Frank Agnew: Dnes už se nemusím na koncertech obávat o své zdraví

Na začátku 80. let pomáhal s vlivnými Adolescents formovat zvuk jihokalifornského punku a jejich kultovní debutovou desku, kterou mezi své favority řadí i členové Offspring nebo Blink 182, natočil teprve jako šestnáctiletý. Objevil se také v sestavě T.S.O.L. a s baskytaristkou Patricií Morrisson (Sisters Of Mercy, The Gun Club, The Damned...) zakládal kapelu Legal Weapon. V současnosti hraje sólovou kytaru v projektu Greg Antista & The Lonely Streets, s nimiž bude právě vydávat nové album. U této příležitosti se nám naskytla možnost spojit se s Orange County, kde Frank Agnew dlouhá léta sídlí, a popovídat si o novinkách, ale i dávných časech. 

V březnu vyšla zpráva o tom, že ses připojil ke Gregovi Antistovi a jeho The Lonely Streets. Kdo a kdy ze tebou s touto nabídkou přišel? 

Tuším, že album jsme začali natáčet už v únoru loňského roku a krátce před tím jsem mluvil s Gregem po telefonu. Občas jsme se vídali a já chtěl vědět, co zrovna dělá, tak jsem mu brnknul. Chvíli jsme si povídali a já se ho zeptal, jak se mu daří s kapelou. Zajímalo mě to, protože se mi líbila jejich první deska. Sdělil mi, že se už pomalu připravují na další album. Kecali jsme dál a na druhý den se mě Greg ptá, jestli bych nechtěl hrát kytaru a klávesy v jeho kapele, protože jejich kytarista se chce věnovat jiným věcem. Souhlasil jsem, jelikož jsem v té době neměl co na práci. Grega znám už čtyřicet let, Warrena z Cadillac Tramps a bubeníka Jorgeho znám také dlouho a společně už jsme hráli v nějakých projektech. Řekl jsem ano, protože mám ty kluky rád. Zeptal jsem se Grega, kdy teda chtějí nahrávat a on na to, že už příští týden. „Tak to bych se měl asi ty skladby naučit, co?“(smích) Stavil se ke mě s akustickou kytarou a ukázal mi základy, jak ty písně vypadají. Hodně svých partů jsem dodělal až přímo ve studiu. Bicí, basa a Gregova rytmická kytara už byly nahrány, pak jsem přišel na řadu já. Natočil jsem své kytary, klávesy a doprovodné vokály. Pamatuji si, že poslední den nahrávání jsem ještě dokončoval některé drobné změny a v tu chvíli udeřila pandemie. Měli jsme vlastně štěstí, že jsme album dokončili, protože na druhý den vše zavřeli. To bylo dobré načasování. (smích)

Jak jsi vůbec trávil celý ten rok s pandemií?

Koukáním na filmy, objednáváním jídla online a pitím piva. Opravdu nebylo co dělat, protože vše bylo zavřené. 

Vaše nová deska tedy konečně vyšla. Téměř všechny písně na desce napsal Greg Antista, který má smysl pro psaní melodických, chytlavých tříminutových písní. Měl na tebe nějaké speciální požadavky nebo jsi přesně věděl, jaký způsob hry Greg vyžaduje?

Dobré bylo, že jeho styl skládání mi umožnil se projevit. Mohl jsem přijít s různými kytarovými melodiemi. Když jsme nahrávali, tak u mě Greg seděl, já hrál své nápady, a on řekl, který se mu líbí. Sem tam mě poprosil, abych to zahrál například agresivněji a tak podobně. S Gregem se pracuje dobře, nechává mi volnou ruku a je velmi otevřený. Jen mě usměrňoval a rozhodoval, kde, co a jak by se hodilo. 

Na desce nemáš na svědomí jen kytary, ale také klávesy. S klávesovými party to tedy bylo podobné?

Měl všeobecnou představu. U jedné skladby mi řekl, že tam cítí něco jako R&B piano, tak jsem mu to zahrál a on si vybral, co mu sedělo. V jiném songu, teď si nemůžu vzpomenout na název, zase napadlo mne samotného, že by se tam hodily varhany a Greg souhlasil s tím, že to zkusíme. Takhle nějak to probíhalo. 

Kytara, klávesy. Ovládáš ještě nějaké jiné nástroje?

Baskytaru, mandolínu, ukulele, různé perkusní nástroje. Trochu umím na bicí, ale v tom jsem celkem na hovno.

Skladba Down On Commonwealth je prvním singlem z alba. V písní se zpívá, že policisté nikdy nebyli vašimi přáteli. Věřím, že ve vašich punkových začátcích, kdy jsi to rozjížděl s Adolescents, to muselo být ve Fullertonu s policií hodně divoké. 

