Filip Nebřenský: Čím je nástroj větší, tím lépe se mi na něj hraje

Střídá baskytaru i početné dechové nástroje, vystupuje na alternativních pódiích, v divadle i pro děti. “Na opačné pohlaví působím maximálně jako audio idol,” říká další v sérii Sideman, Filip Nebřenský.

Spoustu lidí asi napadne, zda jsi nějak příbuzný s Robertem Nebřenským, známým z kapely Vltava a Divadla Sklep?

Ano, příjmení to naznačuje, ale pokud víme, je naše eventuální příbuzenská vzdálenost veliká. Ovšem v astrálním světě jsme jako bratři, viď, Roberte? Legrační bylo, když nás vzájemně představoval František Svačina, s nímž jsem pár let pracoval. Říkal: Na tohle se už dlouho těším, ty se postav sem, ty sem, a hele – tohle je Filip, tohle Robert a dál už je to stejný…

Před lety jsem tě poprvé zaregistroval jako baskytaristu, poslední dobou tě ale spíš vídám jako flétnistu a hráče na další dechové nástroje. Máš nějak seřazené instrumentální priority?

Na to se dá pohlížet ze dvou stran – je pravda, že na baskytaru teď hraju asi nejvíc, ale původně jsem na ni začal jen tak v soukromí, hlavně kvůli tomu, abych se naučil lépe vnímat, co hrajou bicí, srovnal si rytmické cítění a tak. Naproti tomu na flétnu už hraju 40 let, dokonce jsem na ni jako na jedinou aspoň středoškolsky vzdělán. Ostatní nástroje ke mně přicházely postupem let, učil jsem se na ně sám… a prý je to dobře poznat, jak říkávají moji nejlepší přátelé.

S jakým nástrojem jsi začínal?

Od útlého věku jsem navštěvoval LŠU v Ostrově nad Ohří, protože mě nevzali do házené, fotbal mě nebavil a rodiče si přáli, abych se něčím zabavil, než se vrátí z práce. Tam jsem ze zobcové flétny záhy přestoupil na příčnou. Na gymplu jsem se začal učit na kytaru, kvůli děvčatům, samozřejmě, pak jsem si přidal baskytaru z důvodů uvedených dříve. Potom jsem si pořídil chalumeau, abych pochopil, jak se hraje na jednoplátkové nástroje, a měl tak základy ke zvládnutí barytonsaxofonu, který mě vždycky fascinoval. Následoval heligón, ten mi pořídila kapela Hm…, že prý mi sluší. A pak už plně propukla má sběratelská vášeň v oboru dechových nástrojů, baví mě to spojení uměleckého díla a pečlivé strojírenské práce - a taky se na to dá hrát. Celou tu dobu jsem se snažil více či méně věnovat zpěvu, jehož studium je podle mě naprosto nutné pro zvládnutí jakéhokoli dechového nástroje.

Sběratelé historických nástrojů loví na eBayi a Aukru, sběratelé kytar ve vetešnictvích – kde nejčastěji objevuje sběratel dechů?

Nejčastěji používám eBay, mám obvykle dost přesnou představu, co chci koupit. K téhle představě dospívám mnohahodinovými vysoce odbornými debatami s kolegy, ve kterých zaznívají otázky typu: "Voe, na jaký plátky hraješ?"

Pojďme ještě zpět. Bavila tě Liduška, nebo to byla spíš povinnost?

V Lidušce mě nudily stupnice a vydržované tóny, lepší to bylo s etudami a přednesové skladby už byly docela v pohodě. Ale nejvíc mě bavilo hraní v orchestrech, ať už to bylo komorní trio nebo dětská dechovka – soutěže a tak. Úplné blaho jsem zažíval s bigbandem a jazzovým sextetem. A pak jsem začal jezdit s dechovkou absolventů po zábavách a to bylo taky moc príma.

