnání s Fenderem o dost vyšší.

Materiál a snímání zvuku

U Fenderu sázeli od počátku u modelu Telecaster na jasan (u Stratocastera později ve stejné míře přidali i olši) pro výrobu korpusu a javor na krk a hmatník. Gibson naproti tomu vsadil na mahagon a vyjma hmatníku a vrchní bombírované desky (obvykle javorové) z něj vyrobil prakticky celou kytaru. Fender v rámci úspory nákladů dokonce vyráběl krk s hmatníkem z jednoho kusu dřeva a pražce byly vsazeny přímo do něj. Výztuha krku se pak vkládala do krku zezadu k tomuto účelu profrézovanou úzkou šachtou, která byla následně překryta plátkem kontrastního ořechového dřeva (tzv. skunk-stripe). Ten můžeme nalézt na mnoha modelech Fenderu ještě dnes i přes to, že tyto modely mají již samostatné, lepené hmatníky. Často jsou zde ale již jen z estetického hlediska.

U Gibsona se stále drželi klasiky, a tak se výztuž do krku vkládala shora a překrývala se hmatníkem. A zatímco u Gibsonu byla tato varianta jediná, Fender později používal obě varianty vkládání výztuže do krku. Gibson nabízel hmatník palisandrový či u luxusnějších modelů ebenový (Gibson Les Paul Custom), u Fenderu byla později možnost volby mezi javorem a palisandrem.

Snímání zvuku, tedy jednu z nejdůležitějších součástí elektrické kytary, pak řešili oba výrobci také po svém. U Fendera se o snímání zvuku starala dvojice (u modelu Stratocaster pak trojice) jednocívkových snímačů (tzv. single coil), přičemž snímač blíže u kobylky byl natočen šikmo, aby poskytoval zvonivější výšky a snímač u krku se pak staral pro změnu o basovější tóny.

Třípolohový přepínač pak volil mezi zadním snímačem, předním snímačem, nebo předním snímačem se zesílenými basy (tedy nikoliv konfigurace zadní snímač, oba snímače, přední snímač, jak jsme zvyklí dnes... to bylo obvyklé až u pozdějších modelů). Fender Stratocaster disponoval rovněž třípolohovým přepínačem, kdy každá poloha uváděla do chodu jeden snímač... později na přání hráčů byl zkonstruován přepínač pětipolohový, umožňující hrát i v mezipolohách, kdy zněly dva snímače současně (čímž se zrodil onen typický a dnes již klasický strat-sound).

K dalšímu ovládání pak sloužily již jen dva (v případě stratocasteru tři) poteciometry Volume a Tone (u Stratocastera pak Volume, Tone, Tone). Gibson sice z počátku také používal dva jednocívkové snímače (dodnes velmi oblíbené a vyhledávané P-90), ale kolem roku 1957 vyslyšel dlouhodobé volání kytaristů po masivnějším a hutnějším zvuku a také odstranění nežádoucího brumu, který jednocívkové snímače produkují. Začal tedy své kytary osazovat dvojcívkovými snímači (tzv. humbuckery) a v tomto trendu pokračuje dodnes a Gibson Les Paul se díky tomu stal synonymem zvuku humbuckerů, stejně jako Fender je uváděn jako typický příklad zvuku single-coilů. Samozřejmě, že dnes již běžně najdeme na Fenderech i humbuckery a na Gibsonech zase "singly", ale tradiční zvuk těmto dvěma kytarám již nikdo neodpáře.

Co z toho vyplývá?

Až se zase jednou někde stanete svědky (nebo i přímými aktéry) pře dvou kytaristů o to, cože hraje líp, zda Fender nebo Gibson, zachovejte si chladnou hlavu a odstup. Obě kytary mají zkrátka něco do sebe, své pro a proti, a záleží spíše na každém jedinci, který zvuk je jeho uchu a srdci bližší. Kytary Fender jsou ztělesněním elegance, jednoduchosti s charakteristickým zvukem, posazeným spíše do výšek a zdůrazňujícím přirozený zvuk kytary. Díky své konstrukci poskytují zřetelný dlouhý dozvuk (sustain), ale v případě potřeby zároveň i přesně ohraničený, průrazný tón. Zejména u modelu Telecaster je čitelný tón a dlouhý sustain dominantní právě díky tažení strun skrz tělo kytary.

Kytary Gibson Les Paul naopak vynikají oproti Fenderu větším podílem ruční práce při jejich výrobě, a tím pádem už svým vzhledem kontrastují se sériovým vzhledem nástrojů Fender. Jejich mahagonový korpus a krk dává zvuku výraznou hloubku a bombírovaná vrchní javorová deska pak zvuku přidává na brilanci. Lepený krk, kombinace javoru s mahagonem a dvojcívkové snímače poskytují velmi dobrý sustain a přirozený akustický dozvuk kytary.

Závěrem

Kdysi jsem slyšel říct Radima Hladíka, že ideální je mít tyto kytary obě. Pak totiž máte celé spektrum zvuků, jakých je elektrická kytara schopna. Všechno ostatní jsou pak už jen variace na tyto dva základní modely... a myslím, že zatraceně dobře ví, o čem mluví. Takže pokud se nemůžete rozhodnout a můžete si to dovolit, pořiďte si tyto kytary obě a pokud z nějakého důvodu dáte přeci jen přednost jen jedné, nehádejte se s ostatními o to, která je lepší... a raději hrajte.