Field Music intelektuálně balancují na hraně geniality a průměrnosti

Může mít pop podobu intelektuální zábavy? Jisté obdobě pochutnání si na premiérovém alkoholu, který může ocenit širší veřejnost, nejvíce si něm ale smlsnou ti, kteří už mají něco naposloucháno. Britští Field Music vydali osmé řadové album Flat White Moon, které je znovu nabyté řadou popkulturních i hudebních odkazů do minulých dekád, přitom se ale snaží přinášet současnou, chytlavou hudební zprávu. Tentokrát navíc osvobozenou od konceptů minulých alb.

O tom, že bratři David a Peter Brewisové jsou čistokrevní intelektuálové, víme od vydání bezejmenného debutu jejich kapely Field Music před 16 roky. Každou další deskou nás v tomto přesvědčení pouze utvrzují. Vždyť v rafinovaném předivu stylů, vlivů a témat je jejich jedinečnost, kterou oceňují nejen recenzenti (nominace na Mercury Prize), ale i fanoušci a řada kolegů z řad muzikantů od Prince po Davida Byrnea. Poslední dvě desky pánové zatížili velkými tématy. Album Open Here reflektovalo blížící se Brexit, zatímco loňská kolekce Making a New World byla komisionelní prací pro Imperiální válečné muzeum v Londýně, které se točilo okolo zpracování impulzů První světové války. Není divu, že bratrská dvojice chtěla další deskou své fanoušky potěšit spíše volnější tvorbou. Jenže do vznikajícího materiálu vstoupil, jako v mnoha dalších příbězích, Brexit….

„Chtěl jsem napsat něco, co bylo opravdu jednoduché a přímé – něco, co by nevyžadovalo žádnou interpretaci, což je pro nás asi trochu neobvyklé,“ hlásil před vydáním novinky David Brewis. „Třeba odlehčeně o problémech, které nás jinak srážejí na kolena,“ dodal zpěvák na vysvětlenou. To je příklad skladby Do Me a Favour, která byla napsaná jako reakce na problémy Davidovi dcery. Její obecný rámec se ale dá vztáhnout na řadu podobných patálií kdekoliv na světě. I když se deska většinou opravdu točí okolo osobníc nebo společenských témat, jednu výjimku si duo ze Sunderlandu neodpustilo. Tím je výrazný track No Pressure. „Je protiváhou známé Under Pressure a popisuje chování současných politických stran. Ty dnes odmítají nést odpovědnost za cokoliv. Vždy problém shodí na někoho jiného. Takže pak často výsledek řeší samotní improvizovaně občané,“ vysvětluje svůj postoj autor David. Nepodobá se to české realitě?

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Ale zpátky k samotné hudbě. Separátní způsob vzniku nového materiálu zřejmě způsobil jistou větší odlehčenosti materiálu. Odklon od hlučného společného rockování směrem delikátnějšímu popu s výraznými lany směrem šedesátým létům, ale i velkým hvězdám 70. a 80. let v čele s Princem (You Get Better), XTC (Invisible Days) nebo Fleetwood Mac (I'm The One Who Wants To Be With You). Místo hutných riffů funkově rytmická houpavost, časté leč nenápadné užití smyčců i dalších nezvyklých propriet, včetně spinetu v Beatles připomínající When You Last Heard From Linda. Dojde ale i na současné impulzy v podobě jemné elektroniky v úvodní Orion From The Street. Lakonický rukopis pak nenechává posluchače vydechnout. Jedna krátká skladba střídá druhou, takže za necelých 40 minut máme dvanáctipoložkové menu za sebou. Z tohoto úhlu pohledu není Field Music vytknout. Ozývají se ale hlasy, že i přes lehkost rukopisu jsme v podstatě všechno předložené od Britů už dříve slyšeli. V tomto ohledu dvojici škodí neexistence výraznějšího tematického svorníku, který by mohl svým zadáním kapelu donutit vyrazit do nových teritorií. I tak se ale jedná v případě novinky Flat White Moon o výrazně nadprůměrnou, intelektuálně popovou potravu, kterou můžeme ostrovanům jen tiše závidět.  

‎Field Music – Flat White Moon

Memphis Industries, 2021, 38:41

Indie pop, indie rock

75 %