Vím o několika muzikantech, kteří se pokoušeli začínat s flétnou, ale nešel jim nátisk a tak skončili u saxofonu. Ty jsi s ním problém neměl?

Problém s nátiskem jsem neměl, asi proto, že jsem na flétnu začínal v útlém věku v době reálného socialismu, kdy přeci žádné problémy nebyly. S krocením saxofonů to bylo horší, zvlášť tenor mi trochu vzdoruje dosud. Obecně mi přijde, že čím je nástroj větší, tím lépe se mi na něj hraje, s výjimkou basové příčné flétny, to je pěkná mrška.

Jaká hudba tě vychovávala a ovlivnila?

Ve věku čtrnácti let mě zasáhlo album „Memphis Underground“ od Herbie Manna, to byl asi zlomový okamžik pro moje rozhodnutí věnovat se hudbě důkladně. Rodiče si pouštěli starý swing, Beatles, Jean-Michela Jarreho, Paula McCartneyho, Styx, Saze, písničky V+W a S+Š, trochu modernějšího jazzu i trochu klasiky. Brácha poslouchal Pink Floyd, Nazareth, Yes, Jethro Tull, Genesis a podobné partičky. Na gymnáziu jsem nepatřil do hloučku metalistů, ale poslouchal Olympic, ASPM Jana Spáleného, Nerez, Slávka Janouška a Pavla Dobeše. A pak přišla muzika, kterou mi pouštěli spoluhráči z kapel a kolegové z práce – Miles Davis, Gerry Mulligan, Herbie Hancock, B-52's, Morphine, Propellerheads, Peter Gabriel, Suzanne Vega, Röyksopp, Red Hot Chilli Peppers, Faith No More, Apollo 440, Kraftwerk, Moloko, Gorillaz, Koop, Goldfrapp, Chemical Brothers, Buty, Vltava. Tohle všechno mě určitě ovlivnilo.

To je hodně široký záběr, hehe. Zkoušel sis s nimi někdy hrát?

Hrál jsem si často s uvedenou deskou Herbieho Manna a pak jsme některé kousky z ní převzali do školního bigbandu, mám ještě někde nahrávku a je hodně vtipná. Jinak moc ne, učil jsem se některé basové figury Chrise Squirea z Yes, abych poznal, jak to ten pán dělá. Z toho mi asi zůstala touha vytvářet na basu melodické linky.

Rozumím tomu dobře, že jít na „Ježkárnu“ už byl zcela tvůj nápad, a nikoli třeba přání rodičů?

Ano, já jsem původně místo gymnázia chtěl studovat teplickou konzervatoř, jenže to mi naši zatrhli, že musím studovat něco s lepší perspektivou uplatnění. A asi taky měli obavy, že bych se tam uchlastal, což ze zpětného pohledu hodnotím jako moudré rozhodnutí. Nastoupil jsem tedy na gympl a tím se mi otevřela cesta na vysokou do Prahy. Rodiče mi řekli, že dokud budu na škole, můžu si dělat, co chci, ale že nesmím opakovat ročník. Tak jsem si přibral flétnu a skladbu na Ježkárně, a přesto, že jsem tam končil později než na fakultě, naši mě ještě rok podporovali.

Takže do Prahy ses dostal až díky studiu?

Ano, v roce 1988 jsem nastoupil na elektrotechnickou fakultu ČVUT a sotva jsem se rozkoukal, už jsem mazal na Ježkárnu. Jak si jistě dokáže představit každý student z pohraničního maloměsta, byla to moc hezká léta s minimem starostí o obživu a spoustou možností dělat cokoli. Až mi přijde trochu líto, že to tak rychle uteklo, myslím, že jsem toho mohl stihnout víc. Inu což, snažím se to dohnat po čtyřicítce.

Když už ne AMU, proč ČVUT a ne třeba Dějiny umění?

