Five Seconds to Leave, foto: Anna Baštýřová

Five Seconds to Leave: V hudbě nemáme pevné hranice

Jindřichohradečtí Five Seconds to Leave produkují intenzivní, emocionálně do hloubi nitra zasahující post-hardcore. Na svém kontě mají dvě regulérní alba, pár split nahrávek a EP (s Esazlesa) a do loňského roku vystupovali s cejchem instrumentální skupiny. Překvapivě až na nejnovějším opusu pojmenovaném Nina Who Wasn’t, který aktuálně vyšel také na vinylu, pánové po dekádě existence zakomponovali do své tvorby zpěv. Také to bylo jednou ze záminek mého povídání s bubeníkem Vítem Heřmánkem, ke kterému se v závěru připojil také kytarista Vašek Slavík.

Musím se hned na úvod přiznat k jedné věci. Když jsem se zaposlouchal do vašich starších skladeb, měl jsem nějakou chvíli dojem, že slovo „instrumentální“ v kontextu definice stylu vaší kapely musí být omyl. Skutečně jsem měl dojem, že v určitých pasážích písní slyším zpěv. Už jste tenkrát podobně někoho „nachytali“, nebo jsem byl první zmýlený?

VÍT: V první fázi našeho hudebního snažení nám nepřišlo důležitý používat zpěv. Těch hudebních motivů, kterými jsme „potřebovali něco vyjádřit”, přicházela spousta a zpěv by akorát narušil proud energie, jenž z nás lezl. Což se jednou muselo vyčerpat a použití zpěvu, vyprávění příběhů a vytváření skladeb jiným způsobem, než z jamů, bylo jen logickým vyústěním.

Vsadili jste ve své tvorbě na zajímavý mix vícero hudebních stylů, které v našich končinách přeci jen nemají letitou a tak silnou tradici, jako jiné metalové žánry. Přiblížíte nám, jakou cestou jste se ubírali při definování muziky, kterou nyní hrajete?

VÍT: Hudbu jsem začal cíleně poslouchat někdy v patnácti letech, přes metal jsem se dostal k hardcore/punku a ke kapelám Neurosis a Tool, které zásadním způsobem ovlivnily moje cítění hudby. Ale v muzice nemám pevný hranice, od The Doors po Mayhem, nemám s tím problém.

Takhle hráli FStL naživo už před pěti lety...

Pocházíte z Jindřichova Hradce. Které tamější spolky bys bez váhání doporučil k poslechu či návštěvě koncertu?

VÍT: Můžu doporučit Noise Cowboys, kteří teď čekají na bubeníka, jenž má zlomenou nohu, aby mohli natočit desku. (Zdravím Davídka!) A Indrid Cold, kteří mě naživo hodně bavili.

Jistě jste už od mnohých fandů či recenzentů zaznamenali zmínky o tom, že hudba Five Seconds to Leave by mohla sloužit jako filmový soundtrack. Osobně si určité pasáže z vaší tvorby dovedu s klidem představit i jako podkres k tematicky vhodným dokumentům nebo PC hrám apod. Jaký na to máte názor? Ztráta času, nebo naopak výzva?

VÍT: Neláká mě to nějak cíleně. Možná ještě dřív, když jsme hráli instrumentálně, tak se to nabízelo, používali jsme video projekci na koncertech, kterou připravoval Hromy, ale z dnešního pohledu nám už přijde, že to bylo dost amatérský. Spolupráci s někým bychom se určitě nebránili, ale samotní už na to nemáme čas ani nervy. To zapojování všech káblíků a hejblat před koncertem bylo dost náročný. Pracovali jsme s vizuální složkou specifickým způsobem v tom smyslu, že samply, které jsme pouštěli z looperu, byly v některých skladbách přímo synchronizované s projekcí – tedy konkrétně v jedné, kde jsme měli vysamplovaný ženský zpěv. Jinde nám projekce jen spouštěla metronom, abychom začínali přesně s tím, co se dělo na plátně. S novými skladbami, kde již zpíváme, jsme od toho ale upustili, najednou nám to přišlo vyčerpané a svým způsobem už na to není v těch všech vjemech místo. Dneska už prostě vyprávíme příběhy textem a zpěvem...

