Festiwall: Zeď hrála všemi barvami

Prodejna Kytary.cz v Praze-Modřanech září novotou, místo konání Festiwallu bylo stejně jako loni daný. Absence zeleně přítomným muzikantům a dalším návštěvníkům nijak zvlášť nevadila. Šeď skladištní zóny během víkendu od 7. do 9. září totiž vyvažoval velmi pestrý program.

Den druhý

Kvůli práci jsem se do Prahy-Modřan dostal až o sobotním pravým poledni. Z jedný strany potagovanej beton s tramvajovou tratí a za ní návrší s vinicí, z druhý zas vybetonovanej železniční násep, Vltava a kemp. Uprostřed řádně vytopenej asfalt, na něm stánky a v nich hrstka vytrvalců srkající čínský nudle. „Proč jen je všechno zajímavý všude kolem, jenom ne tady?“ napadá mě nejdřív. Napohled docela nehostinný místo.

Pak zajdu za roh nový modřanský prodejny a otevřou se mi úplně jiný obzory. Sotva patnáct minut po votvíračce tam je rambajz jak o mexický fiestě a s ubíhajícím časem taky čím dál větší dusno. Ibanezky, Schectery, nástroje od Mázla, Vlasáka, Vlčka a vůkol až příliš desperátů, kerý svrběj prsty. Komu by se taky chtělo hrát přes simulace v Kemperu, když to může mastit přes zakázkový „domamonty“.

Beru od Vlasáka do ruky zubožený zelený cosi na způsob telátka, kerýmu ze switche pořád padá čepička. Snímače vypadají jak pokusy mladýho technika, ale hrají výborně jako celý to vohavný tělo, kerý jsem chtěl nejdřív hodit do kamen, aby už se netrápilo. Výbornej je i podobně lajdácky vyřezanej Strat. Vypadá příšerně, ale sedí. Těžce návykový jsou kromě hmatníku i snímače. Vedle rozbil stánek Ondra Vlk. Jeho precizně zpracovaný kytary už obracejí nevábný první dojmy v pravý opak.

Pak jsem vyměnil zvířátko za zvířátko a Vlka za seminář (Zdeňka) Lva, resp. takový malý podvod na návštěvníky. Uznejte sami – Jak dostat z kytary maximum zní dycky líp než základy údržby a servisu. Nikdo to však nebral zle. Kdo by se zlobil, když mu opodál technici zadarmo seřídili kytaru a natáhli d‘addarka. Nevadilo ani, že Zdeněk Lev neříkal nic objevnýho a často se opakoval. Zrovna u údržby to nikdy není na škodu. Jediným minusem byl prokaučovaný set minus123minut. Nakonec jsem z něj slyšel tolik co cukrem naspeedovaný šéfredaktorovy děti. Takže ty tři minuty. Ale smlouvat s nimi („Tati, trdelník!“ - „Aspoň dva songy.“) bylo stejně bezvýsledný jako úsměvný.

Z pódia se line lámaná německá angličtina. Pointám nejrůznějších vtípků je občas na překážku. Tandem Dietz – Weichert z metalcorových Heaven Shall Burn vysvětluje, co všechno mu na obřích pódiích spoří síly i talent. Žádní nudný špílmachři, srdce na dlani. Když se představí jako kluci z východního Německa, keří se sem dodnes rádi vracejí, mají v hrsti naopak oni publikum.

Jediný, co mi rozbilo souznění s lidmi zpoza bývalý Železný opony, byli profi hecíři, moderátoři/rappeři. Na můj vkus to ale přeci jenom byla moc Evropa 2. Tím spíš, že zrovna kratičký posezení s Weichertem (Dietz rozhovory prý bojkotuje pořád) počítám mezi své nejmilejší letošní zážitky.

Hlavní hvězdou večera ale nebyli ani metly z Německa nebo parody rappeři, ale Rabea Massaad plus Toska. Dost možná to zaskočilo i jeho samotnýho. Pokorný chlapík, což bylo rozhodně na místě. Jeho fúze Incubus, Mastodon a krotkých The Mars Volta byla osvěžující, poutavá a velmi příjemná, ale posh přívlastek progresivní by ji bývali dali asi jen ti, který žádnou z těch kapel nikdy neslyšeli. Ale býval bych si „Beu“ poslechl ještě jednou v all stars Harakiri Jamu (Aaron Spears, „minuty“ a tak), jen se mi po devíti hodinách v poklusu už nedostávalo sil.

Den třetí

Po včerejšku jsem si sliboval, že zvolním. Přednášku o zpeněžování hudby přes streamovací služby jsem ale vzdal po deseti minutách z jinýho důvodu. Punk je jinde a funk už vůbec. Pokušení slyšet Vlčkovy baskytary v ostrý akci a vidět je ještě k tomu v rukách Tomáše Uhlíka bylo až moc silný. Stálo za to překousnout čím dál tím klubovější teplotu, protože to byla to velká zábava.

S chutí jsem si taky vyslechl úvodník Zdeňka Lva do fenderovskýho sommeliérství. Spíš dřív dorazím svoji čínskou kytaru než se dostanu k starožitný kytaře. Kdyby se však ze mě přesto stal nechutně prachatej bafuňář, mám žhavýho adepta na nový koníček. Jeden by nevěřil, podle čeho všeho se dá Strat datovat.

Z údivu jsem nevycházel ani, když jsem přihlížel projevům Meierova Drumming Syndromu. Jasně že šlo o exhibici, i tak jsem z ní v rozpacích. Neuvěřitelnou řadu nekonečných a nesourodých přechodů občas přerušil rytmus. Ryc anebo nic. Uměřený freestyle na Rush nebo Roxette byl fajn, divočinu na Disturbed nebo Korn jsem protrpěl spolu s groovem.

Rozpolcený jsem byl i potom. Duo Modřanka nebo Rony Janeček. Nakonec jsem dal od každýho půlku, což ve výsledku bylo šťastný rozhodnutí. Kumštýři už řekli všecko podstatný o tom, co jste kdy chtěli vědět o českým šlágru a báli jste se zeptat, v kultovním videu. Jedinej relevantní dodatek vyseknul překvapivě Honza Křížek. Basic rapovej shit a upocený roztleskávání davu pod stagí výborně zapadaly do koloritu masakrální kultury.

Přes další hostovačky Márdího, Báry Polákový nebo Michala Malátnýho se mi šlágry zajedly právě včas, abych stihl Ronyho show. Ve vydejchaným salónku jsem kazil věkovej průměr, ale jinak velká paráda. Žádnej plytkej komediant z talentový show. Skromnej, dvacetiletej kluk ze Slovenska jel velký djentový pekla a k tomu mu dopomáhal gear od PRS. A tomu, že Plini je frajer, taky můžu jen přikyvovat. Pro mě nádherná předposlední tečka za letošním Festiwallem. Tou úplně poslední byli nevěřícný pohledy náhodných cyklistů na vychechtanýho Kollera a Dusilku mezi podezřele mladými samohrajkáři.