Maminka je dětská doktorka a táta stavební inženýr, v rodině jsme nikdy neměli nikoho, kdo by se věnoval jen hudbě, takže jsem šel studovat „něco pořádnýho“. A já jsem rád, protože kdybych si nedejbože přerazil obě ruce, pořád můžu uživit rodinu programováním. Taky jsem si moc nevěřil, že bych AMU zvládnul a navíc mě vždycky lákaly hudební směry ne zcela klasického stylu. Po konzervatoři jsem si chtěl rozšířit znalosti skladby studiem filmové hudby na FAMU, ten obor se tam měl otevírat, ale nějak z toho sešlo.

Vzpomeneš si, jak probíhalo „přijetí“ do první kapely?

Hehe, to si vzpomínám úplně jasně, byl jsem v prváku na gymplu a jednou o velké přestávce za mnou přišla nádherná víla ze třeťáku, s tím, že mají folkovou kapelu „Střípky“ a jestli s nimi nechci hrát na flétnu. Co myslíš, že jsem jí na to řekl?

Filip Spálený mi říkal, že ho jednou jedna hudební fanynka málem svedla i kvůli tak zdánlivě nesexy nástroji, jako je tuba. Tobě flétny někdy pomohly, dostat se k opačnému pohlaví blíže než jen do společné kapely?

To si nemyslím, že tuba není sexy, je to přeci deset kilo naleštěné mosazi s hlubokým hlasem, to by mělo zabrat na každou! Naopak pisklavá flétna je pouze tenká stříbrná trubička… Já na opačné pohlaví působím maximálně jako audio idol – na poslech zajímavý, ale první pohled většinou odradí. A vůbec, jsem příliš ženatý a moje paní bude tohle číst… Ale už několik dívek mi řeklo, že by je bavilo, kdybych jim před spaním četl pohádky.

Je to pro tebe jiný, hrát v kapele s „holkama než s klukama“?

Z hlediska profesionality na pódiu je to úplně stejné, jinak by to ani nešlo. S děvčaty teď už hraju jen v Pískomilovi a pokud se týká mládeži nepřístupných řečí v dodávce, je to možná větší jízda než s chlapci v ostatních kapelách. Základní sestavu tvoří manželé Ondřej a Kája Pečenkovi, potom Kristýna a já, takže by bylo logické, kdybychom my dva patřili taky k sobě. V podstatě to není daleko od pravdy, známe se už tak dlouho a víme toho o sobě tolik, že náš vztah má téměř všechny rysy partnerského soužití, chybí jenom sex.

Jak vzpomínáš na první honorář?

To bylo asi za koncerty s dechovkou na kolonádě v Karlových Varech. Byla to ta parta velkých kluků, o kterých jsem mluvil dříve. Já jsem se k nim dostal asi v šestnácti letech a za dvě hodiny hraní bylo padesát korun, to byly tenkrát slušný prachy.

Dneska se hudbou víceméně živíš. Je to snazší, když z nemalé části hraješ pro děti?

Akce pro děti, to jsou většinou městské slavnosti, pouti, festivaly, hraní v zábavních parcích a tak. To bývá smluvně dobře ošetřené za slušných finančních podmínek a je to úplně jiná disciplína, než klubové koncerty za procenta ze vstupného. Takže ano, je to snadnější.

Herci ovšem často říkávají, že hrát pro děti je mnohem těžší, protože nic neodpustí, a pokud se nudí, dávají to najevo podstatně více než dospělí. Máš s tím nějaký zážitek?

Je pravda, že děti dokážou být velice nekompromisní, ale mně to vyhovuje, zpětná vazba je přímá, rychlá a dá se s ní pracovat. A někdy to je sranda, na koncertu s Bombarďákem, když jsme ještě měli mezi písničkami scénky, Jirka říkával: "Tak, maminka chtěla upéct Bombarďákovi bábovku, copak se do ní všechno dává?", pak se sehnul na zem pro rekvizitu, ale to už jedna pětiletá princeznička z první řady nemilosrdně vykřikla: "Hovno!"