Five Seconds to Leave produkují typ muziky, která na jednoho může působit dosti pochmurně, depresivně, na druhého zase může mít očistný efekt – řekněme něco na způsob psycho katarze. Nabízí se otázka, jak vaše skladby účinkují na vás samotné?

VÍT: Naživo, pokud se všechno sejde jak má (zvuk, naše zahrání, odezva), tak je to hluboký, intenzivní zážitek, který u mě má až meditativní účinek, ale je to jako v životě a ne vždy všechno klapne, a potom je to hluboce drásavý zážitek. (smích) A pokud se týká nahrávek, tak ty poslouchám nejvíc při míchačce ve studiu a pak je většinou několik let neslyším. Po letech občas v nostalgických chvilkách proběhne poslech, ale spíš pro připomenutí zážitků s tou deskou spojených.


Jak jste na tom s koncertováním? Vystupujete všude, kde je o vás zájem nebo si naopak akce pečlivě vybíráte? Hráváte i v zahraničí? Pokud ano, jaké jsou vaše zkušenosti a jakých reakcí jste se od tamního publika dočkali?

VÍT: Před vydáním desky Nina Who Wasn’t jsme měli snad tříletou koncertní přestávku, jestli se mýlím, tak ať mě kluci opraví. Po vydání zmíněné desky došlo jen na takový koncertní oťukávání, ale chystá se toho vícero. Jinak jsme absolvovali dvakrát turné po Pobaltí, v roce 2010 sami, kdy se k nám v polovině štace přidali Talbot z Estonska, a podruhé v roce 2011 s Esazlesa. Pokaždé to bylo u nás na konci zimy, ale tam na severu to znamenalo v průběhu zimy. (smích) Obě turné byly přibližně desetidenní. Mráz, málo jídla, většinou prodělek, ale stálo to za to. Přečíst obšírně o turné si můžete například tady. Má to tři části a je to velmi čtivé. (smích)
VAŠEK: V našich nejaktivnějších letech jsme měli kolem 30 koncertů za rok a letos bychom se k tomu číslu s turné, které se chystá, zase mohli přiblížit.

Kde všude zahrajete?

VÍT: V prvé řadě plánujeme turné na podporu desky s kapelou Tosiro. Zastávky budou: 12. 5. Třebíč (Trumpetka), 13. 5. Brno (Kabinet múz + Nikander), 14. 5. Opava (Music Bar Jam), 15. 5. Olomouc (SF Mini), 16. 5. Bratislava (klub Kulturák), pá 17. 5. Pardubice, so 18. 5. Chodov (Koupák + Edith), ne 19. 5. Praha (Altenburg 1964, Jednota na vodě, plus Big Brave, My Disco, Brutus). Potom pokračujeme 1.6. Ještědská Odysea v Liberci, 15. 6. festival Magick Musick a hlavně 25. 6. Praha s Cave In.

Na své nástroje hrajete velmi specifickým, efektním způsobem, jenž vám vytváří mohutný valivý sound. Prozraďte nám na závěr, jaké kytary, bicí, efekty a další současné vymoženosti a vychytávky ve skupině používáte. Jste věrni jedné značce, nebo rádi experimentujete s novými věcmi, které se na trhu objeví?

VÍT: Za sebe mohu pouze konstatovat postupné zmenšování sestavy. (smích)
VAŠEK: Já jsem, řekl bych, takový tradicionalista, který se nebrání ničemu novému, co dává smysl. Hraju na kytary Fender – konkrétně Strat z roku ´78 a Tele 52 reissue. Aparáty mám asi tři a všechny je používám při nahrávání, ale naživo jsem to omezil na Fender Twin Reverb silver-face z roku ´79. Krabičky, to je kapitola sama pro sebe. Tam se dá experimentovat pořád a já rád vyzkouším úplně všechno, co se mi dostane pod ruku. Poslední přírůstky byly například delaye MXR Carbon Copy Deluxe a klasika Strymon Timeline.