V raných dnech, tedy začátkem 80. let, nám mohli občas dělat potíže, protože jsme vypadali odlišně. Řekl bych, že to bylo tak padesát na padesát. Někteří z nich byli v pohodě, jiní ti dokázali pěkně zavařit. Spíš ale myslím, že ta věta v textu odkazuje na nedávný případ jistého Kellyho Thomase, bezdomovce, který byl ubit fullertonskými policisty. Stalo se to přímo v centru, v místech, kde jsme vyrůstali. Obrovská tragédie, kdy člověk nevěřil, že by se něco takového mohlo stát. Dokážu si představit, že když jdou po někom nebezpečném s bejsbolkou, tak umí být pěkně drsní, ale tenhle chlapík byl neozbrojený, nebyla to žádná hora, ale drobný a hubený typ, který byl navíc duševně nemocný. Celá věc s Fullertonem na dlouhou dobu zamávala. 

V písních zmiňujete také stále vzrůstající bezdomovectví v Orange County. Proč myslíš, že tomu tak je? Co je špatně?

Má rodina se do Fullertonu přistěhovala, když mi bylo tak sedm, někdy v roce 1972. V té době zde nebyli žádní bezdomovci, bylo to klidné předměstí pro střední třídu, zkrátka krásné prostředí pro vyrůstání. Až někdy před patnácti lety si je mohl začít vídat, a v posledních pěti, deseti letech jejich počet v celém Orange County rapidně vzrostl. V L.A. to je ještě horší. Před třemi lety jsem hrál baskytaru v Professor And The Madman a jednoho dne jsme měli vystoupení v klubu Redwood. Já nějakou dobu v L.A. nebyl, ale na mé cestě do klubu jsem sjel z dálnice a viděl, jak je jedna ulice za druhou plná stanů a kolem nich jsou stovky bezdomovců. Každý má svůj názor na to, proč tomu tak je a proč populace bezdomovců stále roste, ale abych byl upřímný, tak ten důvod neznám. Myslím, že životní náklady se zvýšily a také je zde pěkné počasí, takže se zde stahují hodně z míst, kde je v určitých ročních obdobích těžké být na ulici. Je tady nedostatek finančních prostředků pro duševně nemocné lidi, ti si nemůžou udržet stabilní práci a tak hodně z nich končí na ulici. Je to velmi smutné.

Koukněme trochu do historie. Písně na kultovní „modré album“od Adolescents vznikaly údajně tak, že tvůj bratr Rikk napsal a nahrál jeden kytarový part na malý kazeťáček, přehrál ti to, přičemž do té nahrávky hrál druhou kytaru. 

Pamatuju si, že takto vznikala skladba The Kids Of The Black Hole. Rikk v té době bydlel v nějakém bytě a zavolal mi: „Hej, musíš se za mnou stavit a poslechnout si nový song, který jsem napsal.“ Já a Steve Soto jsme tam šli a bylo to tak, jak říkáš. Měl kazeťáček, nahrál jednu kytaru, pustil nám to a přes to hrál svůj part. Bylo to hodně primitivní, neměl doma žádný multitrack, to jsme si rozhodně nemohli dovolit. Rád přicházel se zajímavými kytarovými party. Naše filozofie byla, že jsou-li dva kytaristé, nemusí hrát oba dva to samé. 

To album jste tehdy natočili za čtyři dny, že? 

Ano. V pondělí jsme natočili všechny základy, v úterý jsme s Rikkem dotočili další kytary, ve středu šly na řadu zpěvy a doprovodné vokály, ve čtvrtek byla míchačka a poslední úpravy. Konec. Čtyři dny. (smích)

Dokážeš si představit, že bys tímto způsobem natáčel i dnes?

Ne. Víš, my se tomu věnovali klidně i deset hodin denně. Dnes je to mnohem těžší, všichni jsme starší, máme rodiny, zaměstnání, takže je těžké vyhradit si nějaký časový blok. A hlavně jsme staří a nemáme už takovou výdrž. (smích)

Jaký způsob psaní preferuješ dnes po čtyřiceti letech? 

Je několik způsobů, kterých využívám. Nejčastěji jsem doma s akustickou kytarou nebo pianem. Jen si tak hraješ a něco z toho občas vyleze, něco na čem můžeš stavět. Někdy ale jedu autem a v hlavě mi naskočí melodie. Řekneš si: „Hmm, tohle jsem ještě neslyšel.“ Když si to zapamatuju, tak hned po příchodu domů si to přehraju na pianu a zkusím kolem té melodie něco vymyslet. No, a někdy se před zkouškou jen zahříváme, brnkáme si a vznikne z toho zajímavý riff. Je hodně způsobů. 

Vyrůstal jsi v muzikální rodině. Cítili jste, že máte v tomto ohledu třeba určitou výhodu oproti jiným kapelám? Věděli jste lépe, jak ovládat své nástroje?

