Filip Černý: Nezapomínejte myslet na věci, které vám dělají radost

Když jsme spolu před třemi lety vedli poslední rozhovor, Kytary.cz rychle rostly, měl jsi řadu plánů, ve hře byly velké hvězdy na Festiwall. Dnes musíte být o poznání skromnější. Co nejzásadnějšího se ve tvé práci a u tebe samotného za tu dobu změnilo?

Změnilo se úplně všechno: můj pohled na svět, plánování i řízení. V roce 2019 jsem měl daleko větší pocit, že věci můžu řídit, ovládat a posouvat směrem, který jsem sám určil. Postupně jsem ale musel akceptovat, že si některé věci jdou vlastní cestou a řídí se samy. Platí to v práci i osobním životě. Děti jsou v pubertě, takže i tam už toho můžu ovlivnit daleko míň.

Změnil covid a válka na Ukrajině kromě organizačního fungování nějak i vaši firemní kulturu a hodnoty?

V hodnotách jsme se jako firma v posledním období, myslím, dost posunuli. Při zběsilém růstu posledních let jsme se zvládali dobře soustředit na byznys, méně ale už na vrstvu budování hodnot. Teď celé vedení firmy věnuje hodnotám daleko větší pozornost a jsem za to hrozně rád. Ještě před covidem jsme se dokázali trochu zastavit a už i v této oblasti naplňujeme svou vlastní misi.

Souvisí s vaší misí i fakt, že jste se už na počátku války jednoznačně postavili za Ukrajinu, přestože to část zákazníků mohlo rozdělit?

Tento postoj s hodnotami určitě souvisí. Už první den války jsme rozvázali spolupráci s ruskými firmami a stáhli ruské výrobky, následně jsme poslali nižší stovky tisíc korun do Člověka v tísni. Kontaktovali jsme naše ukrajinské spolupracovníky, jestli jim s něčím nemůžeme pomoct. Myslím, že se k tomu přihlásilo nejen vedení, ale také drtivá většina celé naší firmy. Jsme přesvědčení, že jsme udělali dobře, i když nám někteří zákazníci psali hodně ošklivé věci.

Jeden z majitelů firmy Vláďa Myslík psal, že jako tým vás hodně sblížil covid. Dokázali jste se semknout, fungovat v nových podmínkách, překonat potíže s dodávkami. Jaká je atmosféra v Kytarách teď? A jak se na trhu s hudebními nástroji projevuje válka?

Situace v dodávkách zboží je bohužel pořád stejná. Výrobci se pořád ještě nevrátili do kondice, v níž byli před krizí, dodávají málo a pozdě. Nicméně na to jsme si už zvykli, nastavili jsme nové mechanismy a zboží objednáváme víc dopředu. Nepříjemné pro nás je, že jsme v období, kterému ekonomové říkají stagflace, kdy jsou lidé zkrátka daleko víc opatrnější. Je inflace, energetická krize a navíc jde o krizi po krizi. Na to jsme nebyli vůbec připraveni, ale dost rychle jsme udělali opatření, abychom toto období ustáli. Nálada ve firmě je proto pořád dobrá.

Je zavedení vstupného na Festiwallu, který byl dřív zdarma, důsledkem horší kondice dodavatelů?

Tím hlavním důvodem je naše přesvědčení, že Festiwall má nějakou hodnotu. Když je něco zadarmo, lidé si toho daleko méně váží. Je ale pravda, že naši dodavatelé se na programu už tolik nepodílí. Většinu kapel jsme si bookovali sami a platíme je z našeho rozpočtu.

Základním kritériem při sestavování dramaturgie tedy už není to, zda jsou hudebníci firemními hráči?

Poměr se otočil. Zatímco dříve asi 70 % programu záviselo na tom, jak se dohodneme s výrobci a koho nám sem pošlou, dnes 60 % programu určujeme sami. Krize ale bohužel změnila také to, že k nám letos nedostaneme žádná jména přes oceán. Minule jsme měli skvělé hráče ze Spojených států nebo Austrálie, teď to nebylo možné. Část muzikantů se ještě bojí cestovat.

Jedním z iniciátorů Festiwallu byl původně Roland, který na akci poskytl svůj Roland Boss Truck. Motivoval k většímu zapojení i další velké hráče?