Dnes kromě kapel hraješ i v divadle. Je to velký rozdíl od běžného koncertování? Setkal jsem s tím, že to mnozí muzikanti už považují za „chození do práce“…

Minor je v tomto ohledu speciální a báječná štace, na hudbu v představeních je tam kladen neobyčejně velký důraz. Proto tam v kapele hrajou lidé velice zkušení, šikovní a pro věc zapálení, rozhodně to není žádná Kolbenka.

A když porovnáš jednotlivé kapely? Je to tak, že ti jedna doplňuje to, co ti nedává jiná?

Když to vezmu v sestupném pořadí podle počtu odehraných koncertů a představení, tak Pískomil je parádní stroj na bigbít pro děti, hrajeme hodně, v několika sestavách a s Ondikem už i cinkáme při jídle příbory ve stejném rytmu, což mě moc baví. Bombarďák je úžasný úlet s lidmi, kteří nejenom na pódiu dokážou improvizovat takovým tempem, že to občas nestíhám, a to mě těší jakbysmet. Minor je velice blízko divadelnímu světu, který mě vždycky přitahoval, takže mě to tam baví taky. A Hm… není hudební, ale psychoterapeutická skupina, a to je čistá radost.

Když si pořizuješ nějaký nový nástroj, s kým se radíš?

Nejčastěji s Janem Radou, hehe, nomen – omen. On je známý a skvělý nástrojař. Už dlouhá léta si vykáme a je to krásné přátelství. Vzpomínám si, že když jsem pokukoval po altové příčné flétně, volal jsem mu z prodejny, jestli zná tu značku. On odpověděl, že ano, že to je americký nástroj slušné kvality a za tu cenu je to paráda. Tak jsem ho něžně proklel a flétnu koupil. Strávím taky dost času na internetu za účelem sběru informací o nástrojích, které si kupuji na dálku. Pak je přivezu panu Radovi, on řekne – tak jak, zase eBay, co? Ale když vidí ty nadšené ohníčky v mých očích, změkne a všechno opraví.

Máš něco vysněného, po čem toužíš, ale ještě jsi na to nenarazil?

Na eBayi jsem před lety narazil na basový saxofon Selmer Mark 6, který bych moc chtěl, ale stojí 15.000 dolarů. To budu muset ještě hodně hrát.

Kde všechny své nástroje máš? Počítám, že nějaký kout v bytě či zkušebně na to už stačit nebude…

Dřív jsem míval v domě „hudební pokoj“, ale od té doby, co se narodil náš synek a dřívenarozené holčičky ho za žádnou cenu nechtěly ve své komnatě, skladuji nástroje v ložnici. Většina pouzder se dá postavit na výšku a police taky leccos pojmou.

Před časem jsem viděl jednoho tvého kolegu hrát na dechový midi kontroler. To tě neláká? Proč vlastně na ně hraje tak málo muzikantů?

No vidíš, ten mám vlastně taky, je to AKAI a pořídil jsem si ho po tom, co jsem zaskakoval v jednom divadle na dechový syntezátor. Jenže se mi ho nepodařilo rozchodit tak, aby hrál bez časové latence, tudíž jsem ho odložil. Ale čeká, až ho budu doopravdy potřebovat. Myslím si, že nemá moc význam snažit se na tyhle nástroje napodobovat pravé akustické zvuky, kombinace rtů, plátku, hlavice nebo nátrubku podle mě vždycky přinese větší výrazovou škálu. Ale pokud se použije nějaký brutálně syntetický rejstřík, je to zajímavé. Další věc je, že MIDI kontrolery tak nějak samy od sebe ladí.

Všiml jsem si, že své baskytary máš podle všeho stavěné na zakázku. K tomu jsi dospěl jak? Dostupné velkosériové nástroje tě nebavily?