Je to zajímavé, protože já a mí bráchové jsme vyrůstali v domě, kde byla hudba všudypřítomná. Rodiče nebyli muzikanti, ale pořád muziku pouštěli. Můj otec byl z Irska a přehrával spousty irské folkové hudby, máma byla původem z Mexika, a tak hrála hodně mexické hudby a calypso. Taky jsme měli nevlastní sestru, která vyrůstala v 60. letech, poslouchala Beatles, Rolling Stones a další kapely té doby. Byli jsme obklopeni různými styly. Rikk byl první, kdo z nás vzal do ruky nástroj a začal se na něj sám učit, pak jsem přišel na řadu já a po mě mladší brácha Alfie. Učili jsme se sami, ale jeden od druhého jsme okoukávali postupy. Výhoda tak byla v tom, že jsme byli tři, a spolu jsme vyrůstali jako muzikanti. 

V Adolescents jsi hrál se svými bratry, ale v roce 2005 jsi v jedné z reunionových sestav měl také svého syna Franka Agnewa Jr. Jaká to byla zkušenost?

Byla to zábava. To bylo v době, kdy jsme natáčeli album OC Confidential. Když jsme začali nahrávat, tak z toho Rikk vycouval, protože měl osobní problémy. Jsem tedy jediný kytarista na desce. Poté, co bylo album dokončeno, jsme začali řešit druhého kytaristu, protože tam bylo hodně kytarových momentů, které bych sám nezvládl. Myslím, že to byl Steve Soto, kdo prohlásil: „Proč nevezmeme Franka juniora?“ Já nadšeně souhlasil. Byla to sranda.

Jaké to pro tebe tehdy bylo, natáčet album pod hlavičkou Adolescents po nějakých sedmnácti letech?

Samozřejmě to bylo jiné, protože jsme byli starší, zralejší a méně bláznivější. Já ale prostě miluju nahrávání a tvoření muziky. Máš kámoše, děláte muziku, nahrajete ji, líbí se vám to. Je to skvělá zkušenost. OC Confidential zní dospěleji, ale řekl bych, že je tam pořád ten feeling z „modrého alba“, jen od starších chlápků.

V roce 2006 jsi však kapelu opustil. Proč jsi tehdy dospěl k tomuto rozhodnutí?

Byl to rok 2006 nebo 2007?

To bys měl přesně vědět ty.

(smích) Už jsem naživu tak dlouho, že si to ani neuvědomuju. Jo, někdy v té době to bylo. Chtěl jsem trávit více času s rodinou, s mou druhou ženou a malým synem. Nechtěl jsem být celou dobu pryč. Adolescents hrávali celkem často a já prostě ztratil zájem. To se stává. Hraješ, hraješ a najednou si chceš dát voraz. Po čase tě začnou svrbět prsty a říkáš si, že na to chceš zase vlítnout. No a tak zase dnes hraju. 

V čem je podle tebe největší rozdíl mezi dnešními koncerty a koncerty na začátku 80. let?

V tom, že koncerty už nejsou tak násilné. Adolescents měli v 80. letech tendenci vytvářet velmi živý dav. Na koncertech probíhalo spousty rvaček a vládl chaos. Měl jsi štěstí, když jsi vyvázl bez škrábanců. Divoké časy. Dnes už se o své zdraví nemusím obávat. (smích)

S vaší hudbou jste ovlivnili spousty punkových kapel, ale i ty mainstreamovější jako Offspring nebo Blink 182 vás uváděly jako inspiraci. Kdy sis začal uvědomovat, že je vaše hudba natolik silná, že se stala jakousi šablonou pro desítky mladých muzikantů?

Poprvé jsem si to uvědomil pravděpodobně koncem 90. let, kdy mi zavolal Dexter Holland z Offspring. Chtěl mi sdělit, jak velký vliv na ně Adolescents měli a tak podobně, a že by bylo fajn, kdybychom se mohli sejít. Můj starší syn byl tenkrát jejich velký fanoušek a tak mu říkám: „Jasně, sejdeme se, když podepíšeš mému klukovi všechny desky.“ A on na to: „Jasně! Žádný problém.“ (smích) Stávali se opravdu velkou kapelou a to, že se mu Adolescents líbili, mi přišlo vážně fajn. A tak jsme se potkali, podepsal synovi desky a stali se z nás přátelé. 

Po Adolescents jsi účinkoval v různých projektech jako Legal Weapon nebo 45 Grave. Na který z nich si nejvíce pyšný?

Po tom všem jsem nejvíce hrdý právě na „modré album“ s Adolescents. Na skutečnost, že jsem na té nahrávce měl jen šestnáct roků, byli jsme jen děcka, co se bavily. Nejvíce jsem hrdý na trvalou kvalitu, kterou to album má. Co se týče zralosti hraní, tak jsem mi líbí Pick Your Poison, které jsme nahráli s 45 Grave před devíti lety. Líbí se mi kytara i klávesy, které jsem na ní zahrál. Ona je tady troška hrdosti na každé album, které jsem kdy natočil, pokaždé z různých důvodů.