Franta Černý: Mojí snahou je ublížit lidovým písním co nejmíň

Zdá se, že Franta Černý se nezastaví. Sotva vydal před Vánocemi sólovou desku ke svým šedesátinám, pustil se hnedle do nahrávání nového alba Čechomoru. Po pěti letech by měla spatřit světlo světa deska nazvaná Nadechnutí, kterou pánové Černý/Holas natočili s novou sestavou a dechovkou Kumpáni.

Od minulé desky Místečko uplynulo pět let. To je dlouhá doba. Proč si dáváte tak načas?

To je fakt. Ale ten materiál, co jsme nastřádali, je nejkvalitnější za celou naši éru.

Také se za tu dobu Čechomor personálně obměnil. Je to váš recept na to, jak si udržet energii a neusnout na vavřínech?

Spíš to vidím tak: Přijde mladej kluk, už ale veliká osobnost na svůj nástroj, a my se od něj můžeme učit, ale i on od nás. Má skvělou energii, kterou by jinak nevyužil. My máme pro změnu zkušenost, kterou ještě neumí rozpoznat. Dohromady ale děláme písničky, nad kterými sám jásám. Nové album se bude jmenovat Nadechnutí.

Musíte se v něčem přizpůsobovat víc jim, anebo oni vám?

Jsme ve fázi, kdy jsme omladili kapelu, a s tím logicky musíme víc pracovat. Plánujeme Vlak tour a všechno je dané na několik let dopředu. Jinak to ani nejde – mladí kluci žijou po svém a musíš se s nimi domluvit.

Mluví noví členové i do výběru písní?

To ne. V tomhle směru musíme mít jasno já s Karlem. My jim nabídneme písničku a řekneme, aby s ní něco udělali. Najednou koukám, že kluk to udělal úplně jinak, než bych čekal.

S Karlem tvoříte srdce Čechomoru. Přesto mám pocit, že kapelníkem jsi spíš ty…

Tak to ne. Nikdo není víc nebo míň. Kdyby nebylo Karla, nebylo by ani Čechomoru…

Kolik bude písní vašich autorských a kolik lidových na Nadechnutí?

Jsou to všechno lidovky až na pár výjimek, které jsou už na cestě, aby časem zlidověly. Například skvělá je A když bylo před kostelem, která pokračuje hádala se duše s tělem… Počítáme s třinácti písněmi, z toho jeden bonus. Tematicky je to daný tak, že hrajeme s dvanáctičlennou dechovkou styl pana Kumpána. Je to náš partner – jako symfonický orchestr v minulosti.

Čím se liší zrovna tahle dechovka od ostatních?

Nehraje žádnou dechovku a la Moravanka. Ale tu blbou, jakou máme rádi, takovou tu trochu z prdele. Ale umí i balkán, zahrají nádherný fanfáry, žestě znějí jako James Brown. To, co jsme chtěli, tam máme. Nechali jsme si udělat pěkný aranže a předehry. Je to opravdu naše nadechnutí. Je to fakt bomba, jsem z desky hrozně nadšený. Lepší desku jsem zatím nedělal.

Má deska nějaký koncept?

Album začíná zamilovaně, až vznešeně. Pak si z toho děláme trošku prdel, potom jako když hraje dechovka s bigbítem a na konci je takové naše poselství, že by se lidi měli k sobě líp chovat.

Jak to přesně myslíš?

Teď to bude asi znít trochu banálně, co řeknu: Klíč ke všemu je, jak se k sobě lidé chovají. Lidé na mě divně koukají, když říkám tuhle holou, okleštěnou, dětskou pravdu. Ale o tom jsou přece i ty lidovky. Když otevřete zpěvník, je tam jednoduchý text a jedna melodická linka, kterou si ale můžete podle libosti zharmonizovat a zrytmizovat. V tom je ta krása, že s lidovkou můžete pracovat, jak chcete. Je tu ale jedna podmínka – musíte znát ten kraj, jeho historii a lidi, co tam žijí. Jinak to zkurvíte a je z toho paskvil. Lidi na sebe více hulákali, zpívali si při práci, stěžovali si skrze písničky na život. Když tohle všechno znáte, Horňáci to přijmou, a je jedno, jestli jim je hrajete na bubny a elektrickou kytaru. Můžete mít tisíce houslí a spojit je se swingem, elektronikou a čímkoli, ale když neznáte dotyčný region, je to celé k ničemu. Mojí snahou bylo a je ublížit těm písním co nejmíň.

Začíná tedy nová kapitola Čechomoru?

Natočíme desku, odjedeme turné a pak si půjdeme každý po svých. Kumpáni si budou hrát svoji dechovku a my to třeba zkusíme příště s rapperama. Anebo s Eskymákama. Mají výborný folklór – zní to jako bzučení čmeláků nebo chrochtání mrožů.

Foto: Michaela Hermína