Je to hodně o lidech a teď je ochota firem jít do podobného eventu obecně menší. Zejména velké korporáty pořád zkostnatěle jedou v postcovidovém režimu a nechtějí být tam, kde se shlukuje víc lidí, nebo jednoduše škrtají rozpočty. Pořád do toho s námi ale řada i velkých hráčů jde, mimo jiné D'Addario, Fender, Yamaha, Ibanez, Meinl, Nord, Zildjian, Hughes & Kettner a mnoho dalších.

V programu se vracíte k legendárnímu kytaristovi Radimu Hladíkovi. Půjde o něco speciálního?

Když Kytary.cz v roce 2015 slavily v Divadle Archa patnáctileté výročí, podařilo se nám dát dohromady pět generací muzikantů. Radim Hladík byl nejstarší, Rony Janeček nejmladší. Michal Pavlíček, který znal Radimův zdravotní stav, mně tehdy v šatně říkal, jak si krásně zahrál a že si toho hrozně moc váží, protože k něčemu podobnému znovu asi nikdy nedojde.

Se Zlatou Hladíkovou i partou kolem kapely Blue Effect máme velice hezké vztahy a jejich hudba vyžaduje specifické publikum. Bylo proto vlastně úplně přirozené, že jsme se znovu našli – a unikátní projekt Nová syntéza zazní po dvou odkladech právě na Festiwallu.

Na co dalšího z programu Festiwallu bys chtěl pozvat?

Rozhodně na švédské Dirty Loops. Na jednu stranu je to muzikantská ekvilibristika, současně ale mají líbivé popové melodie. Je to taková diskotéka pro dospělé, která mě moc baví. Těším se i na Haydamaky, ukrajinskou úderku pracující s folklorními prvky. Viděl jsem je v Praze už před lety a byli skvělí. Dále doporučuju i Kumšt Live. Kluci nám nedávno hráli na firemním večírku a strašně to vychytali. A za zmínku stojí i doprovodný program, workshopy a panelové diskuze pro různé levely muzikantů.

Veletržní část má historicky nejvíc vystavovatelů. Je i v této oblasti nějaká třešnička na dortu?

Skvělá bude třeba výstava kytar Jolana, legendy české kytarové výroby. A na místě kromě řady velkých hráčů bude i spousta menších českých výrobců, kteří dělají velice hezké custom nástroje.

Hodně se věnujete vzdělávání muzikantů. Na čem aktuálním teď pracujete?

Na našem YouTube kanálu máme spoustu kurzů nejen pro kytaristy nebo bubeníky, ale také školu hry na piano nebo flétnu. Snažíme se pomoct hlavně začátečníkům, protože materiálů pro ně u nás pořád není dostatek. A vydáváme taky hodně publikací, hlavně učebnic hry na nástroje. Nejnovější z nich, Rytmy & Breaky pro bicí soupravu, pokřtí její autor Martin Vajgl právě na Festiwallu.

S covidem jsme nicméně dost těchto věcí posunuli do onlajnu a zpátky jsme ještě naplno nenaskočili. Plánujeme to rozhodně oživit, více se potkávat, dělat víc workshopů, klinik a besed. I z tohoto důvodu se těším na Festiwall.

Změnilo se v poslední době nějak nákupní chování vašich zákazníků? Jdou na odbyt dražší, nebo levnější nástroje?

Drahé věci se za krize prodávají nejlíp. Lidé, kteří mají dost peněz, to berou jako investici. V období inflace je prostě lepší koupit custom shop za sto padesát tisíc, než si peníze nechat na účtu. Nástroj navíc hraje skvěle a za pět let ho prodáš dráž.

Jak se daří vaší značce Razzor Cases?

Té se daří skvěle – a mám z toho velkou radost. Na Festiwallu budou mít Razzor Cases, které nadesignoval náš technický ředitel Tomáš Novák, svůj vlastní stánek. Značce se daří nejen doma, kde jsme jedničkou na trhu, ale obrovský zájem je i v zahraničí.

A touto cestou „vyšší přidané hodnoty“ chceme jít víc i do budoucna. Za krize nás začalo bavit vyrábět věci víc tady – souvisí s tím i rostoucí ceny dopravy a závislost na Číně. Spoustu nápadů nosím už teď v hlavě...