Hrával jsem na české basy Proxima a Diamant, ale po nástupu do Oswalda Schneidera vyvstala potřeba nižších tónů než E. To bylo zkraje devadesátých let a tehdy se ještě obtížně sháněly pětistrunné nástroje, přišlo mi jednodušší si ho nechat postavit. Kobylku jsem si dokonce navrhnul sám a nechal zhotovit ve firmě Chirana. Pak jsem si koupil basu Yamaha BB-5000, která mi náramně sedla, jenže nám vykradli zkušebnu a přišel jsem o ni. Nedala se nikde sehnat, eBay jsem tenkrát neznal, nebo možná ještě ani neexistoval, tak jsem poprosil Petra Jurkoviče, aby mi postavil přibližnou kopii.

Jak jsi vůbec na tom s vztahem k vícestrunným basám? Znám pár baskytaristů, kteří se doslova otřásají odporem k čemukoli, co má více než čtyři struny, a šestka už je pro ně čirý exhibicionismus…

Pro mě je ideální pětka, hraje přesně v rozsahu, který mám u basy rád. Hodně písní je v D, dost v C a když může tónika zaznít dole, připadá mi to dobré. Koncertní aparáty už ty nízké frekvence většinou umí, takže to není problém. Šestistrunnou basu jsem ale nikdy nechtěl, neboť nehraju sóla a mám na každé ruce jenom pět prstů.

To, na co v té dané skladbě budeš hrát, vychází z kolektivní debaty, přání autora, a nebo to je plně na tobě?

Ve studiu hrávám na všechno možné, při živém hraní se to liší partu od party. V Bombarďákovi a Pískomilovi je potřeba zejména basa, tam hraju na dechy jen výjimečně. V Hm… je důležité, jestli mají být v písni housle nebo nějaký dech. Podle toho si pak s Viktorem předáváme basu. A v divadle je to jasné - co napíše pan skladatel, na to hraju.

Tradičně na závěr: O vlastní kapele, kde bys byl onen frontman, který zpívá a ostatní hrají jen jeho skladby, jsi někdy snil?

Jestli jsem o tomhle někdy snil, tak už je to dávno. Jsem založením introvert, což se celý život snažím maskovat, taky asi nemám správné způsoby, ego, esprit ani vzhled. Je fakt, že ve všech kapelách, kde teď působím, je vedoucí role více či méně rozprostřena a mám kopřivku z toho, že bych ještě měl hrát někde, kde panují ty „frontmanské manýry“ se vším všudy. Čím dál tím raději sloužím celku a když si mohu přiložit polínko k zábavě na pódiu i pod ním, je mi dobře. Baví mě psát písně pro jiné lidi, instrumentovat hudbu druhých a drhnout celou píseň trsátkem osminy, když to tam prostě patří. Můžu s klidným srdcem říct, že jsem kromobyčejně spokojený s tím, jak to teď mám.

---

KDE HRAJE:
- Hm… (2000-)
- Bombarďák (2012-)
- Pískomil se vrací (2012-)
- orchestr divadla Minor (2014-)

KDE HRÁL:
- Střípky (1985-1989)
- Tymián (1989-1992)
- Oswald Schneider (1991-2001)
- Kašpárek v rohlíku (2007-2012)
- Sto Zvířat (2011-2015)

NA CO HRAJE:
příčná flétna Sankyo Etude
altová příčná flétna Artley
basová příčná flétna (čínská)
pikola Yamaha YPC-32
basové kytary od Petra Jurkoviče a Ondřeje Lišky
barytonsaxofon Yamaha YBS-52
tenorsaxofon Yamaha YTS-62
altsaxofon Yamaha YAS-62
chalumeau Tupian
tuba Amati Arion
altový a kontraaltový klarinet Bundy
zobcové flétny Yamaha a Aulos
melodica Yamaha P37D
akustická kytara Takamine

VYUČUJE NĚKDE:
Po tříletém externím působení v řevnické ZUŠ jsem pochopil, že nemám pedagogický talent.