Současně jsi připouštěl, že se Kytary teď musí chovat konzervativněji, proto zatím ani nechystáte expanzi do dalších států. Dvanáct zemí stačí?

Obecně jsme zatím fungovali vždy v takových skokových růstech, kdy jsme otevřeli i tři země najednou. Teď jsme v období, kdy situaci ladíme a stabilizujeme. Snažíme se vylepšit to, co máme, a do nějakých větších experimentů se nepouštíme. Ono je stále co vylepšovat.

Ani v oblasti marketingových nápadů – že byste třeba dotáhli to doručování lehčích nástrojů dronem?

S tím dronem to byla taková hodně bláznivá věc. Vyzkoušeli jsme si to, ale nečekám, že by to v nejbližších deseti letech byl běžný způsob dopravy. Rádi bychom pokračovali v jiných nápadech. Máme vlastní včelstvo, na které hrajeme, a vymyslíme určitě i další věci.

Současně ale přiznávám, že jsem se poslední dobou dost přepnul do takového ekonomického režimu – abychom zabezpečili všech dvě stě našich zaměstnanců a dostávali se do dobrých čísel. Snad se k těm kreativnějším věcem dostanu už brzy víc, abych měl prostor jednotlivé týmy kromě vytváření dobrého zázemí i více inspirovat.

Máš pocit, že kolegy po třech letech krizového řízení a patnácti letech ve firmě inspiruješ míň, než by sis přál?

Každý má období, kdy je nadšený, občas ale taky zažívá chvíle, kdy se mu ne každá práce daří tak, jak by si přál. Anebo se setkává s lidmi, kteří nejsou na stejné vlně a těžko se s nimi pracuje. Mám vazbu od mnoha lidí zvenčí, jak je fajn dělat v Kytarách marketing. Ti ale častokrát vidí jen to pozlátko.

Mě to samozřejmě pořád moc baví, ale zároveň se poslední dva tři roky opravdu de facto zabývám jen krizovým managementem, což pro psychiku vůbec není dobré. Snažím se to proto nějak vybalancovat, dělat si s kolegy radost. Právě proto si tady jednou za čas zahrajeme na včelí úly nebo zalítáme s dronem. Anebo si uděláme Festiwall, i když za ním je taky strašná spousta práce. Je prostě důležité nezapomínat na věci, které nás sice ekonomicky nedrží nad vodou, ale přichází s nimi radost.

Jsou zdrojem tvé radosti stále i vlastní hudební aktivity?

Určitě. A taky proto, že na rozdíl od loňského léta, kdy jsem na pódiu stál každý víkend, hraju celkem málo. Tehdy toho na mě bylo už moc, byl jsem sám na sebe naštvaný. Muziku a hraní miluju, ale rád taky chodím do lesa nebo na hory. Hudba je pořád moje volnočasová aktivita, která mě neživí. Na každých městských slavnostech být nemusím.

To zní jako zralý postoj. Řada lidí se za všech okolností věci snaží dělat naplno a bez hranic – a vůbec si nevšímají toho, co se děje s jejich psychikou. Právě proto se na Festiwallu v jedné z plánovaných panelovek pod hlavičkou Frontman.cz chceme věnovat psychickému zdraví muzikantů a jejich vyrovnávání se s traumatem prostřednictvím vlastní tvorby.

Psychické zdraví se pořád dost podceňuje. Každý má někdy blbou náladu, je rezignovaný nebo demotivovaný. U spousty lidí jsem ale viděl velmi tenkou hranici mezi úzkostí a diagnózou. Pohybují se na hraně propasti, aniž by o tom věděli. Někdo na hraně vydrží dlouho, jiný tam spadne velice brzy.

Já mám ve vztahu k hudbě štěstí, že na ní nejsem existenčně závislý. Když mám za sebou nějaký těžký den, zahraju si doma na kytaru a moc mně to pomáhá. Je to jiná situace, než když se musím rychle připravit na koncert a něco nacvičit, kde je to spíš práce. Tady vyloženě zapnu kytaru a vypnu hlavu. Začnu improvizovat nebo si zasmyčkuju nějaký groove a něco k tomu hraju. Takto to praktikuju moc rád. A měl bych to dělat víc...